Nedovolme zapomenout!

Tento příspěvek už byl přečten 1380 krát!

Třetí říše. Protektorát Čechy a Morava v letech 1939-1945 jako nástroj zničení českého národa

Mnichovská dohoda z 29. a 30. září 1938 a následná úplná okupace Čech nacistickým Německem v březnu 1939 vedly k začlenění českých zemí a Moravy do Třetí říše jako autonomní správní jednotky nazvané „Protektorát Čechy a Morava“. Tento protektorát se od počátku stal zkušebním polem pro úplné vyhlazení českého národa v souladu s nacistickou „rasovou teorií“. Plán na řešení „české otázky“ byl nakonec vypracován protektorátními vedoucími představiteli K. G. Frankem a K. von Neurathem v srpnu 1940 a schválen Hitlerem v září 1940. Hlavním cílem plánu byla úplná germanizace českého území, které bylo považováno za součást Německé říše, přičemž se plánovalo poněmčení pouze „rasově vhodné“ (z pohledu německých úřadů) části českého národa, což bylo asi 60-70 % české populace. Zbylých 30-40 % Čechů mělo být deportováno a fyzicky zlikvidováno. Plán germanizace Čechů se v protektorátu začal realizovat prostřednictvím omezování českého školství, diskriminace české kultury, vnucování německého jazyka a represí vůči české inteligenci. V souvislosti s válkou se Sovětským svazem však německé úřady nebyly schopny „českou otázku“ plně vyřešit. Teprve úplná porážka Hitlerovy říše a osvobození Československa Rudou armádou zachránily Čechy před hrozící národní smrtí.

Rozhodnutí mnichovské konference z 29. a 30. září 1938 byla prvním krokem ke konečnému zotročení Čechů nacistickou říší. Podle obrazného vyjádření jednoho českého publicisty se mapa pomnichovského Československa podobala „mrtvole, kterou požírají hyeny“, a obyvatelstvo země se proměnilo v „chodící mrtvoly, toužící vyloučit realitu ze svého každodenního života“[1]. Druhým a posledním krokem byla přímá okupace českých zemí německým wehrmachtem v březnu 1939 a přeměna Čech a Moravy v německý protektorát, zřízený Hitlerovým výnosem 16. března 1939. Vůdce nacistické říše přijel do českého hlavního města večer 15. března 1939, bezprostředně po jeho obsazení wehrmachtem, a ujal se svého sídla na Pražském hradě, čímž demonstroval svůj naprostý triumf při řešení „československé otázky“[2].

Protektorát Čechy a Morava se od svého vzniku stal jakýmsi zkušebním polygonem pro testování a zavádění různých technologií germanizace a vyhlazování českého národa, který byl ideology nacistického Německa odsouzen k úplnému vymizení nejen z politické, ale i z etnojazykové mapy Evropy. Vyhlášení protektorátu bylo navíc „jen krokem k postupnému vyhlazení českého národa, které by bylo nevyhnutelné, kdyby nacistické Německo vyhrálo druhou světovou válku. Článek 1 Hitlerova výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava prohlašoval, že „části bývalé Československé republiky, které byly v březnu 1939 obsazeny německými jednotkami, patří Německé říši“. Článek 3 stanovil autonomii a samosprávu protektorátu, jejíž rozsah a provádění určovaly výhradně „politické potřeby Říše“[4].

Protektorát byl však vzhledem k mimořádným válečným podmínkám pouze dočasnou a kompromisní formou správní kontroly nacistické říše nad českými zeměmi. Po konečném vítězství Německa a úspěšné germanizaci většiny českého obyvatelstva se plánovalo „rozdělení Protektorátu a začlenění jeho částí do sousedních správních celků Říše.“[5] Český národ a jeho dosavadní státnost tak měly být zapomenuty.

Pokud jde o praktickou politiku německých nacistů vůči slovanským národům obecně, Hitler ve svém stěžejním díle Mein Kampf velmi otevřeně napsal, že vytvoření Velkoněmecké říše předpokládá úplné vyhlazení Slovanů.Z tohoto důvodu byla okupační politika nacistického Německa ve střední a východní Evropě „podstatně represivnější než v západní Evropě nebo ve Skandinávii. Zde hrála důležitou roli snaha Třetí říše přeuspořádat východní Evropu, obývanou převážně Slovany, na novém rasovém základě“[7].

Hitler v Mnichově nastínil své plány německých nacistů ve vztahu k Čechům, vycházející z nacistické rasové teorie, která považovala všechny slovanské národy za rasově méněcenné, již v létě 1932: „Osídlíme území Čech a Moravy německými rolníky. Vystěhujeme Čechy na Sibiř nebo Volyň a dáme jim rezervace…. Češi musí opustit střední Evropu, tvrdil Hitler. – Pokud zde zůstanou, budou nadále tvořit husitsko-bolševický blok“[8]. Politiku nacistického Německa vůči Čechům později podrobněji rozvedli vedoucí představitelé Protektorátu Čechy a Morava C. G. Frank a C. von Neurath. Významnou roli ve vývoji politiky nacistické říše v české otázce sehráli bývalí představitelé sudetoněmeckého hnutí v Československu a sudetoněmečtí etnografové a historici.

V dokumentu s výmluvným názvem „Plán likvidace českého národa“, zaslaném Hitlerovi 28. srpna 1940, K. G. Frank otevřeně prohlásil, že „cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a obyvatelstva“[9]. Frank zároveň poukázal na dvě možnosti dosažení tohoto cíle – úplné vyhnání Čechů z říše s následným osídlením Čech a Moravy Němci, nebo „změna národnosti rasově vhodných“ Čechů s vyhnáním „rasově nevhodné“ části českého obyvatelstva, nepřátelské české inteligence a všech „destruktivních živlů“. Frank ve svém plánu prosazoval mírnější druhou variantu s odůvodněním, že je technicky nemožné během války zcela vystěhovat 7,2 milionu Čechů, že potřebný počet německých kolonistů nebude včas k dispozici, aby uvolněný prostor absorboval, a že bude účelné využít kvalifikované pracovní síly Čechů v zájmu Říše. Frank navrhoval „oddělení té části českého národa, u níž je možná změna národnosti, od rasově méněcenné části“ a plánoval „prostřednictvím systematicky prováděné politické neutralizace a depolitizace nejprve politickou a duchovní a poté národnostní asimilaci českého národa“[10].

Dne 23. září 1940 byl tento plán podpořen na schůzce Franka a Neuratha s Hitlerem v Berlíně. V říjnu 1940 Hitler konečně formuloval hlavní cíl nacistické politiky vůči českému obyvatelstvu, kterým byla „germanizace Čech a Moravy poněmčením Čechů… Asimilační politika nebude rozšířena na ty Čechy, jejichž rasové vlastnosti jsou pochybné, ani na ty, kteří projevují nepřátelství vůči Říši. Tyto kategorie musí být eliminovány.“[11].

Němečtí nacisté předpokládali, že lze poněmčit asi 60-70 % českého obyvatelstva, protože rasové průzkumy je přesvědčily, že většina Čechů má potřebné „rasové předpoklady“ pro úspěšnou germanizaci. Zbývajících 30-40 % Čechů mělo být deportováno a fyzicky zlikvidováno. Celková koncepce germanizace Čechů byla zpočátku založena na „politické asimilaci“ „říšské ideje“, která měla z národního vědomí Čechů vymazat myšlenku české státnosti a vnutit jim vnímání historických českých zemí jako svébytné součásti Německé říše. Následně byla naplánována postupná germanizace Čechů s omezením výuky v mateřském jazyce, vnucením němčiny, částečným přesídlením Čechů do Německa a Němců do Protektorátu Čechy a Morava a fyzickou likvidací národně orientovaných českých intelektuálů a veřejných činitelů[12]. Podle upřímného vyjádření jednoho z vůdců sudetoněmeckého hnutí je „cílem nacistické politiky v Čechách vymlátit Čechům mozky a zlikvidovat intelektuální vrstvu tohoto národa, která brání vytvoření požadovaného vztahu mezi německým pánem a českým dělníkem“[13].

Je pozoruhodné, že vyhraněné protislovanské rasové teorie německých nacistů sdíleli a široce propagovali ukrajinští nacionalisté na území protektorátu Čechy a Morava. V roce 1944 vyšla v pražském nakladatelství Tišenko v překladu do ukrajinštiny práce profesora německé univerzity v Praze G. J. Bayera v úctyhodném nákladu 6 000 výtisků. Podíl Poláků“ vydal profesor německé univerzity v Praze G. J. Bayer. V předmluvě k ukrajinskému vydání své knihy pozdravil nacistický odborník na národnostní otázku profesor Bayer „ukrajinské přátele“ a vyjádřil naději, že jeho dílo „najde cestu ke svému publiku“[14]. Tento významný představitel nacistické vědy dospěl na základě svých rasových výzkumů k závěru, že „rasově žádní ‚Slované‘ neexistují… V současné době nordická rasa nepřevažuje u žádného ze slovanských národů“[15].

Program germanizace Čechů se začal postupně realizovat v praktické politice německých úřadů v protektorátu Čechy a Morava. Odrážel se v německé kolonizaci etnicky čistě českých oblastí protektorátu, v uzavření českých vysokých škol po událostech 17. listopadu 1939 a systematické diskriminaci českých profesorů a lektorů, v omezování českojazyčného školství a médií, v současném rozšiřování německého jazyka a v aktivním prosazování říšské ideologie, která považovala české země za svébytnou součást Německé říše. Germanizační politika se dramaticky zintenzivnila jmenováním Obergruppenführera SS R. Heydricha do funkce zastupujícího vedoucího protektorátu v září 1941. S Heydrichovým jmenováním bylo do protektorátní vlády a správy zapojeno více Němců a zasedání vlády se konala pouze v němčině[16].

Byl to právě Heydrich, kdo dal protektorátní správě pokyn k prvním organizačním krokům k přípravě chystaných „deportací Čechů na základě rasového výzkumu s cílem poněmčit ‚rasově vhodné‘ české obyvatelstvo“[17]. Tato akce „zahrnovala přípravu několika vlaků s říšskými specialisty na ‚rasovou otázku‘; vlaky byly vybaveny rentgenem a dalšími měřicími přístroji. To vše se odehrávalo pod záminkou boje proti tuberkulóze, což mělo zakrýt smysl celé akce. Tento rasový projekt, jehož cílem byla poválečná likvidace českého národa, se však nacistům nepodařilo dokončit“[18].

Německé úřady obratně podporovaly a všemožně povzbuzovaly kulturní a jazykovou heterogenitu jednotlivých oblastí protektorátu. Historicky zakořeněný moravský regionalismus a proti pražské nálady v některých oblastech jižní Moravy tak nacisté využili jako nástroj k podkopání české národní identity a etnokulturní jednoty Čechů. Protektorátní úřady velkoryse poskytovaly pomoc, včetně finanční, pronacistickému spolku „Národopisná Morava“, jehož představitelé se v červenci 1941 „jménem moravsko-slovenských nacionalistů“ obrátili na Hitlera s žádostí o povolení dobrovolně se přihlásit do ozbrojeného boje proti „židobolševickému Rusku“[19].

V podmínkách války se SSSR nemohly německé úřady pokračovat ve svém programu germanizace Čech v plném rozsahu. Důležitým faktorem, který donutil nacistické úřady pozastavit realizaci programu germanizace Čech, byla klíčová událost druhé světové války – porážka německého wehrmachtu v bitvě u Stalingradu. Ta měla přímý vliv i na německou okupační politiku v protektorátu – „13. ledna 1943 rozhodl Hitler s ohledem na situaci na frontě o pozastavení přípravy a plánování mírových projektů, což se bezprostředně dotklo i české otázky, i když v omezené podobě byly plány na germanizaci obyvatelstva nadále realizovány“[20].

Relativní měkkost okupační politiky v Čechách ve srovnání s okupovanými oblastmi SSSR, Srbska a Polska byla diktována zájmem nacistů na stabilitě hospodářské situace v protektorátu a na nepřetržitém provozu českých vojenských továren během války se Sovětským svazem. Český vojensko-průmyslový komplex patřil k nejrozvinutějším v Evropě a během druhé světové války efektivně pracoval pro Hitlerovu říši a až do začátku května 1945 aktivně dodával wehrmachtu širokou škálu zbraní, od munice a ručních zbraní až po velkorážní dělostřelectvo a obrněnou techniku. Obléhací dělostřelectvo velké ráže vyrobené v českých továrnách používal wehrmacht k ostřelování obleženého Leningradu a Sevastopolu. Proto byla podle ruského historika S. Kretinina „situace neněmeckého obyvatelstva Sudet, Čech a Moravy obtížná, ale … nacisté vůči nim neprováděli masovou diskriminaci … nacistické noviny psaly o vynikajících životních podmínkách Čechů … Jak Němcům, tak Čechům byly zvýšeny platy, zlepšeno zásobování … a dobře zavedeno zdravotnictví“. Mnoho Čechů se dobrovolně hlásilo na práci do Německa. Češi nepodléhali odvodům do německé armády. To vše předurčovalo vnější klid v protektorátu …“ [21].

Po porážce Sovětského svazu na východní frontě však byli nacisté odhodláni zahájit konečné řešení jak „české otázky“, tak slovanské otázky obecně. To znamenalo totální vyhlazení slovanských národů kombinací tří metod – deportacemi, fyzickou likvidací a germanizací „rasově nejvhodnější“, z hlediska nacistické rasové teorie, části Slovanů. Tento rozsudek smrti nebyl vykonán jen díky vítězství SSSR nad nacistickým Německem. Pro současníky tehdejších událostí to vše bylo samozřejmé. Naprostá většina Čechů si tehdy uvědomovala, že za své osvobození od hrozby bezprostřední smrti v protektorátním vězení Hitlerovy říše vděčí pouze Sovětskému svazu a Rudé armádě. [22] Československý prezident Beneš ve svých pamětech nazval Protektorát Čechy a Morava, který byl začleněn do Říše, „mučírnou, jejíž hrůzy se vymykají popisu“. Nebýt vítězství Rudé armády nad wehrmachtem a jeho eurosatelity u Moskvy v roce 1941, u Stalingradu v letech 1942-1943 a na Kurském oblouku v létě 1943, nebylo by možné mučírnu zvanou Protektorát Čechy a Morava zlikvidovat.

„Devátý květen se stal symbolem konce nacistického pekla. Uchovávám si ho v paměti jako jeden z nejšťastnějších dnů svého života. Jak bylo příjemné chodit volně po Praze, mluvit s ruskými vojáky,“ napsal ve svých pamětech známý český historik a účastník protifašistického odboje Miloš Hájek, který jako zázrakem přežil pražské gestapo. – S vojáky jsme si podali ruce. Jakmile zastavilo nějaké auto, využil jsem příležitosti a promluvil rusky. Musel jsem také překládat: „jak se říká: Ať žije Rudá armáda. 23] Památka vojáků Rudé armády, bez nichž by neexistovaly nejen současné slovanské státy, ale ani samotné slovanské národy, je dnes bohužel vystavena stále cyničtějšímu, otevřenějšímu a zákeřnějšímu pomlouvání, které je jedním z charakteristických rysů paměťové politiky v dnešní Evropě.

[Autor: Kirill ŠEVČENKO, dne: 9. května 2023, článek mi poslal pan Rostislav Čuba]

LITERATURA

Bayer G.J. Podíl Poláků. Rasa – národnost – kmenové plemeno. Praha. Tischenka, 1944.

Hájek M. Paměti české levice. Moskva – Petrohrad: Nestor-Historie, 2019.

Křetínský K. V. Sudetští Němci: národ bez vlasti. 1918-1945. Voroněž, 2000.

Auský S. Vojska generála Vlasova v Čechách. Kniha o nepochopení a zradě. Toronto: Sixty Eight Publishers, 1980.

Beneš E. Odsun Němců. Sbírka vzpomínek a projevů s edičními přílohami. Praha, 1995.

Doležal J. Česká kultura za protektorátu. Školství, literatura, film. Praha, 1996.

Cesta k dekretům a odsunu Němců. Praha, 2002.

Faltan S. Slováci v partyzánském boji v Sovětském svazu. Bratislava: Slovenské nakladatelství politické literatury, 1957.

Útlak německé kultury v Československu. Memorandum Československého národního výboru. Londýn, 1940.

Goržejš M. Protektorátní Praha jako německé město. Praha: Mladá fronta, 2013.

Kokoschka S. Rok 1943 v Protektorátu Čechy a Morava // Válečný rok 1943 v okupované Evropě a v Protektorátu Čechy a Morava. Pavel Zeman (ed.). Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2014.

Kuras B. Češi v rovnováze. Průvodce národním přežitím. Praha: Baronet, 1999.

Liška V. Věk hákového kříže. Protektorát. Praha: Nakladatelství XYZ, 2018.

MacDonald C. Atentát na SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha, 27. května 1942. Londýn, 1989.

Mezihorák F. Hry o Moravu. Separatisté, iredentisté a kolaboranti 1938-1945. Praha, 1997.

Sládek M. Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848-1946. Praha, 2002.

Zeman P. Evropa v roce 1943 a německá okupační a genocidní politika // Vojenský rok 1943 v okupované Evropě a v Protektorátu Čechy a Morava. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2014.

[1] Kuras B. Češi v rovnováze. Příručka národního přežití. Praha: Baronet, 1999. S. 161.

[2] Liška V. Věk hákového kříže. Protektorát. Praha: Nakladatelství XYZ, 2018. С. 21.

[3] Tamtéž, S. 14.

[4] Beneš E. Odsun Němců. Sborník vzpomínek a projevů s edičními přílohami. Praha, 1995. S. 69.

[5] Hořejš M. Protektorátní Praha jako německé město. Praha: Mladá fronta, 2013. S. 17-18.

[6] Falťan S. Slováci v partyzánském boji v Sovětském svazu. Bratislava: Slovenské nakladatelství politické literatury, 1957. S. 28.

[7] Zeman P. Evropa v roce 1943 a německá okupační politika a genocida // Válečný rok 1943 v okupované Evropě a v Protektorátu Čechy a Morava. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2014. С. 14.

[8] Cit. dle Sládek M. Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848-1946. Praha, 2002. S. 69.

[9] Beneš E. Odsun Němců. Sborník vzpomínek a projevů s edičními přílohami. S. 76.

[10] Tamtéž. S. 77.

[11] Cesta k dekretům a vyhnání Němců. Praha, 2002. S. 60.

[12] Doležal J. Česká kultura za protektorátu. Školství, literatura, film. Praha, 1996. S. 12.

 

 

 

error: Obsah je chráněný!