Tento příspěvek už byl přečten 23 krát!
O cyklech, historické paměti a fázovém přechodu
V předchozí úvaze nazvané Vesmírné záření jsme si dovolili poněkud neobvyklou myšlenku. Možná existují období, kdy většina společnosti vidí vztah mezi příčinou a následkem poměrně zřetelně, a jiná období, kdy je tato schopnost zastřena jakýmsi kolektivním zákalem. Lidé přitom nemusejí být méně inteligentní, vzdělaní ani pracovití. Mohou dokonale zvládat jednotlivé úkoly, vytvářet složité systémy a každé své rozhodnutí podrobně zdůvodnit. Přesto nemusí být schopni pochopit, jaký výsledek vznikne, když se všechna tato jednotlivá rozhodnutí spojí dohromady.
Nemusíme rozhodnout, zda takové působení skutečně přichází z vesmíru, nebo zda je vesmírné záření pouze obrazem něčeho, co se odehrává uvnitř lidské společnosti. Pro naši úvahu je důležitější, že temnější a světlejší období skutečně pozorujeme. Jednou lidé budují, plánují na desetiletí dopředu a dokážou podřídit okamžitý prospěch dlouhodobému cíli. Jindy tatáž společnost začne rozebírat vlastní základy, přičemž každý jednotlivý krok dokáže vysvětlit jako racionální, správný a nezbytný.
Předchozí text však přirozeně vyvolává další otázku. Jestliže se období lidského porozumění a zatemnění střídají, kde se právě nacházíme? Přichází ještě hlubší noc, nebo už se blížíme k bodu, kdy se pohyb obrátí? A lze alespoň přibližně odhadnout, kdy se to stane?
Podobnou otázku jsem si položil už v úvaze Když se Pacifik třese. Seizmolog dokáže poznat, že se na určitém rozhraní zemských desek hromadí napětí. Zná minulá zemětřesení, měří pohyb zemské kůry a může určit oblasti, v nichž se velký otřes dlouho neobjevil. Dokáže tedy říci, že určitá část zlomu přesluhuje, ale neumí určit den ani hodinu, kdy se nahromaděná energie uvolní.
Se společností to může být podobné. Nevíme, kdy nastane historické zemětřesení, a nevíme ani, jakou bude mít podobu. Může přijít jako hospodářský otřes, politický převrat, válka, technologický skok, rozpad dosavadního spojenectví nebo jako náhlé uvědomění, že něco, co ještě včera působilo věčně, už vlastně neexistuje. Přesto můžeme poznat, že se napětí hromadí a že současný řád už nějakou dobu žije déle, než by odpovídalo jeho vnitřní životnosti.
Možná tedy neumíme předpovědět přesné datum změny, ale můžeme se pokusit pochopit její pohyb. A právě zde je užitečné přestat nahlížet na dějiny jako na přímku a začít je vnímat jako soustavu vln.
Nejjednodušším cyklem, který známe, je jeden den. Přichází světlo, potom tma a znovu světlo. Nikdo při západu Slunce nepředpokládá, že temnota definitivně zvítězila, protože víme, že noc je součástí pohybu. Podobně je tomu s rokem. Po létě přijde podzim a po podzimu zima. Strom ztratí listy, život se stáhne z povrchu a nezkušenému pozorovateli by se mohlo zdát, že příroda zemřela. Ona se však pouze přesunula do jiné fáze. Jaro není opravou zimy, ale další částí téhož cyklu.
Země obíhá kolem Slunce, Měsíc kolem Země, příliv se střídá s odlivem a samotné Slunce prochází obdobími rostoucí a klesající aktivity. Příroda nám nikde neukazuje nekonečný přímočarý růst. Pouze moderní člověk vytvořil hospodářský a politický systém založený na představě, že zítřek musí být vždy větší než dnešek: vyšší výroba, vyšší spotřeba, vyšší zadlužení, vyšší hodnota majetku a stále rychlejší pohyb. Jako by právě lidská společnost byla jedinou součástí vesmíru, pro kterou cykly neplatí.
Možná je ale problém pouze v tom, že společenské cykly bývají delší než jeden lidský život. Člověk proto snadno zamění část vlny za trvalý směr dějin. Narodí-li se v období růstu, začne považovat růst za přirozený stav světa. Narodí-li se v míru, začne mír chápat jako samozřejmost. Narodí-li se do fungujícího státu, uvěří, že instituce fungují samy od sebe. Je jako tvor, který by žil jen několik hodin a podle okamžiku svého narození považoval rozednívání za věčný vzestup světla, nebo stmívání za jeho definitivní konec.
Ruský badatel Alexandr Čiževskij se už na počátku dvacátého století pokusil spojit přibližně jedenáctiletý cyklus sluneční aktivity s obdobími zvýšeného pohybu lidských mas, revolucemi a válkami. Nemusíme jeho teorii přijmout jako prokázaný zákon. Zajímavá je už samotná myšlenka, že Slunce nemusí vytvářet důvod konfliktu, ale může působit jako zesilovač a zvýšit ochotu již nespokojených lidí přejít od pasivity k jednání.
Obsah konfliktu by tedy vznikal na Zemi, zatímco kratší cyklus by mohl ovlivnit okamžik, kdy se nahromaděné napětí projeví. Podobně ani bouřka nevytváří vodu, která se dlouho odpařovala a shromažďovala v atmosféře. Pouze vytváří podmínky, za nichž se nahromaděná energie uvolní.
Jedenáct nebo dvaadvacet let je však příliš krátká doba, aby sama vysvětlila vznik a zánik celého společenského řádu. Za tuto dobu může dospět nová generace, změnit se politické vedení, vzniknout zásadní technologie nebo dojít k válce. Feudalismus, kapitalismus, impéria ani civilizace však obvykle nevzniknou a nezaniknou během jediného slunečního cyklu. Krátkou vlnu proto nemůžeme zaměnit za hlavní proud. Můžeme si ji představit spíše jako pravidelný náraz na systém, jehož skutečný účinek závisí na tom, v jakém stavu jej zastihne.
Jednou takový náraz nezpůsobí téměř nic. Podruhé vyvolá hospodářskou krizi nebo generační vzpouru. Potřetí naruší důvěru v instituce. A další vlna už může zasáhnout společnost, která je natolik oslabená, že běžný otřes přestane být běžným.
Potom sice přijde uklidnění, ale uklidnění neznamená návrat do původního stavu. Po každé vlně něco zůstane: dluh, nová instituce, oslabená důvěra, zaniklé odvětví, změněná hranice přijatelného, nová technologie, přeskupená moc nebo generace, která minulou katastrofu zná už jen z knih. Pozitivní fáze část napětí odstraní, ale nemusí je odstranit celé. Další negativní vlna proto nezačíná od nuly. Začíná v místě, do něhož společnost posunuly vlny předchozí.
Dějiny tedy mají paměť.
Na první pohled se může zdát, že se historie opakuje. Přijde krize, konflikt, období míru a nový růst, potom další krize a další konflikt. Jenže dějiny se neotáčejí v kruhu, který by nás pokaždé vrátil na stejné místo. Připomínají spíše příliv složený z menších vln. Každá vlna na chvíli vystoupá a následně ustoupí, ale celková hladina může být po jejím odeznění výše než předtím.
První negativní cyklus posune hranici o několik centimetrů. Pozitivní fáze část pohybu napraví, ale nevrátí všechno zpět. Druhý cyklus ji posune znovu a třetí ještě výše. Potom přijde vlna, která sama o sobě nemusí být nejsilnější. Jen dopadne na hladinu, která už je tak vysoko, že překročí hráz.
Právě proto nelze historický zlom vysvětlovat pouze událostí, která jej bezprostředně spustila. Atentát v Sarajevu nebyl skutečnou příčinou první světové války. Byl okamžikem, kdy dlouho hromaděné napětí překročilo práh. Pád Berlínské zdi nezačal 9. listopadu 1989, přesto tento den představoval okamžik, kdy se skutečný stav systému stal viditelným. Ruský útok na Ukrajinu 24. února 2022 nebyl počátkem evropské krize. Byl okamžikem, kdy se ukázalo, že dosavadní bezpečnostní uspořádání už nedokáže zabránit rozsáhlé mezistátní válce na evropském kontinentu.
Událost bývá poslední kapkou, ale bez předchozí vody by nic nepřeteklo.
Jedním z nejdůležitějších společenských cyklů je délka lidské paměti. Generace, která zažila válku, chápe její následky jinak než generace, která o ní pouze četla. První generace viděla mrtvé, nedostatek, rozbořená města a rozpad státu. Druhá vyrůstala mezi lidmi, kteří tuto zkušenost nesli v sobě. Třetí zná válku z rodinného vyprávění a čtvrtá už jen z učebnic, filmů a slavnostních projevů.
Slova přitom mohou zůstat stejná, ale jejich skutečný obsah se vytrácí. Společnost může válku každoročně odsuzovat, a přitom postupně ztrácet schopnost představit si, co válka opravdu znamená. Paměť se mění v obřad. Pokládáme věnce, opakujeme správné věty a varujeme před opakováním minulosti, ale současně přestáváme chápat, proč předchozí generace vytvořily právě takové instituce a před čím nás měly chránit.
Poválečné evropské elity nemusely být inteligentnější ani mravnější než elity dnešní. Měly však v živé paměti následky selhání. Věděly, že politika není pouze soutěž sloganů a že špatné rozhodnutí může znamenat hlad, zhroucení měny, ztrátu území, zničený průmysl nebo miliony mrtvých. Další generace převzaly hotový systém. Nemusely jej vybudovat a postupně nabyly dojmu, že mír, prosperita a fungující instituce jsou přirozenými vlastnostmi Evropy.
Jakmile odejdou poslední přímí svědkové, uzavírá se přibližně osmdesáti- až stoletý oblouk. Válka se z živé skutečnosti stává abstrakcí a společnost může znovu začít činit rozhodnutí, která by generace poznamenaná předchozí katastrofou považovala za nepředstavitelná.
Pod kratšími politickými, hospodářskými a generačními vlnami se pohybuje ještě hlubší proud. Peter Turchin a další autoři strukturálně-demografických teorií se pokoušejí popsat dlouhé cykly složitých společností. Po období obnovy následuje růst obyvatelstva, hospodářství a státní moci. Postupně však přibývá uchazečů o elitní postavení, rostou závazky státu, zhoršuje se postavení části obyvatelstva a zesiluje soupeření uvnitř samotných elit. Dlouhé období růstu se začne měnit v dlouhé období nestability.
Na začátku takové vlny je málo institucí, ale mnoho energie. Lidé mají společný cíl, protože si pamatují chaos, z něhož nový řád vznikl. Postupem času instituce rostou. Přibývají pravidla, úřady, funkce a lidé, kteří se uvnitř systému naučí pohybovat. Zpočátku instituce slouží cíli, později se jejich zachování samo stane cílem.
Nakonec už systém nevytváří dostatek energie pro společnost. Společnost musí naopak dodávat stále více energie, aby systém vůbec udržela v chodu. Každá krize je vyřešena novým pravidlem, novým výdajem, novým úřadem nebo novým dluhem. Problém na chvíli zmizí, ale systém si řešení zapamatuje jako další vrstvu, kterou ponese do budoucnosti. Nové pravidlo nezruší pravidla předchozí, nová instituce nenahradí starou, ale připojí se k ní, a nový dluh neodstraní dluh minulý.
Každé další řešení proto spotřebuje stále větší část společenské energie jen k tomu, aby udrželo pohromadě součet všech řešení předchozích. Největším nebezpečím pak není jedna konkrétní chyba. Nebezpečím je součet všech správně zdůvodněných rozhodnutí, která se už nedokážou spojit do smysluplného celku.
Právě zde se vrací základní myšlenka Vesmírného záření: detail může být správný, a přesto může zakrýt celek. Každé jednotlivé opatření má svého odborníka, tabulku, právní důvod i morální vysvětlení. Nikdo však nevidí konečný obraz, dokud společnost jednoho dne nezjistí, že vlastní součet už nedokáže unést.
Podobný pohyb lze hledat i v dějinách říší. Britský voják a esejista John Bagot Glubb si při jejich porovnávání všiml, že období velmocenské převahy často trvalo přibližně deset generací, které orientačně vyjádřil jako dvě stě padesát let. Popsal přechod od věku průkopníků a výbojů přes obchod, hojnost a intelektuální rozvoj až k období úpadku.
Číslo dvě stě padesát samozřejmě nelze chápat jako přírodní zákon ani jako přesné hodiny. Záleží na tom, kdy vznik určité říše datujeme a co považujeme za její konec. Glubbova úvaha je však cenná něčím jiným: nesleduje pouze množství vojenské nebo hospodářské moci, ale proměnu vnitřního vztahu společnosti k vlastnímu úspěchu.
První generace bohatství vytváří, další je rozšiřuje, následující je spravuje a poslední už pouze předpokládá, že existuje samo od sebe.
Ve Spojených státech je symbolická shoda nápadná. Od vyhlášení nezávislosti roku 1776 uplynulo roku 2026 právě dvě stě padesát let. Neznamená to, že Amerika musí v tomto roce zaniknout. Její skutečnou světovou hegemonii bychom mohli počítat až od roku 1945 nebo od jiné historické hranice. Důležitější než přesné datum je otázka, do které fáze Glubbova obrazu dnešní Spojené státy patří. Jsou stále společností průkopníků, kteří vytvářejí nový svět, nebo společností, která vede stále ostřejší spor o rozdělení bohatství, postavení a moci vytvořených předchozími generacemi?
Podobná otázka platí pro Evropu. Evropa možná není říší v klasickém smyslu, ale je dědicem poválečného řádu, jehož morální, hospodářský a politický kapitál vytvořily předchozí generace. Nynější elity tento kapitál nevytvořily, pouze jej zdědily. A dědictví lze spotřebovávat velmi dlouho, aniž by si dědic uvědomil, že už nevytváří nic, co by mohl odkázat dál.
Jestliže existují společenské cykly, neznamená to, že celý svět prochází stejnou fází současně. Stejné Slunce osvětluje celou planetu, ale jeho paprsky nedopadají všude pod stejným úhlem. Když je v Evropě zima, v jiné části světa může být léto. Také civilizace se nacházejí v různých částech své vlny.
Evropa žije v pozdním období poválečného systému. Její hlavní instituce vznikly z traumatu války a byly vytvořeny pro průmyslovou společnost dvacátého století. Dnes se snaží řídit digitální, globalizovaný a technologicky se měnící svět prostřednictvím mechanismů, jejichž vnitřní energie postupně slábne.
Spojené státy se mohou nacházet v pozdní části své hegemonické vlny. Stále mají mimořádnou technologickou, vojenskou a finanční sílu, ale stále větší část této síly spotřebovávají na udržení postavení, které dříve působilo samozřejmě.
Čína se nachází v jiné fázi. Ještě stále prožívá energii průmyslového vzestupu a pamatuje si dobu slabosti, cizích zásahů a chudoby. Její vedení proto chápe výrobu, infrastrukturu, technologie a energii jako podmínky národní moci, nikoli jako obtížné dědictví minulosti. To ale neznamená, že Čína představuje nový svět. Jak jsem napsal už dříve, může být pouze poslední a nejdokonalejší továrnou starého světa. Může mimořádně efektivně ovládnout princip, který už vyčerpal svůj civilizační smysl. Nemusí být nástupcem Západu v novém společenském uspořádání; může být posledním velkým vítězem systému, který právě končí.
Arabský svět má opět jiné hodiny. Arabské jaro bylo náhlým výronem dlouhodobě hromaděného napětí. Během několika měsíců se nepokoje rozšířily přes řadu zemí, protože podobné podmínky vytvořily společný prostor změny. Starý řád se však rozpadl rychleji, než mohl vzniknout řád nový. Revoluční vlna proto neskončila stabilním společenským uspořádáním, ale přelila se do občanských válek, návratu autoritářství, soupeření regionálních mocností a konfliktů, jejichž další fáze sledujeme dodnes.
Stejná globální vlna tedy může v Evropě znamenat rozpad starých jistot, v Číně pokračující mobilizaci, v Americe obranu hegemonie a na Blízkém východě další dějství hledání řádu, který dosud nevznikl. Vesmírné záření může být společné, ale nádoby, do kterých dopadá, mají rozdílnou teplotu, tlak i minulost.
Nyní se můžeme vrátit k základní otázce, jak se menší cykly skládají do jednoho velkého pohybu. Představme si společnost jako nádobu s vodou. Krátké politické a sluneční cykly jsou menšími výkyvy energie. Jednou vodu zahřejí, podruhé ji nechají částečně vychladnout. Generační cyklus mění lidi, kteří nádobu obsluhují. Ti, kteří si pamatují předchozí var, postupně odcházejí a nahrazují je lidé, kteří znají jeho nebezpečí pouze teoreticky. Hospodářský cyklus mění množství energie dodávané systému, technologie zrychlují pohyb molekul a dlouhý cyklus státu a elit mění samotný tlak v nádobě.
Každý cyklus působí jiným způsobem a v jiném rytmu. Většinu času se jejich účinky částečně ruší. Jedna vlna stoupá, zatímco jiná klesá, a společnost proto dokáže další krizi vstřebat. Někdy se však několik vrcholů setká. Zmizí živá paměť minulé katastrofy, hospodářský model se vyčerpá, elity ztratí společný cíl a začnou bojovat mezi sebou, stát spotřebuje důvěru i finanční rezervy, nová technologie naruší dosavadní vztahy a světová moc se začne přesouvat mezi starým a novým centrem. Kratší cyklus potom přidá poslední impuls kolektivního neklidu.
Jednotlivě by žádná z těchto vln nemusela systém zlomit. Společně však vytvoří rezonanci, která může rozkmitat i konstrukci, jež by každému jednotlivému nárazu bez problémů odolala. Nejde tedy o to, že určitý cyklus jednou za několik desetiletí mechanicky způsobí válku nebo revoluci. Jde o to, v jakém stavu zastihne společnost. Stejná vlna, která mladý a soudržný systém pouze prověří, může starý a vyčerpaný systém rozložit.
Zde se vlnový model spojuje s mou starší představou společenských skupenství.
Feudalismus jsem přirovnal k ledu. Lidé byli spojeni pevnými vazbami místa, půdy, rodu, tradice a hierarchie. Jednotlivé molekuly měly své určené místo a společnost měla vysokou soudržnost, ale malou pohyblivost.
Působením energie led roztál a vznikl kapitalismus, tekutá voda. Lidé, práce, kapitál a zboží se mohli pohybovat. Společnost zůstala pohromadě, ale její vazby už nebyly pevné.
Další energie přivedla vodu k varu. Globální kapitalismus rozpohyboval kapitál, výrobu, informace i lidi po celé planetě. Vzdálenost téměř zmizela, vazby se zrychlily a jednotlivé molekuly začaly narážet jedna do druhé s dosud nepoznanou intenzitou.
Nyní se možná blížíme k dalšímu skupenství.
Cykly nám vysvětlují, odkud přichází střídavé zahřívání a ochlazování. Paměť systému nám vysvětluje, proč se voda po každém cyklu nevrátí do původního stavu. Fázový přechod nám potom vysvětluje, proč je výsledná změna náhlá.
Voda se dlouho zahřívá po jednotlivých stupních. Z pohledu pozorovatele se stále nic zásadního nemění, protože je to pořád tatáž voda. Potom však dosáhne kritického bodu a začne se měnit v páru. Stejně je tomu s dějinami. Evoluce je dlouhé zahřívání pod povrchem, zatímco revoluce je okamžik, kdy se dlouho hromaděná změna stane viditelnou.
Proto mají dějinné zlomy často konkrétní datum, přestože jejich příčiny vznikaly desítky let. Datum není počátkem změny, ale okamžikem změny skupenství.
Kde tedy jsme?
Na tuto otázku neumím dát přesnou odpověď. Stejně jako seizmolog nedokáže určit den, kdy se nahromaděné napětí uvolní, ani společenský pozorovatel neumí vypočítat datum historického zlomu. Může pouze sledovat příznaky.
A dnes vidíme, že několik vln je neobvykle vysoko současně. Končí živá paměť druhé světové války, poválečný evropský model ztrácí část svého průmyslového, energetického a demografického základu, americká hegemonie je zpochybňována, přestože Spojené státy zůstávají mimořádně silné, a Čína dosáhla průmyslové síly, která mění rovnováhu světa. Arabský a širší blízkovýchodní prostor stále nenalezl stabilní uspořádání po rozpadu starších řádů a do toho vstupuje umělá inteligence, automatizace a technologie schopné změnit význam práce, vzdělání, informace i samotného člověka.
Staré instituce stále stojí, ale jejich vnitřní princip stále častěji přestává odpovídat světu, který mají řídit. Je proto možné, že nejsme pouze uprostřed dalšího běžného cyklu. Možná stojíme poblíž bodu, kdy se několik krátkých a dlouhých vln setkává a kdy už systém nedokáže pokračovat pouhou další opravou.
To neznamená, že zlom přijde zítra. Znamená to, že přesluhujeme.
Co přijde potom, nevíme. Fázový přechod sám neurčuje, jaké bude nové skupenství. Pára může pohánět stroj, ale může také roztrhnout kotel. Rozpad starého řádu proto není automaticky vítězstvím lepšího světa.
Může vzniknout digitální systém, který člověka zredukuje na soubor dat, předvídatelné chování a řízenou spotřebu. Může zvítězit tvrdý kolektivní model, v němž bude jednotlivec podřízen efektivitě celku. Může přijít období chaosu, během něhož se budou staré a nové elity přetahovat o trosky systému, jehož skutečnou podstatu už žádná z nich nechápe.
Může však vzniknout také řád, který dosavadní protiklad jednotlivce a celku překoná. Ne návratem k nehybnosti ledu a ne pokračováním stále rychlejšího varu, ale uspořádáním, které dokáže spojit svobodu člověka se společnou odpovědností za celek.
Kapitál nemusí zmizet, ale může přestat být jedinou silou, která určuje hodnotu věcí, práce, krajiny i samotného člověka. Technologie nemusí být odmítnuta, ale může přestat určovat směr společnosti pouze proto, že něco umožňuje. Politika nemusí zmizet, ale může přestat být soutěží profesionálních správců starého systému a znovu se stát místem, kde společnost rozhoduje o svém dlouhodobém směru.
Jak přesně by takový řád vypadal, dnes nevíme. A bylo by podezřelé, kdybychom jej dokázali dokonale popsat ještě jazykem světa, který má nahradit. Ani člověk se přitom nemusí změnit v jiný biologický druh. Led, voda i pára jsou stále H₂O. Změní se však vztahy mezi jednotlivými molekulami a princip, který je drží pohromadě.
V tom spočívá i naděje, kterou jsme našli už ve Vesmírném záření. Zatemnění nikdy nezasáhne všechny stejně. Vždy zůstávají lidé, kteří vidí, že jednotlivé správně zdůvodněné kroky vytvářejí špatný celek. V době vrcholícího cyklu mohou působit jako pesimisté, podivíni nebo nepřátelé pokroku.
Jejich úkolem však nemusí být přesvědčit většinu okamžitě. Možná pouze uchovávají paměť rozumu pro chvíli, kdy ji bude většina znovu potřebovat. Každý fázový přechod má okamžik, kdy dosavadní vysvětlení přestane stačit. Tehdy lidé, kteří ještě včera působili okrajově, mohou náhle popsat skutečnost přesněji než celé instituce vybavené tisíci odborníků.
Nezmění se pravda. Změní se schopnost většiny ji uvidět.
A tak se vracíme k otázce, kdy přijde zemětřesení. Nevíme. Víme pouze, že napětí se hromadí, jednotlivé vlny se skládají a systém už dlouho žije z energie, kterou vytvořily generace před námi. Možná přijdou ještě další menší vlny. Některé společnost ochladí, jiné ji znovu přiblíží k varu.
Jednou ale další vlna nemusí přinést pouze další krizi. Může přinést změnu skupenství a svět, který ještě předchozího dne působil jako jediný možný, se během krátké chvíle stane světem minulým.
Proto není nejdůležitější předpovědět přesné datum. Důležitější je pochopit pohyb. Kdo vidí pouze jednotlivou vlnu, může uvěřit, že se voda znovu uklidní a všechno bude pokračovat jako dřív. Kdo však vidí hladinu, paměť systému a rostoucí teplotu, pochopí, že další uklidnění už nemusí znamenat návrat.
Může být pouze posledním tichem před fázovým přechodem.
S pozdravem
RČ