# Smrt je všude – 10. - Odkaz: https://marps.cz/smrt-je-vsude-10/ - Zveřejněno: 2021-03-23T18:31:59+01:00 - Autor: Marek Tento příspěvek byl přečten 828 krát! **10. část** Tak jsme se zase setkali. Ale v hospodě jsme si dali jen jedno pivko a šli se projít ven, byl krásný, slunečný a teplý den. Vzali jsme to kolem Vltavy a chlápek celou cestu vyprávěl. Diktafon jsem mu dal do náprsní kapsy u sportovní košile a požádal ho, aby mluvil co nejjasněji, nechtěl jsem přijít o žádné slovo. Vždy, když jsme někoho míjeli, se raději odmlčel. Obavy, že by snad došla paměť v diktafonu, jsem neměl, mělo se tam vejít až tři hodiny nahrávky. **Desátý příběh** Byl pátek, desátý den od schůzky s důstojníky tajné služby a já byl přesně v půl šesté na uvedeném místě. Přijeli chvilku po mě a hned, jak zastavili, tak vylezli z auta a šli ke mě. Podali jsme si ruce a začala moje první instruktáž. „První věcí, které musíš znát a umět, jsou mrtvé schránky,“ začal starší z nich,„ připravíme jich několik v Praze a pak další na různých místech republiky.“ „Kolik jich bude?“ zajímal jsem se. „Tolik, kolik bude potřeba a když bude nutné, připraví se operativně další nebo se některé třeba zruší,“ odpověděl mi, „Přesné číslo ani sami nevíme, ale minimálně jich bude dvanáct až patnáct.“ A pak začal popisovat, co jsou vlastně mrtvé schránky, kde se zakládají, jaké jsou bezpečnostní opatření při kontrole obsahu, jaké jsou účely mrtvých schránek. Takže mrtvá schránka je skrytý prostor, který slouží k ukládání krátkých zpráv, písemností, dokladů, peněz a věcí. Co bude obsahem schránky, tedy, co se tam bude ukládat, záleží na velikosti, umístění a zabezpečení mrtvé schránky. O mrtvé schránce ví vždy jen řídící důstojníci a agent a nikdy žádná jiná osoba, ani nadřízení důstojníků. To je první bezpečnostní pravidlo. O obsahu nebo o tom, co se tam bude vkládat se ani řídícím důstojníkům ani agentovi nepodává žádná informace. To je druhé bezpečnostní pravidlo. Prostě se tyto schránky kontrolují nahodile nebo před akcí, takže obsah tam může ležet pár hodin, pár dní nebo i několik měsíců, to záleží na situaci. Obě strany tedy tyto schránky kontrolují a pokud je tam změněný, přidaný obsah nebo pokud je prázdná, tak až poté se operativně vyhodnocuje činnost jak agenta, tak důstojníků. Tohle je princip mrtvé schránky. Schránky se zakládají na takových místech, kde je relativně volný přístup, ale kde je omezený pohyb veřejnosti, potom tam, kde lze schránku třeba několik hodin skrytě, nenápadně pozorovat z různých směrů a pak na takovém místě, kde nehrozí do budoucnosti nějaká významná změna místa a terénu. Proto jsou nejvhodnější například kostely, hřbitovy, stálé opěrné zdi jako například hradby, státní budovy, hlavně památkově chráněné, kam se lze bez větších problémů dostat nenápadně. Tohle platí zejména pro města. Pak to jsou vesnické kostely s přilehlými hřbitovy, různé kapličky, boží muka, mosty přes potoky a říčky, zříceniny, které nejsou turisticky zajímavé a různé přírodní skrýše – jeskyně, rokle, balvany v lese. Schránka musí být zvnějšku naprosto nenápadná, musí vlastně tvořit součást objektu, kde je umístěná a zabezpečení se volí s ohledem na místo a materiál. Mrtvá schránka nesmí jít volně otevřít, ale na druhou stranu to nesmí být nedobytný trezor. Zabezpečení tvoří hlavně různé překážky, nenápadné prvky, které se vkládají kolem vstupu do schránky – vlasy, větvičky, kamínky a oblázky atd., značky, které se na daný materiál zakreslí, vyryjí. Nebo je schránka umístěná tak, že je tam úzký přístup jen pro nataženou ruku. Některé schránky mohou být i klasické kovové trezůrky na klíč nebo na několik klíčů – to se pak napevno vyrábějí na dlouhodobé používání a přístup k nim se maskuje okolím. takové schránky lze zabezpečit i malým množstvím trhaviny, ale tento způsob se už málokde používá. Takže takhle mi popsali a vysvětlili princip mrtvé schránky. A hned mi řekli, že jedna, dlouhodobá schránka je i na místě, kde zrovna jsme. Významně na sebe mrkli a že prej ji mám najít… Rozhlédl jsem se po okolí. Starou autobusovou zastávku, kolem které jsme projeli, než jsme odbočili sem k lesíku, jsem rovnou vyloučil. Kdo ví, kdy ji dá někdo zbourat, srovnat se zemí. Tady v lesíku, který měl plochu maximálně hektar? Šlo dohlédnout z jednoho konce na druhý, nebyl hustý, prostě takovej remíz s listnáčů, pár křovisek a nic víc, ani potok, ani balvan. Tady asi taky ne. Povídal jsem si nahlas sám k sobě, ale současně jsem mluvil i k nim. Čekal jsem nějaký náznak, ale viděl jsem jen lhostejné výrazy, bez emocí. Přešel jsem na druhou stranu silnice a koukal obojím směrem a ejhle, dál alejí kolem silnice, asi dvě stě metrů od místa, kde jsem stál byl vidět kříž. Boží muka. Ze strany silnice blíž k lesíku nebyly vidět, ale jakmile jsem přešel těch pár metrů, kříž se vyhoupl z obzoru. Vítězně jsem tam ukázal rukou a čekal, co bude dál. Nehnuli ani brvou, jen mladší kývnul hlavou a řekl, že ASI ano, ale že to není vše. takže jsme se tam pěšky vydali. Místo bylo skutečně jako dělané pro mrtvou schránku. Šlo ho nenápadně pozorovat z několika stran a přímo do kříže byl taktéž skvělý výhled na všechny strany. Byl to typický kamenný podstavec složený z několika kusů tvrdého pískovce s mohutnou základnou. Ve výšce očí byla ve výklenku soška Panny Marie s Jezulátkem v náručí, vysoká asi čtyřicet centimetrů. Nahoře na špici byl vložen velký litinový kříž s vytepaným věncem uprostřed kříže. Celá boží muka byla obehnaná plůtkem, který se skládal ze čtyř litinových sloupků a mezi nimi byl natáhnutý litinový řetěz s oválnými oky. Na základně bylo množství svíček, slitého vosku a květin, jak čerstvých, tak už dávno uschlých, které sem zřejmě nanosily nějaké babky z blízkých vesnic. Začal jsem tedy pátrat, kde by schránka mohla být. Kříž na vrcholu jsem vyloučil, byl vysoko, asi v dvou a půl metrové výšce a od základny kříže po jeho vrchol byl další půl metr. Sice by šlo k němu vylézt po kamenné konstrukci božích muk, ale za prvé by to bylo nápadné a za druhé celá konstrukce kříže nevypadala jako složená z několika částí, ale jako jeden odlitek. A vytáhnout kříž ze základny? Tak to mi už připadalo dost přitažené za vlasy – ten kříž mohl odhadem vážit kolem třiceti, čtyřiceti i víc kilo a zvednout ho jednou rukou? Nemožné. Takže jsem zaměřil pozornost na sošku. Přišel jsem blíž a zkusil ji. Přitlačil jsem na ni, ale byla zřejmě pevně přicementovaná nebo jinak připevněná ke kameni. Zkoušel jsem různé části sošky, ale furt nic. Šáhnul jsem za sošku a hmatem prozkoumával povrch kamene za ní. Zase nic. Kroužil jsem kolem božích muk jako dravec kolem oběti, pozoroval každou trhlinku na kameni, každou škvírku nebo cokoliv jakoby nápadného. Zkoušel jsem i řetěz kolem celé konstrukce, vytahovat ty sloupky ze země a zase nic. Už jsem začínal být zoufalý a navíc jsem se cítil docela trapně. Chlapi se už nezakrytě usmívali a v duchu měli ze mě zřejmě náramnou legraci. Už, už se zdálo, že to nevydrží a to místo mi ukáží, ale nestalo se tak. A pak jsem tu schránku objevil! Úplně náhodou. Jak jsem chodil dokola, tak jsem rukou vždycky hrábnul na ukončení sloupků. A jak tak tam tou rukou přejíždím, tak jsem si všimnul, že ty konce sloupků, které byly tvořeny válcem s koulí a navařenými dvěma oky v devadesáti stupňovém úhlu pro řetěz uprostřed těch válců, nemají ty koule přivařené, ale byly na těch válcích naražené. Řetěz dokola byl tvořen stejným počtem ok, to jsem spočítal, ale z levé a zadní strany byl ten řetěz více prohnutý než na ostatních stranách. Ani to nešlo běžným pohledem zjistit, člověk si musel kleknout, aby měl ty řetězy v rovině očí. A právě na zadním levém sloupku jsem zjistil, že to dvě přivařené oka je protáhlejší než ty oka na zbylých třech sloupcích. A  proč? No asi proto, že se tím válcem muselo nějak otočit. Takže jsem to zkusil nejprve na jednu stranu, pak na druhou, ale nešlo to. To musí bejt nějakej fígl, říkal jsem si v duchu. Zkusil jsem to ještě jednou, ale teď jsem zkusil otočit i tou koulí v protisměru. Šlo to! Sice ztuha, ale ten válec i koule se pootočily asi o centimetr a kouli jsem měl v ruce. Uprostřed válce byla dutina a v ní rulička papíru. Vytáhl jsem ji, kouli nasadil na válec a zpětným pohybem jsem konstrukci uzavřel. Otočil jsem se k důstojníkům, rozmotal papír a na něm stálo jen: BRAVO! Takže touhle zkouškou jsem prošel. Vraceli jsme se k autům a ten starší mi zase začal dávat rady a ponaučení. Shrnul v něm opět proč a kde jsou schránky, ale nezapomněl zdůraznit, že je jako dnes už nebudu muset hledat, ale budu o nich vědět včetně způsobu, jak je otevřít. Došli jsem k autům a zapálili si. Mladší vlezl dovnitř a vytáhl z palubky obyčejnou papírovou obálku, kterou podal staršímu. Ten z nich vytáhl jeden strojově napsaný list a několik fotografií. „Tohle je první mrtvá schránka, větší, na materiál nebo na zbraně,“ a podal mi ten list s fotkami, „Zapamatuj si vše, co je na papíře. z druhé strany je situační mapka. A na fotkách jsou pohledy z několika stran včetně detailů schránky, popis je vždy zezadu.“ Takže jsem to začal číst, zkoumat mapku i fotky. Byl to jeden kostel v jedné okrajové části Prahy. Trochu jsem to tam znal, takže jsem se docela orientoval. Po deseti minutách mi to vzal z ruky, podal mladšímu a ten ty dokumenty spálil. A začali se mě ptát. Vlastně zkoušet, co vše jsem si zapamatoval. A protože jsem si to pamatoval, tak byli spokojeni. Tohle se opakovalo ještě třikrát. Na konec spálení papíru, fotek a otázky. Ty další tři místa byly: jeden most přes potok v Hostivaři, jedna veřejná budova v Holešovicích a další byl hřbitov na Praze 5. Spolu s tímhle místem u Úval jsme měli pro začátek pět mrtvých schránek na území hlavního města. Další místa prý budou přibývat dle působení a úkolů. Domluvili jsme schůzku za týden v centru Prahy, kde proběhne zopakování popisů a umístění těch čtyř mrtvých schránek. na osvěžení paměti. Samozřejmě mi doporučili, ať si ty místa osobně a hlavně nenápadně prozkoumám. Pak jsme nastoupili do svých aut a odjeli jsme, každé auto na jinou stranu. Já se vydal na hlavní a k Praze a oni odjeli tím směrem, jak byla boží muka k vesnici, co byla dál. Domluvil a já zjistil, že jsme v Braníku, kousek od barrandovského mostu. Tam jsme se rozloučili, on pokračoval podchodem pod hlavní silnicí a tramvajovou zastávkou nahoru ke starému pivovaru a ja počkal na zastávce na tramvaj do centra.