Tento příspěvek už byl přečten 20 krát!
Před krátkým časem jsem dostal filozofickou otázku, na kterou jsem neměl hned odpověď. Vycházela ze dvou textů popisujících současný stav společnosti a světa.
Jeden se zabýval rozdílem mezi metafyzickým a fyzickým pohledem na svět, krizí Západu a vzestupem Asie. Druhý se na současné dění díval více geopoliticky, zejména z pohledu Ruska a jeho postavení mezi Západem a Asií.
Ty dva texty se ve skutečnosti nevylučovaly na stejné úrovni, protože každý odpovídal na trochu jinou otázku. Přesto jsem se nedokázal jednoduše rozhodnout, ke kterému z těchto výkladů se více přiklonit.
Vzal jsem si proto čas a neodpověděl hned. A potom mě najednou napadla možná třetí cesta — jiný úhel pohledu.
Když jsem totiž četl texty o metafyzickém a fyzickém světě, připomnělo mi to jednu zvláštní teorii, na kterou jsem kdysi narazil.
S touto teorií přišel na konci 19. století indický myslitel a duchovní učitel Sri Yukteswar Giri. Ve své knize The Holy Science popsal dějiny lidstva jako dlouhý cyklus, během něhož se mění schopnost člověka chápat svět, jeho zákonitosti a hlubší souvislosti.
Yukteswar vycházel z tradiční indické představy střídání věků, takzvaných jug. Tvrdil však, že nejde pouze o morální nebo náboženská období, ale že za změnami lidského vědomí může stát také určitý kosmický vliv.
Podle něj se naše sluneční soustava v průběhu dlouhého cyklu přibližuje a vzdaluje od jakéhosi kosmického centra. Z tohoto centra má vycházet univerzální magnetismus nebo síla, která ovlivňuje lidské vnímání.
Když je Země tomuto působení vzdálenější, nastává temnější období. Neznamená to, že by všichni lidé náhle zhloupli nebo přišli o inteligenci. Lidé mohou být nadále vzdělaní, techničtí, pracovití a organizačně schopní.
Zhorší se však jejich schopnost vnímat vztah mezi příčinou a následkem. Vidí jednotlivý krok, ale nevidí, kam povede součet všech kroků. Dokážou řešit bezprostřední problém, ale nedokážou domyslet, co jejich řešení způsobí za rok nebo za deset let.
Člověk pod takovým kosmickým vlivem může být výborným odborníkem ve své úzké oblasti, a přesto podporovat šílená rozhodnutí, která v širším pohledu poškozují celou společnost. Dokáže přesně spočítat náklady jednoho opatření, ale už nedohlédne civilizační důsledky, které z něj vzniknou.
A právě zde mi připadá Yukteswarova teorie zajímavá.
Nemusíme si nutně představovat, že na Zemi doslova dopadá nějaký paprsek, který lidem zatemní mozek. Můžeme ji chápat jako obraz období, kdy většina společnosti podléhá určitému kolektivnímu zákalu.
Důležité je slovo většina.
Ani reklama, propaganda nebo neuromarketing nepůsobí na každého stejně. Na část lidí působí velmi silně, na jiné méně a určité procento obyvatelstva zůstává téměř imunní.
V každém období existují lidé, kteří stále vidí souvislosti, chápou následky a upozorňují na ně. Jenže v době silného zatemnění jejich argumenty na většinu nepůsobí. Naopak mohou vypadat jako podivíni, pesimisté nebo lidé, kteří nerozumějí nové době.
Čím silnější je kolektivní zákal, tím absurdnější rozhodnutí vidíme my, zatímco oni nevidí, co se stane, pokud bude určitý vývoj pokračovat.
Teorie temných a světlých období navíc umožňuje vysvětlit něco, co je jinak obtížně pochopitelné: proč se jeden národ v určitém období chová mimořádně rozumně, buduje, plánuje a dokáže spojit schopnosti s odpovědností, zatímco o několik desetiletí později tentýž národ začne ničit základy, na kterých stojí.
Nejvýraznějším příkladem je pro mě Německo.
Německo bylo před druhou světovou válkou vzdělanou, kulturní, technickou a průmyslovou zemí. Přesto přišlo období, kdy velká část společnosti přestala chápat nebo odmítala vidět, kam jednotlivé kroky směřují.
Němci tehdy neztratili inteligenci. Ztratili schopnost vnímat vztah mezi příčinou a následkem.
Dokázali dokonale organizovat stát, průmysl, dopravu, vědu a výrobu. Jenže schopnost organizovat nebyla doprovázena schopností vidět celek a jeho důsledky.
Část lidí samozřejmě varovala. Někteří odešli, jiní byli umlčeni a další byli označeni za nepřátele společnosti. Kosmické záření, použijeme-li tuto metaforu, tedy nepůsobilo na všechny. Působilo však na dostatečnou většinu, aby určovalo směr země.
Po válce přišlo něco jako rázové vystřízlivění.
Najednou už nebylo možné následky nevidět. Ležely v troskách měst, v milionech mrtvých, v rozdělené zemi a v úplném morálním selhání státu.
A poté nastalo období, kdy Německo začalo znovu chápat souvislosti. Ne ze dne na den, ale postupně. Nejen jednotlivé výrobní postupy, ale také vztah mezi odpovědností, stabilitou, vzděláním, průmyslem a fungováním společnosti.
Poválečné Německo nepřestalo být technické. Naopak. Své technické schopnosti však spojilo s vědomím následků.
Začalo budovat.
Postavilo průmysl, sociální stát, infrastrukturu a politický systém založený na určité zdrženlivosti. Vznikla společnost, která věděla, že stabilita není samozřejmá a že síla státu nespočívá jen ve vojenské moci, ale také v kvalitě výroby, vzdělání, odpovědnosti a důvěře.
Několik desetiletí Německo vyrábělo věci, které chtěl celý svět. Automobily, stroje, chemické výrobky a technologická zařízení. Jeho síla spočívala v tom, že umělo spojit energii, technickou znalost, kvalifikované pracovníky a dlouhodobé plánování.
A už je to tu znovu.
Země, jejíž poválečný úspěch vznikl na průmyslu, začíná vlastní průmysl považovat téměř za problém. Prodražuje energii, omezuje výrobu, uzavírá zdroje, na kterých byla průmyslová ekonomika postavena, a následně potřebné výrobky dováží ze zemí, kde se vyrábějí za podmínek, které už Německo nemůže ovlivnit.
Je v tom zvláštní porucha chápání následků.
Jestliže je výroba určitého produktu ekologicky nebo společensky problematická v Německu, proč přestane být problematická ve chvíli, kdy se přesune do Číny a hotový výrobek se přiveze zpět?
Člověk nezasažený zářením se ptá, zda jsme problém skutečně odstranili, nebo jsme jej pouze přesunuli mimo své zorné pole.
Člověk zasažený zářením odpoví, že domácí ukazatel byl splněn.
Podobně pozoruhodné je, když země, která po desetiletí stavěla svou sílu na automobilovém průmyslu, začne sama oslabovat podmínky jeho existence a zároveň otevře svůj trh výrobcům z Číny.
Ti vyrábějí levněji mimo jiné proto, že využívají levnější energii, včetně ruského plynu a dalších zdrojů, od nichž se Německo z vlastní vůle odřízlo.
Vzniká tak téměř dokonalý paradox: Německo odmítne energii, na níž stála jeho konkurenceschopnost, zatímco jiná země tutéž energii využije k výrobě zboží, které potom Německu prodává levněji.
Německo jako by nechápalo, že odmítnutí této energie nebylo pouze rozhodnutím namířeným proti jejímu dodavateli, ale současně darem vlastní konkurenci. Důsledkem nemusí být oslabení nepřítele a jeho připravení o příjmy z energií. Důsledkem může být předání vlastního trhu, vlastní výroby a nakonec i vlastní životní úrovně.
Možná tedy kosmické záření nedopadá na všechny části planety pod stejným úhlem.
Někde oslabí schopnost chápat vztah mezi energií, výrobou a mocí; jinde naopak toto spojení zostří. Jedni se vzdávají nástrojů, které vytvořily jejich prosperitu, druzí je bez váhání přebírají.
A potom se první diví, že automobil, který sami zdražili, prohrává s automobilem vyrobeným za podmínek, jež sami odmítli.
Německo kdysi určovalo technické standardy tím, že vyrábělo nejlepší výrobky. Dnes někdy působí dojmem, že chce budoucnost určovat především tím, že sepíše nejlepší předpis.
Jenže předpis sám automobil nevyrobí.
Směrnice nepostaví továrnu, nevytvoří know-how a nenahradí celou generaci techniků, dodavatelů a pracovníků, kteří se určitému oboru věnovali desítky let.
To je přesně situace, na kterou lze Yukteswarovu teorii použít.
Němce jako by skutečně zasáhlo vesmírné záření. Lidé neztratili schopnost racionálně zdůvodnit jednotlivá rozhodnutí. Ztratili schopnost vidět, jaký společný výsledek tato rozhodnutí vytvoří.
Každý krok může samostatně působit správně.
Jedno opatření sníží emise. Druhé chrání spotřebitele. Třetí podporuje modernizaci. Čtvrté urychluje transformaci. Páté plní mezinárodní závazek.
Jenže součet těchto jednotlivě obhajitelných kroků může znamenat ztrátu průmyslu, technologickou závislost, drahou energii a postupné oslabení schopnosti společnosti financovat všechno ostatní.
Kosmický zákal tedy nepůsobí tak, že lidé přestanou argumentovat. Naopak argumentují stále složitěji. Jen jejich argumenty zůstávají uzavřené uvnitř jednotlivých oblastí a nespojí se do celkového obrazu.
A právě zde se dostáváme k současnému evropskému vedení.
Poválečná a pozdější generace evropských politiků měla jednu zvláštní výhodu: zažila důsledky skutečných rozhodnutí.
Její představitelé poznali válku, uvědomovali si, co znamená nedostatek, žili v důsledcích rozdělené Evropy, cítili studenou válku, zažili energetické krize a nutnost znovu vybudovat fungující státy a vytvářet podmínky spolupráce.
Nemuseli být morálně dokonalejší než dnešní politici. Byli však mnohem častěji nuceni přemýšlet v kategoriích příčiny a následku.
Věděli, že špatné rozhodnutí nemusí znamenat pouze pokles v průzkumu veřejného mínění. Může znamenat prázdné obchody, nezaměstnanost, kolaps měny, nedostatek energie nebo válku.
Další generace převzaly systém, který už fungoval.
Nemusely jej vybudovat. Nemusely hledat základní odpověď na otázku, jak udržet stát, průmysl a společnost pohromadě. Začaly se pohybovat uvnitř hotového prostředí.
A s každou další generací se politický výběr měnil.
Do vedení se stále méně dostávali lidé, kteří něco vybudovali mimo politiku, a stále více lidé, kteří dokonale zvládli samotný proces politického postupu. Naučili se správně mluvit, reagovat, vytvářet koalice, vyhýbat se přímé odpovědnosti a přizpůsobovat své postoje aktuální náladě.
Není nutné tvrdit, že jsou voliči méně inteligentní než jejich předchůdci.
Mohou být dokonce formálně vzdělanější. Mají více informací, analýz a dat. Přesto mohou mít slabší schopnost chápat celek, protože celý systém politického výběru odměňuje především bezprostřední úspěšnost.
I chytrý a inteligentní člověk může dopustit, aby se vysokého úřadu ujal nevzdělaný hlupák.
Volby potom nemusí automaticky vybírat nejlepšího státníka. Mohou vybírat člověka, který se nejlépe přizpůsobí momentálnímu působení kosmického záření na většinu obyvatelstva — člověka, který má nejpružnější páteř.
Jestliže společnost nedokáže domýšlet důsledky, nebude si za vůdce vybírat člověka, který jí tyto důsledky nepříjemně připomíná. Vybere si člověka, který jí nabídne řešení odpovídající okamžitému pocitu.
A další volby mohou přinést ještě horšího nástupce, protože každý nový politik už vyrůstá v systému, který se mezitím o něco více vzdálil skutečnosti.
Tak může vzniknout dojem sestupné spirály: každý další vůdce je slabší než předchozí, každé další rozhodnutí je víc krátkozraké a každá další oprava způsobí nový problém.
Yukteswarova teorie však není pouze teorií temna. Je to také teorie cyklu.
Zatemnění nemá trvat věčně.
Jak se sluneční soustava znovu přibližuje ke kosmickému centru, má se podle něj lidská schopnost chápat souvislosti postupně obnovovat. Lidé začnou znovu vidět vztahy, které dříve neviděli. Začnou chápat energii, systémové vazby a vzdálenější následky svého jednání.
A právě zde lze najít určitou filozofickou naději.
Možná se totiž nenacházíme na začátku nekonečného úpadku, ale poblíž vrcholu určité negativní vlny.
Taková vlna se může dlouho sama udržovat. Instituce ještě fungují z energie minulosti. Průmysl čerpá z dříve vytvořeného know-how. Stát spotřebovává důvěru, kterou vybudovaly předchozí generace. Politici mohou dělat chybná rozhodnutí a jejich skutečné následky se projeví až za několik let.
Po určitou dobu tak lze žít z minulosti a současně si namlouvat, že přítomná politika funguje.
- Jenže tento stav má hranici.
- Zavřená továrna už není teoretická diskuse.
- Nedostatek energie není názor.
- Ztracený trh nelze získat zpět tiskovou konferencí.
- Čínský automobil na evropské silnici nelze přesvědčit, že podle evropské strategie neměl být konkurenceschopný.
- Skutečnost se postupně hromadí.
- A čím více se hromadí, tím obtížnější je udržovat kolektivní zatemnění.
Právě v okamžiku největší absurdity proto může být změna blíže, než se zdá. Ne proto, že by se lidé náhle stali moudřejšími, ale proto, že realita začne být silnější než příběh, kterým si svá rozhodnutí vysvětlovali.
Německo už jednou něco podobného zažilo.
Před rokem 1945 dokázalo velmi dlouho ignorovat směr, kterým se vydalo. Potom přišlo rázové uvědomění, protože následky už nebylo možné vytěsnit.
Dnešní situace je samozřejmě nesrovnatelně méně tragická a nemá smysl ji přirovnávat k tehdejším zločinům. Podobný však může být samotný mechanismus poznání: společnost určitou dobu odmítá vidět souvislosti a následně je uvidí téměř všechny najednou.
Naděje tedy nespočívá v tom, že se o nás automaticky postará vesmír.
Spočívá v tom, že kosmické záření nikdy nezasáhne všechny stejně. Vždy zůstane určitá část lidí, která si uchová schopnost chápat vztah mezi příčinou a následkem.
V době zatemnění nemusejí být vyslyšeni. Mohou však uchovávat určitou paměť rozumu pro okamžik, kdy se většina začne probouzet.
A možná je současná krajnost právě známkou toho, že se vlna blíží ke své kulminaci.
Čím absurdnější jsou rozhodnutí, čím viditelnější jsou jejich následky a čím složitější vysvětlení je potřeba vytvářet, aby se nemuselo přiznat to, co je zřejmé, tím menší prostor zůstává pro další pokračování stejným směrem.
Doba temna totiž nekončí ve chvíli, kdy někdo poprvé rozsvítí světlo.
Končí ve chvíli, kdy už dostatečný počet lidí pochopí, že se celou dobu pohyboval ve tmě.
S pozdravem
RČ