Tento příspěvek už byl přečten 192 krát!
Byla neděle 5. října 2025… Probudil jsem se do nepředstavitelné kocoviny, den před tím jsem vypil asi 0,9 litru vodky a 3 piva dvanáctky Radegast k tomu… asi, už se nepamatuji. Večer jsem několikrát spadnul a při posledním pádu jsem shodil poličku s katanou a myslím, že o zbytky konzolí jsem se pořezal… Nebo to bylo o skříň. Fakt nevím. Vím jen, že rána na krku krvácela, což jsem poznal až druhý den na podlaze, na povlečení, pyžamu i na sobě…
Takhle to dál nejde. První myšlenky po probuzení byly typu: Půjdu z baráku, dole je trať, počkám na první vlak a nechám se rozmašírovat jako Iveta Bartošová. Na kousky tkání, kostí a zbytku zubů, prostě na atomy… Naštěstí mě to přešlo. Mám rodinu, malou vnučku a i když jsem něco v životě dokázal, tak jsem ještě neskončil. Myšlenky na hovno… Takže jsem napsal mé dceři, že jsem zase na dně a že už to nezvládám. Vzápětí přišla odpověď ve smyslu, že nemám ztrácet naději a pak telefonát od dcerky… Plakal jsem jak malý kluk, ale slíbil jsem jí, že si zavolám sanitku a nechám se okamžitě odvézt do Bohnic…
Trvalo pár hodin, kdy jsem bojoval. Mezi mým dobrým JÁ a špatným JÁ… Ten dobrej člověk si to vítězství vzal a to se všemi důsledky a následky, které z toho rozhodnutí vyplynuly. Už jsem věděl, že jsem na dně. Ale řekl jsem si, kurva chlape, vždyť jsi bojovník, lidi, co tě znají tě tak berou, přece se nevzdáš při prvním direktu na bradu!
Překonal jsem ostych a hanbu, zavolal jsem si záchranku.
Sbalil jsem si do batohu pár základních věcí, přesně dle instrukcí dcery a šel čekat před barák na záchranku. Přijela, zacouvala, doktor otevřel boční dveře a zeptal se mě, jestli jsem to byl já, kdo volal. To jsem potvrdil. Hned mi dal fouknout a nafoukal jsem 1,5 promile, byť jsem tu neděli vůbec neměl žádný alkohol, ale zbytkáč byl obrovský… Doktor mi hned řekl, že to je na záchytku. To jsem ihned odmítnul – stačila mi jedna zkušenost s touto institucí 12. prosince 2024 a po tom, co jsem tam prožil za „středověk“, jsem prostě řekl ne a hned mu řekl, že tedy nemá smysl, aby mě odvezli a že se vrátím domů. To samozřejmě odmítnul – všimnul si mého krvavého krku. Takže řekl, spíše provedl monolog ve smyslu: No, na chirurgii to není, na gynekologii vás nevezmu, těhotný nejste, na dětské už vůbec ne… a vyjmenoval snad všechna pracoviště na Bulovce. Pak řekl, že jediná možnost je, že mě nechá odvézt na Urgentní příjem na Bulovku, ale že tam už musím domluvit, co se mnou dál. Takže jsme vyrazili na urgent na Bulovku.
Po příjezdu na urgent jsem tak, tak vylezl ze sanitky. Hned jsem byl položen na vozík a přišel službu konající lékař. Vyslechl mou anamnézu od doktora ze záchranky a pak mě nechal poslat na CT a RTG hlavy – jestli jsem si těmi pády nezpůsobil nějaká skrytá zranění. Odebral mi krev, pak nasadil kapačky a tam jsem ležel pak od cca 17 hodin do 23 hodin, abych se trochu vzpamatoval. Hned rozhodnul, že můj převoz do Psychiatrické nemocnice Bohnice je nutný. A za tohle mu děkuji…
Kolem 23:30 přijela sanitka, která mě měla odvézt do Bohnic. S klepajícíma nohama jsem nastoupil. Hladina alkoholu mi klesla na 0,5 promile, ale můj fyzický stav byl naprosto zoufalý, připadal jsem si jako osmdesátiletej dědek… Ale dojel jsem a s pomocí zdravotníků jsem vystoupil na příjmovém oddělení PNB. Hned se mě ujala velice milá doktorka, bohužel jméno jsem si nezapamatoval, ale byla to fakt nádherná žena – to jsem si uvědomil hned. Sakra, jak taková krásná žena se zahazuje s opilci??? Tak jsem jí povyprávěl svůj příběh a vše, co mě k tomu dovedlo a proč jsem si to uvědomil. No, stejně jsem byl odvezen ihned, teda po hodinovém výslechu, dvou cigaretách a uvědoměním si situace…
Zažít příjem na detoxu se dvěma namachorvanýma sanitářema, kteří mají zřejmě za úkol co nejvíce ponížit člověka, svléknout ho do naha a vysmívat se mu je kapitola sama o sobě. Prostě viděli šrám na krku a hned, sis to chtěl hodit, co? Nějaké vysvětlování, že to mám od pádu je nanic. Prostě jeli svou a ještě z toho měli velkou legraci, když používali ponižování a sprostá slova. Cosi podobného jsem zažil na záchytce. Osobně se divím, že tyhle kreatury vykonávají práci ve zdravotnictví, ale asi jim to prochází… No, když mě donutili „do naha“ a hodili mi o dvě čísla menší pyžamo, že to je jako „dobrý“, tak mě odvedli k posteli na detoxu a po cestě, cca 6 metrů, mi hučel ten jeden do ouška, že jestli budu „blbnout“, že mě přikurtuje… Fakt skvělý zážitek a ukázka našeho progresivního zdravotnictví.
No, ráno jsem se probudil, už střízlivý a byla snídaně… Tu jsem dal. Pak vizita a bylo rozhodnuto, že mohu jít dolů, na pavilón 31, jakmile odezní všechny detoxikační příznaky, což nastalo po třech dnech…
Tímto skončil můj den „0“.
