# Tiché kroky na prahu bolesti: Jak vypadá opravdové poslání sanitáře na traumatologii - Odkaz: https://marps.cz/tiche-kroky-na-prahu-bolesti-jak-vypada-opravdove-poslani-sanitare-na-traumatologii/ - Zveřejněno: 2026-07-19T19:35:12+02:00 - Autor: Marek Tento příspěvek byl přečten 100 krát! Když se řekne špičková medicína, většina lidí si představí chirurga nebo ortopeda s laserovým pohledem pod ostrými světly operačního sálu nebo složité přístroje, které rytmicky pípají a zachraňují životy. Málokdo ale vidí ty, bez nichž by se celé toto soukolí okamžitě zastavilo. Lidi, jejichž prací není operovat, ale držet pacienty za ruku ve chvíli, kdy se jim zraněním zhroutil svět. Na lůžkovém oddělení traumatologie a ortopedie ve fakultní nemocnici jsou těmito neviditelnými pilíři sanitáři a ošetřovatelé. ​Traumatologie na ortopedické klinice není místo pro slabé povahy. Každý den sem sanitky svážejí lidské osudy roztříštěné na kousky – oběti autonehod, seniory s  fatálními zlomeninami krčku po banálním uklouznutí, sportovce, kterým vteřina nepozornosti vzala kariéru, nebo dělníky z okolních staveb. Zatímco lékař napravuje kosti a šije šlachy, sanitář a ošetřovatel mají na starosti něco mnohem křehčího: lidskou důstojnost a psychiku člověka, který se ocitl v naprosté bezmoci. ​**Začátek směny: Když ranní káva voní strachem** ​Směna na lůžkovém oddělení začíná brzy ráno, kdy chodby fakultní nemocnice teprve ožívají. Pro sanitáře to znamená okamžitý skok do reality. Prvním úkolem je ranní hygiena, výměna močových sáčků, likvidace obsahu bažantů a podložních mís. Představte si padesátiletého muže, statného tesaře, který včera spadl ze střechy a má komplikovanou zlomeninu pánve a stehna. Je zafixovaný, nesmí se pohnout, má kruté bolesti a poprvé v životě je odkázán na to, aby ho někdo jiný umyl a pomohl mu s tou nejintimnější potřebou. ​V té chvíli se láme chleba. Profesionální ošetřovatel nepřistupuje k lůžku jako k položce na seznamu úkolů. Přistupuje k němu s hlubokým respektem. Ví, jak nesmírně těžké je pro hrdého člověka přijmout pomoc. Sanitář musí mít v rukou neobyčejný cit – každý dotek na traumatologickém lůžku může bolet. Zároveň ale musí sálat klidem. Jedna vlídná věta, oční kontakt a ujištění: „Nebojte se, pane Nováku, zvládneme to spolu, pomalu,“ dokáže ulevit víc než dávka analgetik. ​Práce ošetřovatele a sanitáře je fyzicky extrémně vyčerpávající. Zvedání dospělých lidí, jejichž těla jsou kvůli fixacím, sádrovým dlahám či extenzím těžká a neforemná, odnášejí záda celého personálu. K tomu se přidává neustálý koloběh převlékání zkrvaveného či propoceného ložního prádla, doprovázení pacientů na rentgeny, CT vyšetření nebo převozy přímo na operační sály. Fakultní nemocnice je obrovský labyrint a sanitář je tím, kdo pacienta tímto labyrintem bezpečně provází. ​**Mezi životem a sálem: Architekti lidské důstojnosti** ​Na ortopedické traumatologii se nálada mění z minuty na minutu. Klidné dopoledne může vteřinou přerušit příjem z operačního sálu nebo z traumatologické ambulance a nebo z urgentního příjmu. Když se pacient probouzí z narkózy po těžké operaci, často bývá zmatený, má třesavku, pláče nebo má strach. Sestry mají plné ruce práce s infuzemi, medikací a monitorováním životních funkcí. Kdo je tedy u lůžka jako první, aby utřel čelo, zvlhčil rty a podal vodu? Ošetřovatel… Sanitář. ​„Lékaři zachraňují tělo, ale sanitáři zachraňují lidskou duši před samotou a strachem z bezmoci.“ ​Velkou kapitolou jsou starší pacienti. Babičky a dědečkové, kteří se kvůli zlomenině ocitli v cizím, chladném prostředí nemocnice, často trpí pooperačním deliriem. Jsou dezorientovaní, domáhají se odchodu domů, nevědí, kde jsou. Pro ošetřovatele to znamená hodiny trpělivosti. Nesmí ztratit nervy. Musí dokola, s nekonečnou laskavostí v hlase, vysvětlovat, že jsou v bezpečí, že je noc a že musí odpočívat. Tento lidský přístup je často tou nejlepší medicínou. ​Sanitář na lůžkovém oddělení vidí věci, které si běžný člověk neumí představit. Vidí pláč rodin, když se dozví, že jejich blízký už nikdy nebude chodit. Vidí hnisající rány, těžké proleženiny u sociálně slabých pacientů i agresi vyvolanou bolestí či alkoholem u nočních příjmů. Přesto všechno musí tito lidé zůstat empatičtí. Pokud by si kolem srdce postavili příliš tlustou zeď, svou práci by sice udělali, ale ztratila by to nejdůležitější – lidskost. ​**Odměna, kterou na výplatní pásce nenajdete** ​Proč to tedy ti lidé dělají? Finanční ohodnocení sanitářů rozhodně neodpovídá tomu, jak moc drancují své vlastní zdraví a psychiku. Odpověď leží v momentech, které se nedají vyčíslit penězi. ​Je to ten moment, kdy pan Novák, který před měsícem přišel s roztříštěnou nohou a v očích měl jen čiré zoufalství, poprvé vstane z lůžka. S pomocí rehabilitačních terapeutů a ošetřovatele se postaví na berle, udělá první tři vrávoravé kroky po chodbě traumatologie a po tváři mu steče slza štěstí. V tu chvíli se otočí na sanitáře, pevně mu stiskne ruku a řekne: „Děkuju, bez vás bych to nedal.“ ​Být sanitářem nebo ošetřovatelem na traumatologii fakultní nemocnice není zaměstnání. Je to řehole. Je to hluboké vnitřní poslání, které vyžaduje sílu vzpěrače, trpělivost svatého a srdce na dlani. Jsou to hrdinové druhé linie, kteří sice nestojí ve světle reflektorů, ale bez jejichž obětavosti by byla nemocnice jen chladnou továrnou na zdraví. Právě oni do ní totiž vnášejí to nejdůležitější: teplo lidského srdce. [Tento článek jsem napsal ve spolupráci s ]