Tento příspěvek už byl přečten 303 krát!
Úvod a vysvětlení…
Už několik lidí se mě v posledních měsících ptalo, proč jsem dostal zákaz publikování, který přerostl v úplnou blokaci zde na Facebooku, a proč se moje jméno najednou objevilo i mimo sociální sítě. Pravda je prostá. Důvodem byl tento článek. Text, který podle někoho překročil hranice a podle jiných jen pojmenoval věci pravými jmény.
Jak dlouho tady vydrží tentokrát, je otázka. Zda se cenzor opět rozhodne přitáhnout šrouby a poslat mě na virtuální index zakázaných autorů, uvidíme. Pokud jste ho už v minulosti četli, patříte mezi ty, kteří stihli původní verzi, než ji algoritmy pohřbily. Pokud ne, právě teď máte možnost udělat si vlastní názor.
Dva různé příběhy pod rudým praporem
Často se do mě lidé obouvají, proč mi tolik vadí Petr Pavel a proč mi naopak nevadí Kateřina Konečná. Proč prý jednoho označuji za soudruha, zatímco druhou nechávám být, i když se ke komunismu hlásí otevřeně.
A protože nechci jen mávnout rukou a protože si myslím, že má smysl o těchto věcech mluvit bez hysterie i bez zbytečných nálepek, připravil jsem si pro vás své subjektivní srovnání.
Možná i proto, že jsem s Petrem Pavlem kdysi sloužil v Prostějově. Ne u stejné jednotky a nikdy pod jeho přímým velením, ale přesto si myslím, že o něm něco vím. A možná i proto v tom vidím rozdíl, který nedokážu přehlédnout.
Naopak Kateřinu Konečnou jsem nikdy nepotkal, což mě, na rozdíl od prvního jmenovaného, docela mrzí. Klidně bych to vyměnil, ale takový je život.
O Petru Pavlovi, soudruh, který nikdy nezapomněl
Když se řekne jméno Petr Pavel, mnohým se dnes vybaví obraz generála, muže s přísným pohledem, který ve svých projevech mluví o demokracii, svobodě a hodnotách západní civilizace. Jenže pod touto pečlivě budovanou maskou se skrývá příběh, který začal už dávno před listopadem 1989, v prostředí, které bylo doslova prosycené ideologií rudé hvězdy a úctou ke straně jako k jediné všemocné autoritě.
Narodil se do rodiny, kde o loajalitě k režimu nikdo nepochyboval. Jeho otec byl důstojníkem ozbrojených složek, přesvědčeným komunistou a věrným sluhou tehdejší moci. Pro malého Petra tak bylo od prvních kroků přirozené, že jedinou cestou k úspěchu a uznání je pevná víra v socialismus, oddanost Sovětskému svazu a obdiv k vůdcům, jejichž portréty visely na zdech kasáren i školních tříd.
V tomto prostředí, kde se partajní příkazy neřešily, ale prostě plnily, a kde každé odchýlení od oficiální linie znamenalo společenskou i profesní smrt, vyrůstal a budoval si vztah ke světu, který byl pevně rozdělen na nás, tedy na správné, věrné socialistickému zřízení, a na ty druhé, imperialistické nepřátele, o nichž slyšel od mala.
Nebyl proto překvapením jeho vstup do KSČ, kterým potvrdil, že je nejen synem oddaného soudruha, ale i sám přesvědčeným budovatelem lepších zítřků. Tehdy už byl vychován v přesvědčení, že strana je modla, k níž je třeba vzhlížet s oddaností hraničící s náboženskou vírou, a že budování kariéry bez pevné opory v partajních strukturách je pouhým snem naivních hlupáků.
V roce 1989 byl důstojníkem v hodnosti kapitána, který měl za sebou nejen stranické školení, ale i přípravu pro vojenskou rozvědku. Ta příprava nebyla obyčejným kurzem, ale elitním školením přímo v Moskvě, pod vedením GRU. Do takového výcviku se dostali jen ti, kteří byli nejen odborně schopní, ale především politicky prověření a naprosto loajální. Nebyla to běžná vojenská škola, ale místo, kde z budoucích důstojníků dělali lidi připravené sloužit režimu bez otázek, ochotné hájit zájmy Moskvy a bojovat proti nepříteli socialismu na všech frontách.
Vedle něj stála jeho manželka, důstojnice s vysokou hodností, která působila v armádě jako kádrovačka a politručka. Měla na starosti ideologickou výchovu vojáků, jejich kádrové hodnocení a zajištění toho, aby v ozbrojených složkách nebylo místo pro nikoho, kdo by jen náznakem pochyboval o vedení strany. Jejich manželství tak nebylo jen soukromou záležitostí, ale i svazkem dvou ideově pevně ukotvených soudruhů, kteří táhli za jeden provaz a byli připraveni bránit režim před jakýmkoli nepřítelem.
A pak přišel listopad 1989, kdy se svět obrátil vzhůru nohama a železná opona padla. Ti, kteří dokázali rychle měnit barvy a rétoriku, mohli pokračovat v kariéře i pod novou vládou, novými prapory a v nových uniformách. Petr Pavel to zvládl mistrně, přetavil svou minulost do příběhu o oddanosti státu, nyní už demokratickému, a postupně se vypracoval až na post náčelníka Generálního štábu Armády České republiky.
Jenže při pohledu na jeho životní dráhu, od raného dětství přes stranické schůze, moskevské školení špionáže až po manželku, která sloužila režimu se stejnou oddaností a vysokou hodností, vyvstává otázka, co by se stalo, kdyby k pádu železné opony nikdy nedošlo. Odpověď je bolestivě zřejmá. Z Petra Pavla by pravděpodobně vyrostl jeden z pilířů represivního aparátu komunistického státu, vysoce postavený důstojník, loajální Moskvě, připravený s úsměvem a rozkazem na rtech bránit režim před všemi vnitřními i vnějšími nepřáteli.
Protože tak byl vychován, k tomu byl veden, a v tom našel smysl své existence.
O Kateřině Konečné, soudružka nového střihu
Když se řekne jméno Kateřina Konečná, nelze přehlédnout, že jde o političku, která se nikdy netajila svou příslušností k Komunistické straně Čech a Moravy. Pochází z rodiny, kde byli oba rodiče členy KSČ a zastávali poměrně vysoké funkce, takže prostředí levicových idejí znala od malička.
Narodila se v roce 1981, a když se v listopadu 1989 hroutil režim, byla malou sedmiletou holčičkou, která sotva chápala, co se kolem děje. Není tedy spravedlivé a ani smysluplné vkládat jí do rukou odpovědnost za temné stránky totalitní éry, cenzuru, procesy a represe, které si většina její generace pamatuje maximálně z vyprávění.
Její příběh je jiný. Do KSČM vstoupila v době, kdy už to rozhodně nebyla vládnoucí strana s neomezenou mocí, ale spíše okrajová politická síla, která se snažila hledat místo v demokratickém systému. Bylo jí osmnáct let, když se rozhodla zapojit do stranické politiky, a od té doby si budovala kariéru krok za krokem, postupně, bez velkých skandálů, bez výrazných excesů a bez agresivní rétoriky, kterou se vyznačovali někteří její předchůdci.
Na rozdíl od mnohých jiných komunistických funkcionářů minulosti nelze o Kateřině Konečné říci, že by byla součástí represivního aparátu nebo profitovala z moci strany v době, kdy ta vládla pevnou rukou. Její politická dráha začala až hluboko v éře svobodných voleb a otevřeného parlamentu. A ačkoliv mnohé její názory zůstávají pro část společnosti kontroverzní, nelze jí upřít, že hájí své postoje otevřeně a bez skrývání.
Dnes, jako europoslankyně a předsedkyně KSČM, mluví o ochraně slabších, o férovějších podmínkách pro zaměstnance, o dostupném bydlení, ale zároveň otevřeně přiznává, že komunismus dvacátého století přinesl i chyby a křivdy, které nehodlá omlouvat. V tom je odlišná od generace starých soudruhů, komunismus pro ni není synonymem diktatury, ale vizí spravedlivější společnosti, v níž stát nenechá slabší na pospas trhu a bezohledným korporacím.
To samozřejmě neznamená, že její politické postoje jsou univerzálně přijímané nebo že by neměly budit kritiku. Je na voličích, aby rozhodli, zda KSČM a její předsedkyně mají místo v dnešní politice. Ale přesto bychom ji neměli posuzovat optikou doby, kterou ona sama nikdy nezažila a na jejíž chod jako dítě nemohla mít žádný vliv.
Srovnání, dva různé příběhy, dva různé světy
A tady je ten zásadní rozdíl, který prostě nelze přehlédnout a který považuji za důležité pojmenovat nahlas.
Na jedné straně stojí mladá žena, která po revoluci, v době, kdy se od KSČM všichni odvraceli a kdy se tato strana stala synonymem pro ostudu a minulost, do ní vědomě vstoupila s nadějí, že jí dá nový směr, demokratický obsah a že v ní bude hájit sociální témata, která prostě nikam nezmizela. Byla ochotná nést stigma, čelit posměchu, a svůj politický život začala v době, kdy už tato strana neměla moc zavírat lidi, zakazovat noviny nebo posílat udavače mezi sousedy.
A proti ní stojí muž, který v době, kdy komunistický režim mučil, zavíral, cenzuroval a drtil své odpůrce, vědomě vstoupil do strany, protože přesně věděl, co mu to přinese. Vědomě se stal její součástí, vystoupal v armádní hierarchii, prošel školením špionáže v Moskvě, elitním kurzem, který byl symbolem loajality a ochoty chránit režim proti komukoliv, kdo by jen ceknul o svobodě. Byl kovaný, přesvědčený, ideově profilovaný soudruh, který s rudou hvězdou na helmě byl připraven bránit režim do posledního dechu.
A to, že dnes změnil rétoriku, vyměnil kabát a tváří se jako symbol svobody a demokracie, není omluva. Protože nelze srovnávat holku, která dala vše do toho, aby se KSČM stala běžnou demokratickou stranou, s kovaným agentem vycvičeným v Moskvě u GRU, který z kariérismu a přesvědčení sloužil režimu, jenž šlapal lidem po krku.
Tohle prostě není a nikdy nebude stejné.
A můžou se na mě všichni zlobit, ale tohle je pro mě ten hlavní rozdíl. A proto mi vadí jeden a druhá ne.
Daniel Danndys Krajča
