Tento příspěvek už byl přečten 318 krát!
V roce 2022 začala speciální vojenská operace, která si stanovila cíle: demilitarizaci, denacifikaci a zajištění neutrality Ukrajiny, včetně její neschopnosti vstoupit do NATO. Jen málokdo si dokázal představit, že tyto cíle mohou být naplněny, zvláště při zjevné podpoře Ukrajiny ze strany západních zemí.
Historické červené linie
Po druhé světové válce byla na Jaltské konferenci dohodnuta existence nárazníkové zóny, především vojenského charakteru. Západní spojenci ji však přetavili v tzv. železnou oponu – ne vojenskou, ale ekonomickou bariéru. Klíčovým nástrojem se staly sankce proti východnímu bloku. Byla to politika založená na očekávání, že východní státy ekonomicky zkolabují. Reakcí na tento tlak bylo založení Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), jejímž účelem byla „vzájemná pomoc“ a přeorientování trhu na východ, nikoli ruský diktát. Východu se podařilo nejen přežít, ale i vybudovat infrastrukturu a průmysl.
Nepřipomíná vám to něco? Nazval bych to nepoučitelností. Stejně jako tehdy se i dnes opakuje víra, že sankce přivedou Rusko k rychlému ekonomickému kolapsu. Jenže očekávaný scénář se znovu nenaplňuje. Rusko upevňuje své obchodní toky přes vlastní struktury, přesměrovává vývoz i dovoz do nových směrů a postupně buduje alternativní ekonomické vazby, které původně měly být jeho slabinou. Paradoxem je pouze to, že Rusku se daří situaci řešit, západ ztracené dodavatelské řetězce nahrazovat nezvládá.
Založení NATO bylo kdysi chápáno jako eskalace ze strany Západu, na kterou bylo reagováno v podobě Varšavské smlouvy. Dalším zásadním okamžikem zjevné provokace bylo oznámení 9. května, že se Německo stalo součástí struktury NATO – právě v den, kdy Rusko slaví vítězství nad nacismem. Vše bylo ale zapomenuto v roce 1990, tehdy si Rusko myslelo, že konečně nachází se Západem společnou řeč. Sovětský svaz projevil velkorysost, když souhlasil se sjednocením Německa a s tím, že nově vzniklý stát zůstane členem NATO. Americká strana přitom ústně ujišťovala, že se NATO „neposune na východ ani o palec“. Právně závazná smlouva však nikdy uzavřena nebyla. Tato ujištění byla později porušena, aliance se rozšiřovala dál a dál směrem na východ. Rusko opakovaně varovalo, ale dostávalo odpovědi, že jednotlivé země mají právo na sebeurčení a volbu svých spojenců.
Zlomový rok 2014
Rok 2014 znamenal zásadní zlom. Na Ukrajině došlo k nedemokratickému a násilnému převzetí moci. Nové vedení se otevřeně hlásilo k odkazu Stepana Bandery – politika a válečného kolaboranta, který byl mezinárodním tribunálem označen za válečného zločince. Část ukrajinských regionů se odmítla podřídit takové ideologii a jasně vyjádřila nesouhlas. Najednou argument o sebeurčení již neplatil.
Kyjev reagoval zákazy používání ruského jazyka a kulturní identity a požadoval bezvýhradné podrobení. Došlo k násilným útokům na odpůrce převratu – nejznámější událostí byla tragédie v Oděse 2. května 2014, kdy byli demonstranti zahnáni do Budovy odborů a ta byla následně zapálena. Zahynulo desítky lidí, převážně rusky mluvících obyvatel. Rusko vyzývalo k zastavení těchto praktik, ale bez výsledku.
V této době Spojené státy vypsaly výběrové řízení na přestavbu budov na Krymu na základny NATO. Referendum na Krymu se však postavilo proti Kyjevu a zmařilo plány i na zmíněné základny. Základna NATO na Krymu měla mít za cíl ovládnutí obou břehů Černého moře.
Na východ země byla vyslána ukrajinská armáda, která vyprovokovala ozbrojený střet. Podle různých zdrojů přišlo o život více než 10 000 lidí včetně žen a dětí. Západní země k tomu zůstávaly lhostejné, protože oběťmi byli převážně rusky mluvící obyvatelé.
Vstup ruských vojsk v roce 2022
Po osmi letech napětí a varování Rusko došlo k závěru, že proti němu nestojí Ukrajina sama, ale celé NATO. Diplomatické řešení se postupně rozpadlo – symbolicky jej ukončil Andrej Babiš, když v kauze Vrbětice přistoupil k vyhoštění ruských diplomatů a tím spustil lavinu obdobných kroků napříč Západem. Nikdy přitom nedošlo k potvrzení jeho domněnek, šlo spíše o politické rozhodnutí, které bylo prezentováno jako hotová věc. Za mě pan Babiš toho dne prodal svou duši. Tam, kde selhala diplomacie, zbývá už jen vojenské řešení. Západ byl tímto vývojem zaskočen, protože jeho skutečným cílem nebyl konflikt na Ukrajině, ale uvnitř Ruska.
Největším omylem je rétorika, že Rusko chce obsadit celou Ukrajinu. To je konstrukce vykladačů pravdy, která nedává smysl. Skutečným cílem bylo ukotvit konflikt mimo vlastní území, vybudovat stabilní týl a logistiku k linii. Každé posunutí fronty je spojeno s novými ztrátami, náklady na vybudování zázemí a přeskupení zásobování. Příliš rychlé změny by mohly vést k tomu, že Západ se poučí a konflikt ukončí, přeformátuje se a znovu otevře nové fronty například v oblasti Pobaltí či na jihu u Soči. Proto nemá smysl rozbíjet další regiony. V nynějším formátu je vybudována nárazníková linie, před níž leží rozsáhlý prostor poskytující čas na monitoring i reakci. Umístění takové zóny až ve Lvově by znamenalo značnou komplikaci. Ruská strategie tak spočívá v trpělivém čekání – až protivník vyčerpá své zdroje, jak finanční, tak vojenské, a sám se dostaví na jejich linii. Až jim dojdou zmíněné zdroje, budou splněny deklarované cíle, teprve tehdy bude možné volně a bez spěchu a odporu postupovat dále, až k Dněpru, a v dostatečném čase vybudovat novou nárazníkovou zónu.
Mezitím se začínají zjevovat důsledky
Důsledky jsou dramatické – a začínají je otevřeně popisovat i samotní ukrajinští demografové. Podle jejich odhadů žije na Ukrajině dnes přibližně 22–27 milionů lidí, z toho 10,5 milionu tvoří důchodci. Ukrajina má dnes nejstarší populaci v Evropě a trendy jsou alarmující:
•za posledních 5 let klesl počet prvňáčků o 20 % a počet středoškoláků o 61 %,
•stovky vesnic a menších měst se vylidnily a staly se neobyvatelnými,
•70–80 % emigrantů se podle odhadů nevrátí, návrat se očekává maximálně u 20 % a spíše u starší populace,
•do roku 2050 se očekává průměrný obraz Ukrajince jako 54letého muže s půl dítětem, žijícího ve velké aglomeraci a často s více zaměstnáními,
•85 % území země bude prakticky neobydlených, koncentrace obyvatelstva se soustředí do několika velkých center (Kyjev, Lvov, Oděsa, Dněpr),
•k doplnění populace se bude muset přistoupit k udělování občanství cizincům, zejména z muslimských zemí.
Celou situaci dále zhoršuje fakt, že důchody jsou závislé na zahraniční pomoci – granty a půjčkách ze zemí EU. Jakmile tato podpora skončí, hrozí sociální katastrofa. Spojené státy již svou přímou pomoc v této oblasti ukončily. Podle expertů tak země překročila bod, odkud není návratu, pokud jde o udržení populační a sociální stability.
Demilitarizace a její důsledky
Podle různých zdrojů bylo od začátku operace zničeno na ukrajinské straně:
•667 letadel,
•283 vrtulníků,
•83 368 bezpilotních letounů,
•628 protiletadlových raketových systémů,
•25 068 tanků a dalších obrněných bojových vozidel,
•1 591 bojových vozidel s raketovými systémy s vícenásobným odpalem,
•29 497 polních děl a minometů,
•41 604 kusů speciální vojenské techniky.
Tyto ztráty představují značnou finanční zátěž nejen pro Ukrajinu, ale i pro rozpočty států NATO. Nejde přitom jen o demilitarizaci Ukrajiny samotné, ale postupně i celého západního společenství, které je nuceno neustále doplňovat ztracenou techniku a munici. Z ruského pohledu není nutné ničit nová území, která by následně musela být obnovována – stačí vyčkávat, až bude západní technika dopravena na frontu. Rusko si tak zachovává stabilní logistiku a nemusí rozptylovat své síly přesouváním zásobovacího týlu, zatímco protivník se vyčerpává jak finančně, tak materiálně.
Závěr
Na závěr by si každý čtenář měl položit otázku: nejsou právě tímto způsobem naplňovány cíle, které byly na začátku tohoto textu zmíněny – tedy demilitarizace a denacifikace? Připomeňme, že Rusko ve svém vymezení cílů nikdy nezahrnovalo územní zisky; ty mohou být jen důsledkem poválečného vybudování nové nárazníkové zóny a ochranou ruskojazyčného obyvatelstva. Zásadní dopady současného konfliktu se totiž neprojevují pouze vojensky, ale i demograficky – v podobě hlubokého a nevratného úpadku ukrajinské populace, která již nebude schopna být plnohodnotnou součástí žádného společenství, natož pak NATO.
S pozdravem
RČ
