Tento příspěvek už byl přečten 61 krát!
92 dnů… To bude název mé nové knihy. 92 dnů, které jsem dobrovolně prožil a přežil v Psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze. Dobrovolně jsem se rozhodnul řešit moje problémy s nadměrnou konzumací alkoholu, kdy jsem poslední rok (2025) už nad ním i nad sebou ztrácel kontrolu, takže jsem se rozhodnul léčit ze závislosti na protialkoholním oddělení ve tříměsíční léčbě, kterou jsem úspěšně ukončil a vrátil se do „civilu“.
Chlastal jsem a někdy až moc… Všimla si toho i moje rodina, byť jsem se zaklínal a zapřísáhal, že mám vše pod kontrolou… Neměl jsem! Nepil jsem denně, ani jsem nezvyšoval spotřebu alkoholu a už vůbec jsem nijak nevhodně nepohoršoval své okolí. Pil jsem sám. Z nudy, ze smutku, z nicoty, která si mě našla a nechtěla se mě pustit. Nevěděl jsem, jak z toho ven. Ve stavech opilosti jsem padal a způsoboval jsem si zranění – většinou tedy jen rány a modřiny. Ztrácel jsem se před očima, zhubnul jsem z cca 80kg až na 64kg, ztratily se mi svaly, třásl jsem se, chůze byla vratká i ve střízlivosti, nohy byly slabé. Nejedl jsem třeba tři dny za sebou, jen jsem si dal nějaký ten rohlík, kus salámu… Hodně jsem kouřil, někdy až 40 cigaret za den, v průměru jinak 20-30 cigaret. Celkově jsem ztratil v pohledu a fyzicky tak 10 let… Za rok mi bude šedesát…
Takhle – byl jsem normální chlap, pil jsem pivko a když jsem měl před sebou volno cca 2-3 dny, tak jsem to proložil i tvrdým chlastem. Stejně jako přibližně 75-80% běžných chlapů. Ale většina to ovládala a zvládala v rozumné míře, já nikoliv. Bylo to častější. Projevilo se to zejména tím, že jsem šel z práce a koupil jsem si u prvního Vietnamce placku vodky, abych „spláchnul stres“ (jsem tomu říkal a omlouval se!). Pak domů tři plechové pivka, dvanáctky (desítku jsem kupoval jen v létě na osvěžení a žízeň) a někdy další placku… Postupně mi to přestalo stačit. Teda ten poslední den práce, když jsem měl před sebou volno. To jsem si pak místo „poslední“ placky koupil rovnou půllitr. Nikdy jsem tedy nepřekročil mojí mez, tedy pokud nebyla nějaká rodinná oslava nebo podobná oslava. Hodně jsem si hlídal „svoji hladinku“, ale moje játra a tělesná konzistence toho nedbaly a vše se začalo zhoršovat. Jaterní testy mi stouply k šíleným hodnotám, přidaly se problémy s cholesterolem a úbytek váhy. A přišla doba, kdy jsem si to jasně uvědomil a rozhodnul jsem se to včas zastavit.
Když jsem se po jednom z mnoha pádů zrasil tak, že jsem byl celý podřený, veliký šrám na krku, kdy jsem padnul na ostrou hranu poličky a následně skříně, kdy jsem si dorazil i záda, zejména v oblasti bederní páteře a nemohl jsem se v první chvíli ani postavit, kdy jsem se po čtyřech nějak dostal do postele a zcela nalitej jsem usnul a probudil se s ohromnou kocovinou, plný bolesti, zaschlé krve na sobě i na povlečení i na podlaze, klepající se a brečící jsem napsal svojí dceři, že už nemůžu dál… Hned mi volala, že se musím dát do hromady a že se musím léčit, jinak, že umřu… Slíbil jsem jí, že si ihned zavolám sanitku. To jsem ještě v hlavě probíral snad dvě hodiny, ale nakonec jsem ten krok udělal a teď už vím, že to byl ten jediný a poslední krok, který mě dělil od života a smrti…
Byla neděle 5. října 2025. Ten den jsem nepil, ani jsem neměl co a jít 800 metrů do obchodu bych ani nezvládnul. Ležel jsem v posteli, přemýšlel o sobě a bojoval s rozhodnutím zavolat své dceři… Napsal jsem a pak zavolal… A nakonec jsem si zavolal sanitku. Když přijela v půl čtvrté odpoledne, tak jsem nafoukal ještě 1,5 promile… Dostal jsem od doktora nabídku – na záchytku… Tam ne! Nakonec rozhodnul, že mě díky mým zraněním odveze na Urgentní příjem Fakultní nemocnice Bulovka, což jsem uvítal a prosil ho, abych byl převezen do Bohnic. Skončil jsem tedy na urgentu na Bulovce, kde jsem prošel několika vyšetřeními – CT, RTG a nakonec kapačky. S doktorem z urgentu jsem spolupracoval a slíbil mi, že mě něchá odvézt do Bohnic, jakmile mi klesne hladina alkoholu na přípustnou míru. To nastalo kolem půlnoci, kdy jsem měl 0,5 promile a sanitka mě odvezla na příjmové oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice. Po hodině, kdy probíhal můj příjem, mě odvezli na detox na oddělení 31. To už bylo pondělí 6. října a den mého oficiálního nástupu na léčení.
Nyní je 8. ledna 2026. Včera jsem byl propuštěn z tříměsíčního programu léčby. Jsem bez alkoholu 92 dnů a vůbec mi nechybí. Uvědomil jsem si hodně věcí, našel jsem a pojmenoval příčiny a uvědomil jsem si i důsledky. Přesně popíšu těch 92 dnů, vše, co jsem zažil, prožil a co mě postavilo na nohy.
