Tento příspěvek byl přečten 9 krát!
Muž, který před dvěma týdny seděl na zadním sedadle mého Boltu u pražského letiště, zaplatil si prémiový odvoz, požádal mě, abych jel delší cestou, a když nastoupil, otočil si služební průkaz tak, aby směřoval do boku. Zavřel oči, když v rádiu oznámili, že americko-íránská mírová jednání oficiálně skončila bez dohody. Zdvihl telefon, který přede mnou neměl zdvihat — řekl jen: „řekni mu, že za dvacet minut volám z domu,“ a zavěsil. Pak sám vypnul moje rádio a řekl něco na cestě směrem do Střešovic, co neměl slyšet nikdo kromě mě. Bylo to před dvěma týdny. Neřekl jsem to nikomu kromě manželky. Ale už jsem udělal všechno, co řekl — potichu —, než se to dostane do zpráv a bude pozdě zachránit rodinu.
Jezdím v noci.
Manželka, dva kluci doma, v Říčanech. Čtrnáct let jsem odsloužil v armádě, v roce 2019 jsem odešel, logistika. Rok Afghánistán — pohonné hmoty a zásobování. Pak dva roky na kamionu, než starší syn začal školku a manželka mě poprosila, abych přišel domů. Přišel jsem domů.
Následující léto jsem začal s Boltem. Prémium během rušných večerů — větší auto, lepší spropitné. Pokryje to, co čtrnáct let služby ne.
Třikrát týdně beru letištěm. Naučíš se rychle číst lidi. Lobbisti. Lidi z ministerstev. Konzultanti s aktovkou a plátěnou taškou. Typy „poradců“ s příručním zavazadlem, které se nikdy nezaregistruje.
A ti ostatní. Taška bez loga. Dva telefony. Aktovka, která viděla víc zemí než ty. Klid, který nesedí k hluku letiště.
Takových se neptáš, co dělají.
Minulé úterý jsem byl u třetího prémiového odvozu, když sám vyšel z mezinárodních příletů.
21:14. Konec padesátky. Tmavý oblek, který seděl příliš dobře na to, aby byl konfekční. Bez podaného zavazadla — kožená aktovka, malé příruční. Služební průkaz ještě na opasku, ale když si sedl vzadu, viděl jsem, jak si ho otočil do boku.
Dal mi adresu ve Střešovicích. „Po D1, pokud to jde. Pokud ne, vedlejšími.“
Řekl jsem, že dobře.
„Díky“ — tónem, který ukončil rozhovor.
Vyjel jsem z letištního okruhu, na cestu směrem do města.
Prvních pár kilometrů šlo rádio potichu — zprávy, ty samé, co celý měsíc na každé stanici. Hormuzský průliv. Blokáda. Mírová jednání, která se opět hroutí. Další kolo o ničem.
On se díval z okna.
Jednou jsem se podíval do zrcátka a měl zavřené oči. Nespal. Zavřené oči někoho, kdo něco zadržuje.
Pak mu zazvonil telefon.
Ten černý. Malý, véčkový.
Vytáhl ho z vnitřní kapsy saka a dlouho se díval na displej, než zvedl.
Podíval se na mě v zrcátku. Díval jsem se na cestu.
„Ano.“
Rádio šlo dost potichu na to, abych slyšel.
Poslouchal.
„Kolik dní.“
Opět poslouchal. Déle.
„Na tom jsme se nedohodli.“
Další pauza.
„Řekni mu, že za dvacet minut volám. Z domu.“
Zavěsil.
Chvíli držel telefon v klíně. Pak se předklonil, zasunul ho zpátky do saka a vydechl nosem.
Půl druhého kilometru neřekl nic.
Řídil jsem. Rádio přešlo na další blok zpráv — něco o požáru v rotterdamské rafinerii, co jsem ten týden slyšel už dvakrát.
Pak se natáhl mezi sedadly a sám vypnul rádio.
Opřel se.
Další půl kilometr nepromluvil. Jen se díval na stromy podél silnice.
Deset-dva na volantu, oči na silnici, ale cítil jsem ho vzadu — tak jako cítíš člověka na schodišti, dřív než promluví.
Pak:
„Co jste dělal předtím.“
Tichý hlas. Unavený. Ne chladný — jen vyčerpaný.
„Armáda. Logistika. V roce 2019 jsem odešel.“
Přikývl.
„Kde jste sloužil.“
„Hlavně doma. Rok Afghánistán.“
To dopadlo jinak. Poprvé se na mě podíval v zrcátku.
„Co jste tam dělal.“
„Pohonné hmoty. Konvoje. Zásobování.“
Přikývl, pomalu. Jako někdo, kdo teď ví, že rozumím, o čem bude mluvit.
„Pak víte, co se stane, když přeřežou potrubí. Když konvoj nedorazí.“
„Vím.“
Nadechl se. Vydechl.
„Víte, jak tomu říkáme? Tomu, co teď děláme v Perském zálivu. Interně.“
„Ne.“
Pokroutil hlavou.
„Nijak. O to jde. Nemá to název, protože nikdo nemá plán, jak to skončí. V prvním týdnu se obě strany rozhodly. Od té doby je všechno jen jednání. Kolo za kolem o ničem. Aby měly zprávy co dát na obrazovku.“
Zastavil se.
„Nikdo neustoupí. Obě strany se rozhodly brzo, že otázka bude, čí lidi se zlomí první.“
Nic jsem neřekl.
Podíval se z okna.
„A naši lidi jsou měkčí. Írán žije čtyřicet let v sankcích a nedostatku — vědí, jak se obejít bez věcí. My jsme zapomněli. Naši prarodiče ještě věděli, co je to stát ve frontě. Co je nedostatkové hospodářství. My už ne. Polovina země si myslí, že se to do Vánoc vyřeší. Nevyřeší.“
Řídil jsem dál.
„Kolik času,“ zeptal jsem se.
Neodpověděl hned.
„Co jsem řekl manželce před dvěma týdny. Šest až devět měsíců, než to narazí na dno. Možná dvanáct. A to dno nebude podobné ničemu, co kdokoliv v téhle zemi zažil.“
Nechal jsem ticho pár sekund.
„Šest až devět měsíců. Jak to vypadá.“
Krátce se zasmál, ale to nebyl smích.
„Už teď to nějak vypadá. Většina lidí se jen nedívá.“
Otočil se k oknu.
„Kuba nemá elektřinu. Tři týdny neměli ani jednu stabilní hodinu. Celý ostrov. Deset milionů lidí. V březnu dvakrát zkolabovala celá síť. Palivo se minulo — tři měsíce nepřišla ani kapka. Nemocnice bez nafty. Čerpací stanice stojí. Vodu se vláda snažila vrátit nejdřív do nemocnic. Jedna matka ve zprávách řekla, že pokud do zítřka nepřijde proud, nebude mít co dát dětem pít.“
„Viděl jsem o tom něco.“
„Viděl jste titulek. Ne to, co se děje na zemi.“
Zastavil se.
„Nigérie zkolabovala před šesti dny. Celá národní síť. V lednu tohoto roku třikrát za měsíc. Říkali tomu ‚technická porucha‘. Nebyla. Došel plyn do elektráren. Totéž jako Kuba. Španělsko a Portugalsko zas minulé jaro — na deset hodin úplná tma ve dvou vyspělých zemích EU. Čerpadla se zastavila, balená voda zmizela z regálů za hodiny.“
Zastavil se.
„Vidíte, co mají společného?“
„Potřebují palivo, které si nedokážou vyrobit samy.“
„Přesně. Musí ho koupit jinde. A to jinde teď nedodává. Ten samý olej, který od března stojí za blokádou v Hormuzském průlivu.“
Díval se na svůj odraz v okně.
„Kuba byla první kanárek. Nigérie druhý. Španělsko dokazuje, že to nevybírá podle chudoby. Před půl rokem bych řekl, že tyhle země nejsme my. Mýlil jsem se. Tohle nevybírá podle toho, kdo je bohatý. Ale podle toho, kdo potřebuje ten olej a kdo ho nedokáže dost rychle nahradit.“
Čekal jsem.
„A my?“
Podíval se na mě v zrcátku.
„V horší pozici, než byste čekal. Tohle je země bez moře. Zhruba padesát osm procent naší surové ropy jde z Ruska, přes ropovod Družba — ten samý, který v lednu na několik týdnů přestal dodávat, když ruský dron zasáhl přepínací stanici na Ukrajině. Rafinerie v Litvínově musela omezit provoz. Ceny paliv vyletěly ze dne na den. A to byl jen jeden úder. Zbytek světového oleje stojí v průlivu. Mezi dvěma zavírajícími se kohoutky, a není kam sáhnout.“
Tiše jsem řídil.
„Víte, co se tu bude dít?“
„Řekněte.“
„Začne to měkce. Budou to nazývat výzva. ‚Snižte spotřebu elektřiny mezi čtvrtou a devátou.‘ Slušně. Prvních třikrát to ignorujete. Do čtvrtého týdne to už nebude na výběr. Do šestého týdne to bude mít jméno.“
„Jaké jméno.“
„Energetický lockdown. Tohle uslyšíte. Sledujte to slovo — asi za šest týdnů ho vysloví někdo v televizi. Bude to jako rok 2020, jen bez roušek. Zůstaňte doma od teď do teď. Nepouštějte klimatizaci ve špičce. Nepouštějte myčku. Prosíme, spolupracujte. Tentýž scénář, jiná záminka. Jen to neskončí, když někdo vynalezne vakcínu. Skončí to, až opět začne téct olej přes průliv.“
„A kdy to bude.“
„Nebude.“
Nechal to viset.
„Kolik máme času?“
Podíval se na mě v zrcátku.
„Ptáte se špatnou otázku.“
„Jaká je dobrá otázka.“
„Kolik času, než první větší region zůstane bez elektřiny déle než sedmdesát dva hodin.“
„Kolik.“
„Šest až deset týdnů.“
Svíralo mě na hrudi tak, jako mě to nesvíralo, odkdy jsem byl venku.
Pokračoval.
„Myslíte si, že to zasáhne všechny najednou?“
„Není to tak?“
Skoro se zasmál.
„Ne. Tohle udeří postupně. Zdola nahoru.“
Čekal jsem.
„Nejvyšší vrstva — ti, co řídí firmy, co mají dům v dobré čtvrti, co mají přátele na třech různých ministerstvech — ti dělají kroky od půl roku. Agregátor. Zakopaná nádrž na palivo na zahradě. Balená voda na paletách. Chata v Krkonoších nebo na Šumavě. Děti už vybrané ze školy. Věděli to, než se cokoliv dostalo do zpráv.“
„Než ty s manželkou uvidíš první lockdownovou výzvu v televizi, oni už budou za tou částí, co se jich týká. Jsou pojištění.“
„Pak pracující lidé. Hodinovky. Kamioňáci. Lidi z nemocnic. Kdokoliv, komu se napůl plat, když benzín přeskočil pětapadesát korun za litr. Komu k mrazáku není záložní zdroj. Těm se nejdřív mine místo. Těm se nejdřív minou peníze.“
„Pak střední vrstva. Tvoje ulice. Dvě auta na příjezdové cestě. Třicetiletá hypotéka. Dvě děti ve škole. Příliš moc na to, aby žádali o pomoc. Ne dost na to, aby se vykoupili. Ve třetím týdnu se dívají, jak se jim rozmrazuje mrazák. Dívají se, jak se tenčí úspory. Čekají na další výzvu, že se to zlepší. Nikdy se to nezlepší.“
„Než energetický lockdown dosáhne nejvyšší vrstvy, spodek se už půl roku topí. Střed zadržuje dech. A než to bohatí začnou cítit, zbytek země se už zlomil.“
Podíval se z okna.
„Tohle nikdo neřekne nahlas. Ani já. Ani oni. Ani zprávy. Tohle se platí v pořadí. A ti, co si myslí, že jim nic nebude, protože mají dům, práci, úspory — právě ti dostanou největší úder. Protože si myslí, že je systém kryje. Systém už rozhodl, koho bude krýt. Oni nejsou na seznamu.“
Myslel jsem na manželku doma. Dva kluci spí v patře. Na třicetiletou hypotéku, kterou jsme loni restrukturalizovali. Na úspory, které tři roky přesčasů naházely zpátky, když jsem odešel z armády.
Pevněji jsem chytil volant.
Chvíli nemluvil.
Pak:
„Poslouchejte. Síť je ta část, na kterou se dá připravit. Agregátor. Palivo. Pár týdnů jídla. Základ. Kdo dával pozor, základ má.“
„Dobře.“
„Je ještě jedna část. O které ve zprávách ještě nikdo nemluví.“
„Která část.“
„Voda.“
Čekal jsem.
„Voda. Když spadne síť, voda jde s ní. V téhle zemi na to nikdo nemyslí. Většina nikdy nemusela. Otevřeš kohoutek, jde voda. Konec příběhu.“
„Ale kohoutek nefunguje bez elektřiny. Čerpadla, která tlačí vodu přes potrubí — ta jedou na elektřinu. Úpravny, které ji vyčistí, než se dostane do tvé kuchyně — ty jedou na elektřinu. Celý systém mezi řekou a tvým dřezem je elektrický. Vezmeš elektřinu, systém stojí.“
„Jak rychle.“
„Hodiny. Ne dny. Nejdřív čerpadla. Klesne tlak. Pak co zůstalo v potrubí, odteče. Pak z kohoutku nejde nic.“
„Tak rychle.“
„Texas, 2021. Třídenní porucha sítě. Čtrnáct milionů Američanů přišlo o bezpečnou pitnou vodu. Lidi onemocněli z vlastního kuchyňského kohoutku. Varování před varem trvalo týdny. A to byly tři dny. A nehoda. To, o čem se teď bavíme, nejsou tři dny. A není to nehoda.“
Nechal to dolehnout.
„Měsíc vydržíš bez jídla. Týden bez topení. Víc než tři dny bez čisté vody nevydržíš. Tělo to nedovolí.“
„A když se čerpadla zastaví, balená voda zmizí do čtyřiceti osmi hodin. Kdekoliv ji prodávají. Pak není žádná balená voda na prodej. Tečka. Piješ to, co sis odložil, nebo nic.“
„Jak dlouho.“
„Dokud se nevrátí proud. Může to být pár dní. Týden. Může to být mnohem víc.“
Nevěděl jsem, co říct.
Podíval se na mě v zrcátku.
„Ze všeho, co lidem právě dochází, voda je to, o čem ve zprávách nikdo nemluví. Ostatní regály se vyprázdní postupně. Lidi si toho všimnou. Plánují. Přejedou do sousedního okresu. Regál s vodou odejde za dva dny, bez varování. A nevrátí se.“
Podíval se z okna.
„Od toho nemůžu spát. Ne od lockdownu. Ne od benzínu. Od vody. Od pětiletého dítěte v nějaké kuchyni na čtvrtý den, kterému nemají co dát pít. Ta část.“
Nechal jsem jeho poslední slova doznít. Pětileté dítě v nějaké kuchyni na čtvrtý den.
Dlouhou minutu jsem nepromluvil.
Pak:
„Vy co děláte s vodou.“
Podíval se na mě v zrcátku, ale neodpověděl.
„Pane.“
„Ano.“
„Vy co děláte s vodou.“
Podíval se zpátky na okno.
„Mám svůj způsob.“
„Jaký způsob.“
„Není to něco, co sdílím.“
„Pane. S úctou. Právě jste čtyřicet minut vysvětloval, že moje děti za dva měsíce možná nebudou mít vodu. Tohle nemůžete říct a pak, že nemůžete říct, jak to řešíte vy.“
Skoro se usmál, ale ne úplně.
Dlouhou sekundu nemluvil.
Pak:
„Máte pravdu. Nemůžu.“ — pauza. — „Ale ukážu vám.“
Otočil se na stranu. Sáhl vedle sedadla. Zdvihl aktovku, položil si ji na kolena.
Neotevřel ji.
Jen s ní seděl pár sekund.
Pak sáhl do boční kapsy.
To, co vytáhl, nebylo to, co jsem čekal.
Láhev. Nerezová ocel. Na jedné straně promáčklá. Jako by s ním byla už dlouho.
Odšrouboval víčko.
Naklonil ji a dlouze se napil.
Když skončil, otočil láhev tak, abych viděl vrch v zrcátku.
Na víčku byl přišroubovaný malý filtr.
Menší než palec. Jednoduchý. Vypadal jako nic.
„Tohle.“
„To.“
„Tohle nosím s sebou. V mém okolí má každý jedno. Plukovník, se kterým jsem letěl domů, měl jedno v tašce. Můj šéf drží šest v garáži — objednal je v lednu, než se cokoliv dostalo do zpráv. Já mám jedno v aktovce. Dvě v příručním zavazadle. Čtyři doma.“
„Co to dělá.“
„Táhne čistou pitnou vodu z jakékoliv sladké vody. Potok. Jezero. Sběrač dešťové vody. To, co sis napustil do vany, než se zastavila čerpadla. Nádržka na záchodě, pokud dojde na to. Přišroubovat na jakoukoliv láhev. Vytáhne bakterie. Parazity. To, z čeho skončíš v nemocnici. To, co vyjde na druhé straně, je čisté.“
„A elektřinu.“
„Žádnou. Žádná baterie. Žádné nabíjení. Nechce nic od sítě. Přesně o to jde. Když spadne síť, tohle pořád funguje. Když zmizí regál s vodou, tohle pořád funguje. Když kamiony přestanou jezdit, tohle pořád funguje.“
„Jak dlouho vydrží.“
„Čtyři sta litrů na filtr. Jeden člověk na víc než půl roku pitné vody. Skutečná voda. Ne vařená. Ne čekaná. Jen čistá voda z toho, k čemu máš přístup.“
Znovu jsem si prohlédl filtr v zrcátku.
„Co je teď v té láhvi.“
Skoro se usmál.
„Voda z kohoutku na toaletě na dubajském letišti. Před třemi hodinami jsem ji naplnil, než jsem nastoupil. Bez tohohle bych z ní nepil. S tímhle piju na každé cestě. Dva roky mě nepoložilo.“
Zašrouboval víčko a položil láhev vedle sebe.
„V mém okolí většina začala kupovat tyhle loni. Potichu. Ti, co věděli, co se buduje. Než na to přijde zbytek země, rodiny těchhle lidí jsou už v pořádku.“
Podíval se na mě přes mezeru mezi sedadly.
„Poslouchejte mě. Všechno ostatní, co jsem dnes večer řekl — načasování lockdownu, to zdola-nahoru, těch šest až deset týdnů — dá se zpochybnit. Možná se v něčem mýlím. Ve většině ne. Ale tohle si můžete vzít, nebo nechat. Můžete se rozhodnout, že přeháním. Můžete se rozhodnout, že vaše ulice nebude první. Můžete se v tom mýlit a přijdete na to za pochodu.“
„V čem se nemůžete mýlit, je voda. Tam není žádné ‚přijdete na to za pochodu‘. Voda buď funguje, nebo ne. Ten den, kdy se ukáže, že ne, je den, do kdy jste už měl něco udělat.“
„Takže zapomeňte na zbytek, pokud chcete. Hotovost. Agregátor. Jídlo. Patovou situaci. Zapomeňte, že jsem vůbec něco řekl.“
„Na vodu zapomenout nemůžete.“
Zabočili jsme do Střešovic.
Čtvrť vypadala tak, jak vypadá každá ulice v téhle části města. Staré stromy. Velké pozemky. Domy stažené od silnice. Ten typ ulice, kde z jednoho domu nevidíš do druhého.
Poslední dvě minuty nepromluvil.
Zastavil jsem u adresy. Bílá vila. Dlouhá příjezdová cesta. Jedno světlo svítí u vchodu.
Nepohnul se vystoupit.
Podíval se na telefon. Něco na displeji otevřel. Pak ho podržel mezi sedadly, abych viděl.
Byla to webová stránka. Produkt. Ten samý malý filtr, jaký jsem viděl na jeho láhvi.
„Tady to kupuju,“ řekl. „Tady to kupoval plukovník. Tady šéf objednal těch šest v lednu. Ne na internetu kdekoliv. Ne v obchodě. Jen tady.“
„Máte děti?“
„Dva. Kluk sedm, holka čtyři.“
„Kupte jedno každému z nich. Jedno manželce. Jedno sobě. Pár do zásoby. Nepřemýšlejte nad tím. Nečtěte recenze. Neptejte se manželky, co si myslí. Prostě to kupte. Než dnes půjdete spát.“
„Proč dnes.“
„Protože zítra ráno zprávy přinesou něco. A zítra večer o pár tisíc lidí víc přijde na to, o čem jsme se teď bavili. A příští týden ta stránka bude říkat, že na neurčito vyprodáno. Matematika není na vaší straně.“
Stáhl telefon. Něco poslal. Můj telefon zavibroval v držáku na nápoje.
Poslal mi link.
Vzal aktovku. Sáhl po klice.
Pak se zastavil.
Otočil se a podíval se na mě přes mezeru mezi sedadly.
„Víte, kdo tohle nepřežije? Takoví jako já. Z takových čtvrtí. Moji spolužáci z univerzity. Ti, co si myslí, že je jejich práce a úspory pokryjí.“
„I jejich voda se zastaví. Stejně jako všem. Rozdíl je v tom, že oni dostali varování. Každý z nich dostal. Někteří poslouchali. Většina ne. Na ty, co ne, myslím ve dvě v noci.“
„Nebuďte jedním z nich.“
Otevřel dveře.
„Díky za odvoz.“
„Není zač.“
Zavřel dveře a vykročil po příjezdové cestě.
Seděl jsem tam chvíli. Podíval jsem se na telefon. Ve zprávě byl jediný link. Nic jiného.
Zamkl jsem telefon.
Jel jsem delší cestou domů. Půl hodiny. Nezapnul jsem rádio.
Po jedenácté jsem přijel. Zul jsem boty v předsíni. Ticho v domě.
Manželka spala na gauči, televizor ještě běžel. Kluci nahoře.
Seděl jsem u kuchyňského stolu chvíli. Otevřel jsem link na telefonu. Díval jsem se. Zvažoval jsem, jestli na něj kliknu.
Neklikl jsem.
Zamkl jsem telefon.
Řekl jsem si, že muž na zadním sedadle byl týden venku, nespal a dostal telefon, který nedopadl tak, jak chtěl, dřív než jsem ho vyzvednul. Vystresovaní úředníci říkají ledacos, čemu za dva dny sami nevěří. Venku jsem slyšel pár takových verzí.
Lehl jsem si.
Dva dny prošly a nic jsem nekoupil.
Manželce jsem o odvozu neřekl. Nechtěl jsem ji vystrašit tím, co bylo možná jen výlev unaveného člověka na zadním sedadle.
Pak v pátek ráno, když jsme vedli kluky do školy, manželka se zastavila uprostřed chodníku a ukázala mi telefon. Předchozí večer byla vydána výzva ke snížení spotřeby. „Dobrovolné snížení spotřeby elektřiny při nepodstatném odběru mezi 16. a 21. hodinou.“
Přesně ten výraz, který řekl jako první. Pět a půl týdne předtím, než se to podle něj stane.
Nic jsem jí neřekl. Odvedl jsem kluky do školy. Vrátil jsem se domů. Sedl jsem si ke kuchyňskému stolu.
Pak v neděli odpoledne jsem vařil kávu a v kuchyňské televizi analytik řekl: „energetický lockdown“. Ne v titulku. Přímo v relaci. Řekl, „můžeme čelit měsíce trvajícímu energetickému lockdownu“.
Slovo od slova to, co muž na zadním sedadle řekl, abych si dával pozor.
Dlouho jsem seděl s kávou potom.
Ten večer v jedenáct jsem vzbudil manželku a řekl jí, co se stalo.
Slovo od slova, jako jsem si kdysi zapisoval po briefingu.
Kuba tři týdny bez elektřiny. Nigérie šest dní zkolabovaná. Španělsko a Portugalsko minulé jaro ve tmě. Rafinerie na třech kontinentech stojí. Íránskou síť zasáhli dvakrát za dva týdny. Mezinárodní energetická agentura to nazývá nejzávažnějším narušením v moderních dějinách. Energetický lockdown přijde. Šest až deset týdnů, než první větší region zůstane bez proudu déle než sedmdesát dva hodin. Voda spadne se sítí, za hodiny, ne dny. Balená voda zmizí do čtyřiceti osmi hodin, bez varování, bez doplnění.
Řekl jsem jí o filtru. O plukovníkovi. O šéfovi, co koupil šest v lednu.
Vyslechla si všechno, neřekla ani slovo.
Když jsem skončil, odešla do koupelny. Slyšel jsem, jak si čistí zuby.
Vrátila se a položila jedinou otázku.
„Kde je ten link.“
Ukázal jsem jí.
Objednala deset.
Balík přišel za čtyři dny.
Vybalil jsem ho na kuchyňský stůl. Pět filtrů, plus pět na cestě pro širší rodinu. Tchyně. Švagrová. Bratr z venkova. Kamarád, co ještě slouží.
Vzal jsem jeden a vyšel zadními dveřmi.
Za naším sídlištěm teče potok. Podél zadní, zalesněné části našeho pozemku. Bahnitý. Listy v něm. Kdo tu bydlí, nepije z něj. Nikomu by to ani nenapadlo.
Klekl jsem si na břeh.
Naplnil jsem láhev přímo z potoka. Voda, co vyšla, vypadala jako řídký čaj. Kousky listů v ní. Malého brouka jsem musel shodit z okraje.
Našrouboval jsem filtr na víčko.
Vstal jsem.
Napil jsem se.
Chutnalo to jako voda. Obyčejná voda. Jako když v normální den pustíš kohoutek. Studená, protože potok je studený. Žádné zrnko písku. Žádná chuť. Nic.
Odtáhl jsem láhev od úst a podíval se na ni.
Voda v láhvi byla pořád hnědá.
Ale to, co prošlo přes filtr, bylo čiré.
Dlouho jsem stál na břehu potoka potom.
Pak jsem šel domů a objednal dalších pět.
Nevím, kdo tohle čte. Nevím, co děláš. Nevím, jestli jsi takový jako ti, o kterých muž na zadním sedadle mluvil — ti, co si myslí, že jim nic nebude, protože mají dům, práci, úspory.
Řeknu ti to, co říkám svým vojákům, když žádají radu o něčem, co ještě neviděli.
Systém ti neřekl o ceně benzínu, než vyletěla. Systém ti neřekl o mírových jednáních, co sedmkrát selhala za dva měsíce. Systém ti neřekne o vodě, než bude pozdě něco s tím udělat.
Muž na zadním sedadle je placený za to, aby věděl věci dřív než my. Nemusel nic říct. Mohl tiše přesedět, dát třicet procent spropitné a hotovo. Neudělal to. Řekl to. Protože má manželku a dvě dcery, a z jedné věty poznal, že já mám totéž.
Dva dny jsem seděl na tom, co řekl. Říkal jsem si, že byl jen ve stresu. Mýlil jsem se.
Ti, co vědí, si tyhle věci teď potichu kupují. Než na to přijde zbytek země, proč.
Tohle je ten link. Ten samý, co on poslal. Ten samý, co používá plukovník. Ten samý, ze kterého šéf koupil šest v lednu.
Až energetický lockdown udeří, voda se zastaví a regál s balenou vodou se do čtyřiceti osmi hodin vyprázdní, ty chceš být ten, co to už má v šuplíku. Ne ten, co jezdí z obchodu do obchodu a doufá, že něco najde.
UPRAVENO: Dvě věci se staly, odkdy jsem tohle dal ven. Včera se zastavila rafinerie — říkali tomu „plánovaná údržba“. Tchyně včera zašla do místního Tesca a balená voda byla omezená na dvě přepravky na osobu. V životě něco takového neviděla.
ZNOVU UPRAVENO: Jedna žena ze sousedního města napsala v neděli. Její muž pracuje v regionální energetické společnosti. Přes víkend vzal rodinu k rodičům manželky na venkov. Řekl, že nechce vědět děti v téhle části země následujících deset týdnů. Nikomu neřekli, že jedou. Prostě odjeli. Každý den na to myslím.
Muže ze zadního sedadla jsem od té doby neviděl. Neobjednal si další prémiový odvoz z letiště, který by přišel ke mně. Možná zas létá. Možná ne. Nevím.
Co vím: zprávy se nezastavily, odkdy jsem tohle dal ven. Kamarádi, se kterými jsem sloužil. Dva kluci z mé staré logistické jednotky. Soused z konce ulice, co to viděl na Facebooku. Všichni se ptají totéž. Odkud to mám. Jestli jsem si jistý. Jestli je to pravda.
Je. Jsem si jistý. Obstarejte si to.
P.S. — Manželka řekla něco, na co jsem já nemyslel. Muž na zadním sedadle má jedno v aktovce. Plukovník jedno v autě. Šéf koupil šest v lednu. Nikdo z nich není typ, co panikáří. Klidní, tiší, dobře informovaní dospělí, co nejdřív počítají, pak potichu jednají. Pokud všichni jednají v tomhle, matematika je jasná. Otázka je jen, jestli to uděláš před ostatními, nebo po nich.
P.P.S. — Každý filtr je 400 litrů čisté pitné vody. Jeden člověk na víc než půl roku — z jakéhokoliv potoka, jezera, sběrače dešťové vody, řeky, nebo z vany, kterou si napustíš, než se zastaví čerpadla. Žádná baterie. Žádná elektřina. Žádná náplň. Doživotní záruka. 60denní záruka vrácení peněz, pokud to nedělá, co slibují. Doprava zdarma. Pokud máš peníze jen na jednu věc, kup filtr. Zimu přežiješ. Tmu přežiješ. Tři dny bez čisté vody ne.
P.P.P.S. — Pokud přemýšlíš, že radši nahromadíš balenou vodu, počítejme spolu. Čtyřčlenná rodina potřebuje denně zhruba 16 litrů čisté vody (asi 4 na osobu, pití a minimum). Na šest týdnů — tolik dal, než první region ztemní — to je zhruba 670 litrů. Z půllitrových lahví víc než 440 kusů. Ze šestibalení přes 70 balení. To je paleta v garáži. Dva filtry dají 800 litrů — víc než práci 70 balení balené vody — a jsou velké jako dvě fixy. Tohle není srovnání. Tohle je jen matematika.
P.P.P.P.S. — Když manželka objednávala, přidala i nouzový bivakový vak a solární soupravu od té samé značky. Po tom, co řekl o měsíčním energetickém lockdownu a letním výpadku klimatizace, chtěla zálohu pro kluky. Ale pokud koupíš jen jednu věc, kup filtr. Nepřemýšlej. Prostě kup.