Tento příspěvek už byl přečten 79 krát!
Na detoxu jsem strávil tři dny, kdy odeznívaly všechny příznaky mé šílené kocoviny. V podstatě jsem tam jen užíval Diazepam, jedl a spal. Tyhle dny nebyly ničím zajímavé a vlastně si z nich ani moc nepamatuji. Ještě jsem nepsal deník, kde bych si zapisoval svoje stavy, dojmy, nálady atd. 8. října bylo při vizitě rozhodnuto, že se budu moct další den přesunout dolů…
Tak hurá! Už nebudu mít o dvě čísla menší ústavní pyžamo. Laskavě mi dovolili, abych se mohl převléknout do civilních hadrů… To jest moje trencle, ponožky, tričko, tepláky, mikina. Začal jsem se cítit jako člověk. A vrátili mi i batoh 🙂 Sice mi odebrali nožík Victorinox, asi abych si neublížil sám sobě či někomu jinému, ale budiž. Nikdy jsem sobě a ani jinému neublížil. Ale pravidla jsou pravidla.
Takže jsem se 9. října ubytoval dole, na pavilónu 31, na šesti lůžkovém pokoji. No, jde to, až na to, že naproti spolubydlící šíleně chrápal. Nesnáším chrápání. Mám už od vojny velmi lehký spánek a jakékoliv přerušení znamená, že už dál neusnu. Nebo usnu až po dlouhé době, než mě zase probudí chrápání. Kolega vedle chrápajícího Michala ho několikrát důrazně upozornil – zatřesením, kdy se Michal otočil na bok a přestal chrápat.
Jinak sousedé na pokoji v pohodě. Péťa v pravém horním rohu kliďas, Kája v levém horním rohu naprostý pohodář (až při odchodu z ústavu jsem se ho optal na věk, myslel jsem, že je starší tak o pět let. Ne, byl mladší o pět let…). Vedle mě přistál nový kluk, Jirka, gambler a s ním jsme snili o domácí zabíjačce, o jitrnicích a jelítkách, tlačence a ovárku s křenem a hořčicí 🙂 . No a u dveří zakotvil Honza. Trošku podivín, všude chodil pozdě a to mu zůstalo i na objektu 18, kam jsme se pak po cca měsíci stěhovali. Za své pozdní příchody byl vždy odměněn velikým potleskem.
Tehdy jsem měl hodně času přemýšlet. Nad sebou samým, nad životem, který jsem si zpackal, nad vztahem s Luckou, kterou jsem moc miloval (a myslím, že stále miluji!) a která byla prostě pro mě naprosto ideální žena. Přemýšlel jsem, kdy jsem to v našem vztahu posral, co bylo tou příčinou, že jsem byl vyhozen. Ano, přiznávám, že to byl chlast, který mě změnil, který změnil mnohé k špatnému, byť jsem to tehdy tak nebral a myslel si, že jsem zcela normální chlap, který si sem tam vypije… Nikdy jsem nebyl agresivní, ale vím, že jsem byl nepříjemný…
Lucku mi už život nevrátí, to by musel nastat ZÁZRAK, který se ale neuskuteční. Nestěžuji si, stalo se, posral jsem to. Ale moc mi chybí…
Teď se musím soustředit na sebe a svou realizaci. Opustil jsem bydlení, už jen proto, že to bylo hodně depresivní, sám a sám… Tam jsem začal chlastat ve velkém, protože mě to tam ubíjelo. Furt jsem si myslel, že to mám pod kontrolou, že si holt někdy vypiju a jindy, třeba týden ani kapku alkoholu. Ale kontrola se ztratila, hledal jsem všelijaké omluvy pro mé stavy a tisíckrát jsem se zapřísahal, že s tím seknu. Že se vrátím ke svým koníčkům, které jsem zcela odvrhnul. Že dokážu všem, že nejsem tak marný případ a nespolehlivý. Když mi vlastní syn napsal, že mě vnučka Vaneska vlastně nikdy neviděla střízlivého, tak jsem se rozplakal. Nad tím, jaký vedu život a jak jsem všechny v mém blízkém okolí zklamal. Nyní nastal čas k nápravě. Bude to dlouhá cesta, ale zvládnu to. Musím!
