Tento příspěvek už byl přečten 162 krát!
15. část
Ten den se mi nikam nechtělo a řekl jsem si, že se budu celou dobu válet v posteli, číst si nějaký knihy nebo se dívat na televizi. Někdy jsem takové dny míval a nic mě z postele nedostalo. V knihovně jsem si tedy našel nějaké knihy lehčího charakteru a pak jsem si šel do kuchyně uvařit kotel čaje s citronem a připravit nějaké chlebíčky, abych se mohl jen tak cpát v posteli při čtení. Celé dopoledne i chvíli po poledni probíhalo vše podle mých představ. Četl jsem, chvilkami jsem si zdřímnul, když mě kniha uspala a takhle dokola.
Musel jsem spát, když mi najednou začal vyzvánět mobilní telefon… Sakra, já ho zapoměl vypnout, napadlo mě hned. Kdo to zase otravuje… Tak jsem to vzal a najednou slyším ve sluchátku známý hlas: „Mladej, neflákej se v posteli a ve čtyři tě budu čekat v Holešovicích, jako vždy.“
Jak to, že má moje mobilní číslo? Vím jistě, že jsem mu ho nedával a navíc tohle číslo zná opravdu jen pár lidí. Z práce mi volají jen na pevnou linku, kterou stále mám… A jak ví, že se válím v posteli??? Ale než jsem se stihnul zeptat, zavěsil. No, tak to se ho tedy musím hned zeptat a s klením jsem vstal z postele, uklidil zbytky jídla do kuchyně a knihy založil zpět do knihovny. Skočil jsem do koupelny se osprchovat a trochu se zkulturnit. Ve čtyři hodiny odpoledne jsem už seděl u našeho stolu a chystal se ho zrovna bombardovat otázkami. Ale předešel mě:
„Není problém zjistit číslo tvého mobilu a nemusím ti snad vysvětlovat jak…“, a spiklenecky na mě mrknul: „A že se válíš v posteli? To mě napadlo hned, jak jsi rozespalým hlasem řekl – Prosím. To víš, intuice a zkušenosti.“ A zase na mě mrknul.
Takže jsme si objednali a začal své další vyprávění přesně tam, kde minule skončil.
Patnáctý příběh
Došel jsem k prosté bráně z kovové konstrukce a pletiva. Brána byla uzamčená novým visacím zámkem s cylindrickou vložkou. Na bráně a na plotě visely výstražné cedule: „Objekt střežen bezpečnostní agenturou“, „Objekt střežen kamerovým systémem“ a „Pozor, objekt je střežený psy“, ale nikde ani noha, nepřiběhl žádný pes a ani nikde v areálu nebyl slyšet štěkot. A co jsem se pozorně díval, tak nikde na celém objektu ani jedna kamera. Takže asi jen „varování“ pro případné nenechavce. Každopádně jsem systematicky celý areál kolem nataženého plotu obešel a dalekohledem se zaměřoval na detaily a na stopy po pohybu nebo nějaké činnosti. Nic, jen ticho a klid, jen zdálky od auta se začaly zase ozývat zvuky kopání a bušení zevnitř kufru. Samozřejmě jsem hledal i čidla zabezpečovacích systémů, ale ani ty jsem neobjevil.
Vrátil jsem se k autu, vytáhl jsem pistoli s tlumičem, rázně otevřel kufr a přiložil jsem hlaveň chlapovi doprostřed čela.
„Teď mě dobře poslouchej. Budeš v naprostým klidu a uděláš vše, co ti řeknu, rozumíš?“
Muž vyděšeně zakýval hlavou. Celou tu dobu jsem mu držel na čele pistoli, takže jsem rukou poskakoval s ním.
„Budeme tu jen pár dnů, než dostanu za tebe zaplaceno. Pokud budeš v klidu, nikomu se nic nestane a já tě pak vysadím v nějaký vesnici. Pokud budeš dělat problémy, tak tě zastřelím a tvoji mrtvolu pohodím v lese, rozumíš?“
Zase rychle zakýval hlavou. Chtěl něco říct, ale přes lepící pásku se ozývalo jen slabé mumlání. Nehodlal jsem ho samozřejmě poslouchat, takže jsem mu pásku ponechal a kufr jsem zase zabouchl. A byl klid…
Z přihrádky auta jsem si vzal nádobíčko – sadu planžet a tenkých ocelových bodců pro nenásilné odemčení fabek a šel jsem odemknout bránu. Během dvaceti vteřin bylo hotovo a oko zámku odskočilo vzhůru. Byl to ten typ s vnitřní pružinou, který se uzamkne jen přitlačením a zacvaknutím. Takže maličkost. Bránu jsem otevřel dokořán a chvíli čekal s připravenou pistolí, jestli přece jenom nepřiběhne nějaký ten pes. Nepřiběhl… takže jsem se vrátil k autu, nastartoval a zajel jsem do areálu a zaparkoval uvnitř malého dvora, který budova do U vytvářela. Zašel jsem k bráně, zavřel ji a přes oka pletiva jsem zacvaknul zámek. Od brány jsem zkouknul situaci, auto bylo skryto za jedním křídlem budovy a vidět mohlo být jedině od lesa ze západní strany. Šel jsem k hlavní budově a ještě jednou jsem jí obešel dokola. Nikde ani známka po životě, všechny okna i dveře byly uzavřeny a kupodivu nic nebylo vymlácený. Nádobíčkem jsem si odemknul hlavní vchod a vešel dovnitř. Prošel jsem celým barákem, byl tam sice trochu bordel, nějaký starý nábytek a tak, ale jinak docela čisto. Asi to tu fakt budou rekonstruovat, jsem si pomyslel.
Hledal jsem kotelnu. Ta byla ve sklepě, ale k mé zlosti nikde ani kus uhlí nebo koksu a navíc kotel byl hodně malý. No, tak budu muset něco vymyslet. Vrátil jsem se k autu, otevřel jsem kufr a páskou jsem svázal chlapovi nohy nad koleny. Pásku, která mu šla přes kotníky jsem nožem rozříznul a pak jsem chlapa vytáhl z kufru. Trochu vrávoral, ale když jsem ho postrčil k vchodu, tak malými krůčky, jak mu jen svázání nohou umožňovalo, jsme došli až do levého křídla, kde byly ubytovací pokoje. Jeden už byl otevřený a také dveře do koupelny byly připravené. Strčil jsem s mužem k vaně a přinutil ho kleknout s horní polovinou nad vanou. Přiložil jsem mu hlaveň pistole přesně do důlku, kde se lebka spojuje s páteří a pod úhlem asi pětačtyřicet stupňů jsem vystřelil. Třesklo to jako ze silnější vzduchovky, tlumič byl profi verze. Chlap se jenom napnul jak luk a hned zase klesnul. Byl mrtvý hned. Kulka z dvaadvacítky projela míchou a vnikla do mozku, kde trošku zařádila, rozsekala některé části mozku, ale zůstala v hlavě. Z malé dírky na krku začala vytékat pomalu jasně červená krev.
A v tu chvíli to přišlo jako blesk z čistého nebe a já myslel, že to se mnou sekne… Já blbec zapoměl na jeho mobilní telefon! Já vím, tobě se to může zdát jako prkotina, ale pro mě to byla neodpustitelná chyba. Jeho mobil byl totiž celou dobu zapnutý. Vůbec mě po tu celou dobu nenapadlo, abych ho vypnul. Jak víš, mobily se pravidelně hlásí do sítě a podle vysílačů ho lze velice snadno vystopovat. Ve městě s přesností na desítky metrů, ve volné přírodě spíše na kilometry, ale i tak může policie získat přesnou trasu jeho mobilu i místo, kde se naposledy přihlásil.
Rychle jsem ho prohledal a z kapsy na boku teplákové bundy jsem vytáhnul jeho nokii. Ihned jsem s ní třísknul o zem, až se rozletěla na kusy. To samozřejmě nestačí, i když se vypne mobil, ještě stále má vnitřní malou baterku, která udržuje čas a některé funkce mobilu v paměti. A některé nokie stále vysílají slabý signál, kterým se hlásí do sítě. Je nutné mobil úplně zešrotovat.
Už mrtvého chlapa jsem nechal ve vaně, tak jak byl. Vzal jsem zbytky jeho mobilu a šel s nimi rychle do dílny vedle kotelny, kde jsem ho zabalený v hadru kladivem rozmlátil na šrot. Ale co teď? V koupelně nahoře mám mrtvolu, pokud už začalo pátrání, tak jeho mobil vystopují do několika hodin. Teď jsem musel jednat rychle a hlavně už bez chyb…
Vrátil jsem se do koupelny. Z rány už krev nevytékala, takže jsem ranku ucpal kouskem hadru a přelepil kusem lepící pásky, kterou jsem mu odmotal z rukou. Pak jsem mu odstranil zbytek všech pout i pásku z úst. Chlapa jsem posadil vedle vany a zatáhl jsem mu horní víčka, takže v tu chvíli vypadal, jako by spal. Vzal jsem ho pod pažemi a vytáhnul k autu. Do kufru ho dát nemůžu, co kdyby mě stavěli policajti, že? Takže jsem otevřel dveře od spolujezdce a mrtvého chlapa jsem tam nasoukal na sedačku. Vzadu jsem měl kufr s mým oblečením, takže jsem chvíli hledal, do čeho ho oblíknu. Nakonec jsem zvolil šedivou mikinu, kterou na mrtvolu navléknul a kapuci mu přetáhnul přes hlavu. Pak jsem ho připoutal bezpečnostním pásem a ruce jsem mu založil křížem přes prsa. Musel jsem najít nějaké špendlíky a sponky, abych mu ty ruce zajistil. Nakonec to vypadalo, jako by ten můj spolujezdec jenom spal. Měl jsem štěstí, že jsem jednal rychle a ještě nenastala posmrtná ztuhlost, která obvykle přichází tak hodinu dvě po smrti. Vrátil jsem se rychle do budovy, v dílně sebral zbytky mobilu a v koupelně jsem důkladně odstranil krev z vany. Pak jsem šel hledat nějaký alkohol, jestli tu náhodou někde v baru nebo v jídelně nezbyl. Ale našel jsem jen asi tři deci bílého vína v jedné sedmičkové láhvi. Odšpuntoval jsem ji a přičichnul, jestli už z vína není ocet. Naštěstí nebyl. Takže jsem fofrem pelášil k autu, nějaké víno mu nalil do pootevřených úst. Sice hned vyteklo, ale svůj účel na chvíli splní. Zbytek vína jsem mu vylil na tělo za mikinu a když se člověk k mrtvole sklonil, cítil prostě alkohol. Tohle musí zabrat, takže kdyby mě stavěli policajti, tak jim řeknu, že to kamarád přehnal, že spí opilej a já ho vezu domů…
Přelezl jsem plot a znovu jsem odemknul bránu, pak jsem autem vyjel na příjezdovou cestu. Vzal jsem nějaké větve, co se válely u plotu a od dvora až k cestě jsem zametl stopy po pneumatikách. Pak jsem bránu zavřel a zacvaknul jsem zámek.
Vracel jsem se stejnou cestou a usilovně jsem přemýšlel, jak se zbavím mrtvoly. Musel jsem jet opatrně a přesně podle předpisů a hlavně nenápadně. Ale taky jsem musel jednat rychle a najít úplně jiné místo, kde se mrtvého zbavím. Jestliže s ním pojedu dlouho, za chvíli nastoupí posmrtná ztuhlost a bude to už na obličeji poznat. Prostě zkušený člověk nebo policajt za pár hodin pozná, že spolujezdec nespí, ale je mrtvý. Už pomalu nastával večer a já věděl, že v noci musí být chlap už nadobro zmezelej ze světa, bez důkazů, bez jediného kousíčku jeho těla.
Jel jsem přes Rožnov pod Radhoští, kde jsem u jedné benzínové pumpy natankoval a do kontejneru jsem vyhodil zbytky nokie, pak přes Valašské Meziříčí až do Milotic nad Bečvou, kam jsem dorazil kolem dvacáté hodiny. Posmrtná ztuhlost už byla znát, ještě štěstí, že už byl večer a bylo špatně vidět. U Milotic jsou u Bečvy velké vodní nádrže. Tady prostě musí zmizet.
„Tak a to je dneska vše, mladej. Pokračování příště. To se dozvíš, jak jsem se mrtvoly zbavil, aby ho nikdo nikdy nenašel.“
Pak na stůl položil dvoustovku, řekl Ahoj a že se ozve. Pak odešel. Pomalu jsem se vydal směrem k domovu a přemýšlel o tomhle chlapovi, co je vlastně zač…