Tento příspěvek už byl přečten 136 krát!
5. část
„Tak jak to jde, mladej?“, zeptal se mě hned v úvodu, když jsme se zase sešli. Už ani nebudu psát, že seděl jako obvykle a co měl před sebou. Prostě jako vždy.
„Ale jo, jde to, ale dře to,“ pokusil jsem se o vtip.
„Všechno na světě jde, stačí jenom chtít. Člověk nemá limity. Když se něco podaří, tak to jde vždy ještě líp pak. Je to jak ve sportu – před dvaceti lety byly limity třeba sprintů nebo hodů oštěpem, diskem, úplně jinde. Byly níž a člověk to prostě překonal.“ začal filozofovat. „Je to stejný jako u bojového umění nebo ve válce. Na každýho chlapa se najde vždy lepší chlap a na každou zbraň je protizbraň. Tohle si pamatuj.“
„No to je pravda,“ hlesl jsem a čekal, kdy už začne s vyprávěním. Jeho příběh byl čím dál tím zajímavější, jak jsem to četl od počátku a už teď jsem dychtil po tom, co bude následovat.
Pátý příběh
Takže uběhlo pár let, měl jsem za sebou vojnu, pak jsem se oženil. Bylo mi krásných třiadvacet, když jsem byl nucený zase zabít člověka. Víš, ono se to blbě říká: Být nucený. Mě vlastně tehdy nikdo do ničeho nenutil, ale já jsem měl to nutkání. Navíc jsem dlouho přemýšlel, jak se zbavit dokonale těla, aby ho nikdo nikdy neobjevil. Aby prostě tělo zmizelo beze stopy. A tehdy přišla doba, kdy jsem si chtěl svoji teorii ověřit v praxi. Dokázat to. Ano, zní to už jako úchylka, ale já měl jistý plán, se kterým tě seznámím až později. Ke všemu se dostaneme, to se neboj.
Nejprve jsem musel najít vhodného gaunera. Opravdu jsem se nikdy nedotknul slušného a čestného člověka – to jsem si vždycky ověřil. Vždycky to prostě musel být chlap, který něco provedl, byl to kriminálník, vrah, rváč – prostě grázl. A takhle jsem to měl nastavený a přes to nejel vlak, jak se říká. Takže jsem začal tipovat oběť. Už z principu jsem si nevybíral žádný slabochy, srágory a tak. Vždy to musel být „soupeř“ v mé rovině. Takže jsem chodil do putyk, kde se schází pražský podsvětí. Měl jsem vycvičený pozorovací talent a uměl jsem poslouchat i co se mluvilo u vedlejších stolů a naprosto nenápadně. Asi po třech měsících hledání a tipování jsem ho našel. Byl to chlap kolem čtyřicítky, byl asi půl roku venku z basy, kde seděl za vraždu a teď dělal docela drsný vymáhačky. Prostě mlátička bez mozku jak vyšitá. Další měsíc jsem ho sledoval a studoval jeho zvyky. Bydlel u nějaký ženský se kterou se seznámil, když byl ve vězení. Ale mlátil ji. Prostě vypatlaný bezmozek. Takže jsem si řekl, to je ON!
Teď jsem potřeboval plán. A když říkám plán, tak mám na mysli nejprve plán A, pak plán B, když něco nevyjde a nakonec plán C, když se posere hodně věcí. První věcí je samozřejmě vylákání oběti tak, aby to bylo beze svědků a na místo, kam se nikdo nedostane jen tak. Druhá věc je způsob zabití – to už je jen technická věc a třetím bodem je zlikvidovat stopy a tělo.
Vylákání je otázkou peněz, tohle mi problém nedělalo, stačilo mít vhodné kamarády, kteří disponovali vždy velkou hotovostí bez účasti bank. Měli doma vždy pořádnej balík – samozřejmě na tu dobu. Milión pro ně nebyl problém. Všechno se točí kolem peněz. No a ten chlápek, ta oběť, u sebe taky nosil vždy nějakou větší hotovost. Vymáhání dluhů mu šlo a rád se svými penězi chlubil. Takže vím, že měl u sebe pokaždý ruličku českých korun i valut. Kolem třiceti, čtyřiceti tisíc to bejvalo. No a na tom jsem postavil vylákání. Směnu dvě stě tisíc za americký dolary. Kšeftoval s tím, to jsem měl ověřený. Půjčit si od jednoho kámoše dvě stě tisíc s tím, že mu do týdne vrátím celou sumu plus dvacet procet navíc, to byla maličkost. To bychom měli, teď ho vylákat na předem vytipovaný místo a hlavně beze svědků. To už byl trochu problém, ale jak jsem říkal – peníze hrají roli. Udělal jsem ze sebe blbečka, kterej chce emigrovat do Jižní Ameriky a kterej shání větší hotovost v US dolarech. Legendu jsem tak rozhazoval, až se donesla k němu. Chytil se toho dokonale. Sám přišel za mnou.
„Prej sháníš doláče, jo?“ zeptal se mě, když jsem cucal pivo na baru v jedný knajpě na Palmovce.
„Jo,“ odvětil jsem suše a čekal, co mi nabídne.
„Kolik máš?“
„Dvě stě“
„Šest tisíc doláčů…“ nadhodil.
„Sedm“ odpověděl jsem. No abych nenapínal, nakonec jsem se dohodli na šesti a půl. A prej mám zítra dorazit na jedno místo, že si to přepočítáme a bude to.
Upozornil jsem ho, že nechci žádný lidi kolem, že čím míň lidí o tom ví, tím líp pro mě. Doslova jsem mu řekl, že to bude jenom mezi námi dvěma. To by nebyl problém, prej, ale jakou bude mít záruku, že ho nebudu chtít obrat. No ty vole, jsem mu řekl, ty máš strach? Zrovna ty? Zaútočil jsem na jeho ješitnost. Tak nebezpečnej asi nejsi, si mě prohlédl. Železo asi nemáš, co? A poklepal na podpaží, kde nosil bouchačku. Takový věci netahám, chci zmizet a nechci mít žádný problémy. Potřebuji nějakou malou hotovost do rozjezdu, zbytek mi už pomůžou přátelé v Argentině, jsem mu řekl. Tak jo, vem prachy, já nechám železo doma, sami dva a z ručky do ručky a jestli mě podrazíš, tak tě najdu a sejmu – hlesl mi do ucha. Oukej, zejtra v sedm na pumpě na výpadovce u výjezdu z dé jedničky, jak je u Průhonic, jsem mu řekl, ty a já. Předám dvěstě litrů a chci poctivejch šest a půl litrů doláčů. Domluveno, řekl.
Druhej den v sedm jsem tam byl. Auto jsem zaparkoval ve stínu a tak, aby na něj z pumpy nebylo vidět. Tehdy na benzínkách ještě nebyly všude kamerový systémy, ty přišly až později a tam, kde na to měli prachy. A čekal jsem.
Přijel v mercedesu a světe div se, opravdu sám. Tedy, nevěděl jsem, jestli nemá někoho na zadním sedadle, uloženýho dole, jako jistotu. Takže první, co jsem udělal, jsem vzal půjčený prachy a šel rychle k jeho autu. Ani nestihl vystoupit, když jsem byl u něho a po očku jsem zkouknul vnitřek vozu. Fakt tam nikdo nebyl. Vystoupil a pokynul mi ke kufru. Otevřel ho a já čekal, že vyskočí chlap. Ne, jen víko vyjelo vzhůru a rozsvítil se zavazadlovej prostor. Byl tam jen kožený kufřík. Otevřel ho a vykoukly na mě balíčky bankovek. Vytáhl jsem igelitový pytlík, kde jsem měl poctivejch, českejch dvě stě tisíc. Hrábl po pytlíku, rozhlédl se kolem a hodil ho do kufru. Sakra, řekl jsem si, teď mě sejme. Ale ne, sklonil se, vysypal balíčky na dno kufru a začal poctivě počítat. A v tu chvíli jsem poznal, že mu úplně klesla pozornost. Ono je taky pravda, že mě vídával v tý hospodě a myslel, že jsem fakt normální, běžný člověk. A prostě jak tak byl skloněnej a počítal peníze, tak jsem z rukávu uvolnil speciálně upravený šroubovák. Ta úprava byla jednoduchá – byl vybroušenej do úzký, dlouhý špičky kónického tvaru. Rukojeť byla z umělý hmoty a ocelová část zasahovala až ke konci rukojeti, kde byla ukončena hlavicí ze zabroušený matice. Šroubovák mi nenápadně a lehce vklouzl rukojetí do dlaně. Chytil jsem ho rychle levačkou za čelo a pravačkou prudce vbodnul šroubovák do jamky mezi lebkou a prvním obratlem. Celá čepel, dlouhá asi osmnáct centimetrů mu vjela do lebky. Prudce jsem trhnul rukojetí nahoru. Jenom zachroptěl a svezl se přes hranu kufru, půlkou dovnitř a koleny na zem. Rychle jsem ho zdvihl, jeho levou ruku jsem si přehodil kolem ramen a odvlekl ho fofrem ke svýmu autu. Ještě žil, ale byl totálně ochrnutej a do smrti mu zbývalo jen pár minut nebo sekund – podle toho, jak se pohne s tím šroubovákem. Díky kónickému tvaru se rána ucpe a hned nekrvácí, ta všechna krev jde do mozku totiž. Hodil jsem ho dozadu, šroubovák mu nechal v hlavě a celou hlavu jsem mu obalil předem připraveným prostěradlem. Rychle jsem se vrátil k jeho mercedesu a vzal z kufru moje i jeho peníze. Zabouchl jsem kufr a vzal klíčky ze zapalování a auto zamknul. Na jeho mercedes nebylo z pumpy vidět a to bylo dobře. Odnesl jsem peníze k sobě na přední sedadlo. Všechno proběhlo během pár minut a fakt si nikdo z pumpy ničeho nevšiml. Chlapa jsem přikryl dekou a nastartoval jsem. Odjel jsem asi tři kilometry směrem k nejbližší vesnici. Je tam takovej lesík, tak jsem tam zaparkoval. Vytáhnul jsem klíčky ze zapalování a pustil jsem rádio – nebylo závislé na zapalování, jak mají dnes auťáky. Stáhnul jsem trochu okýnko u řidiče, tak na dvě třetiny, aby byla slyšet muzika. Tohle jsem měl totiž odzkoušený, že kdyby šel kolem náhodný chodec, tak k tomu autu nepůjde, protože si bude myslet, že je někdo uvnitř. A teď jsem musel utíkat zpátky ty tři kiláky k jeho autu. Hodně jsem riskoval, fakt šíleně, ale byl to plán A.
Utíkal jsem zpět k tý pumpě. Ještě štěstí, že jsem měl na sobě sportovní soupravu a tenisky, takže jsem vypadal jako nějaký běžec. Naskočil jsem do mercedesu, nastartoval a vyrazil jsem k tomu lesíku. Dojel jsem tam během chvilky. Nikde nikdo. Moje auto stálo tak, jak jsem ho nechal, rádio hrálo. Vlezl jsem do mercedesu, trochu couvnul a pak se rozjel proti stromu u krajnice. Náraz jak prase a auto se svezlo bokem do příkopu. Byl jsem na náraz připravenej, takže v pohodě. Otevřel jsem kufr mercedesu a přinesl si ze svýho auta litrovou láhev peroxidu vodíku v třiceti procentní koncentraci. Pomalu jsem lil peroxid na polstrování kufru a sledoval, jestli se někde neobjeví pěna – to je znamení, že tam je krev či jiná biologická stopa. Když jsem vylil všechen peroxid a přesvědčil se, že nikde krev nezůstala, vrhnul jsem se na stírání otisků prstů. Neměl jsem totiž rukavice, protože by to bylo asi chlápkovi podezřelý. Ty jsem si natáhnul až teď – klasický gumový, chirurgický rukavice. Navlhčil jsem si hadr čistým, technickým benzínem a důkladně jsem otřel vše, čeho jsem se dotkl nebo mohl dotknout. Vlastně jsem s tím projel celý auto, pro jistotu. Když jsem byl hotovej, tak jsem vzal z mýho auta náhradní kanystr s normálním benzínem a rozlil ho dovnitř auta i do motorovýho prostoru a kufru. Celejch deset litrů. Odešel jsem ke svýmu autu, zkontroloval chlapa. Už byl tuhej. Odjel jsem asi sto metrů dál po okresce směrem k další vesnici. Vrátil jsem se k mercedesu a zapálil ho. Blaflo to a v mžiku začal hořet. Rychle jsem utíkal ke svýmu autu, nastartoval a vyrazil směrem k tý vesnici. Projel jsem v pohodě a obloukem jsem se vrátil na okraj Prahy.
Takže jsem dojel, mrtvýho chlapa na zadních sedadlech a na předním dvě stě litrů od kámoše a fakt poctivejch šest a půl tisíce dolarů. Dosud vycházel plán A. Zbývalo se zbavit těla. Dojel jsem ke svý pronajmutý garáži, takový tý sídlištní, jak bejvaly. Zajel jsem dovnitř, vylezl, rozsvítil a zatáhnul jsem vrata. Vzadu jsem měl velkou, kovovou bednu s nářadím, takovej malej ponk a plechovou skříňku. Vytáhl jsem mrtvolu z auta a zkontroloval, jestli není někde krev. Nějaká byla na tom prostěradle, ale ne moc. Auto bylo netknutý. Otevřel jsem plechovou skříňku – byla to taková ta šatní, jak bejvaly v továrnách. Chlapa jsem tam nasoukal, i s tím šroubovákem v hlavě a zabalenou hlavou. Skříňku jsem zamknul, vzal peníze z auta, zhasnul jsem a zamknul vrata garáže. Pak jsem šel domů. Měl jsem to asi tři sta metrů, takže v pohodě.
Doma jsem ze sebe svlékl vše, co jsem měl a šel se vysprchovat. Pak jsem ty hadry i boty rozstříhal a rozřezal na úplně malý kousíčky a ty nacpal do několika igelitovejch pytlů. Vzal jsem kámošovy peníze a vložil jsem je do jiné igelitky, Pak jsem vysypal k kufříku ty dolary a odpočítal tisíc osm set, jak úrok pro kámoše a zbytek si uložil do skrýše. Ty odpočítané bankovky jsem důkladně vlhkým hadříkem otřel, aby tam nebyly otisky prstů, krom mých. Kufřík jsem postupně rozebral a rozřezal jeho kožené části zase na malý kousky a ty kovový rozstříhal nůžkami na plech a rozštípal kleštěmi. Vše jsem přidal k těm zbytkům mýho oblečení. Když bylo vše hotový, bylo už skoro dvě hodiny po půlnoci a já šel spát. Kupodivu jsem spal klidně…
Ráno jsem zavolal kámošovi, že mu dovezu vrátit ty prachy, co jsem si půjčil předevčírem. Nechtěl ani za tak krátkou dobu žádný úroky nebo tak něco. Tak jsem mu šoupnul aspoň pět set dolarů, jako že jsem vydělal a bylo to. Takže mi zbylo vlastně šest tisíc dolarů. A mrtvej chlap v garáži a několik igelitovejch pytlů s důkazy.
Zašel jsem do garáže a odemknul plechovou skříňku. Chlap už byl ztuhlej, takže dostat do ven byla fuška. Odmotal jsem prostřeradlo z hlavy a vytáhnul šroubovák z jeho lebky. Samozřejmě, že už žádná krev nevytekla. Prostěradlo jsem rozřezal na malý kousky a přidal do pytlů. Šroubovák jsem namočil do peroxidu vodíku a pak ho pilkou na železo rozřezal včetně rukojeti. Mrtvýho chlapa jsem svlékl do naha a jeho oblečení i věci, co měl u sebe jsem opět rozřezal na malý kousky. Pak jsem ty pytle promíchal s dalším odpadem, starými hadry, papírem a tak a vše naložil do svýho auta do kufru. Mrtvolu jsem zpátky nacpal do skříňky a zamknul. V noci jsem se vydal autem asi sedmdesát kilometrů od Prahy, kde byla jedna velká skládka. Tam jsem postupně rozsypával ten odpad z pytlů na hodně místech, a vše navíc zahrabával do zbytků, co tam byly. Smrděl jsem jak prase. Takže zpátky domů a důkladná sprcha a oblečení, co jsem měl ten den na sobě, tak do pračky a na nejvyšší teplotu vyprat.
Zbývala poslední věc – zbavit se mrtvoly. Takže jsem použil své chemické znalosti a vyhodnotil, že nejjistější cesta bude rozleptání. Přemýšlel jsem nad lučavkou královskou, což je směs kyseliny dusičné a kyseliny chlorovodíkové v poměru jedna ku třem, ale to vyžaduje speciální nádobu, v kovové to prostě nejde, protože lučavka kovy rozleptává dokonale. Jako další jistotu jsem vyhodnotil rozleptání v louhu, v hydroxidu draselném. Začal jsem počítat a vyšlo mi, že budu potřebovat alespoň dvě stě litrů silně koncentrovaného louhu, tak na šedesát až sedmdesát procent, velkou litinovou vanu na nožičkách, pod kterou bude možnost rozdělat oheň a pak velké množství vody. Jak to udělat? Musel jsem sehnat opuštěné místo, chatu, chalupu, pronajmout si ji, pak tu žíravinu a litinovou vanu.
Sehnat chalupu nebyl problém, prošel jsem inzeráty v Annonci a objevil jednu ideální chalupu, roubenku v Krušných horách, asi tři kilometry od nejbližší vesnice. Peněz jsem měl teď dostatek, tak jsem si chalupu pronajmul na celý měsíc. Chalupa byla na úplné samotě i mimo nějaké turistické stezky, dojezd jedině autem. Vedle chalupy tekl potok do blízkého rybníka. No a jako bonus na závěr byla v chalupě velká, litinová vana. Sice usazená v cihlách, ale fakt poctivá litina bez smaltu. Přesně takovou jsem potřeboval. Nakoupit asi sto kilo louhu draselného mi dalo zabrat – musel jsem jezdit po republice a nakupovat po malém množství. Jak jsem tak jezdil, tak jsem při jedný jízdě i převezl tělo. Už začínalo měknout a hnít a v garáži nemohlo zůstat. Musel jsem ho zabalit do několika vrstev igelitu a pořádně zarýglovat, aby smrad nešel ven. Pak ho dát do kufru, zaházet taškami a hadry a bordelem a modlit se, aby mě po celou cestu nekontrolovali policajti. Což vyšlo.
Když bylo vše připraveno, šlo se na věc. V tý koupelně na chalupě jsem rozebral zídku kolem vany, aby tam vznikl prostor pro ohniště. Pod vanu jsem vložil plechové pečící tácy, naskládal noviny, dřevo a koks. Vše bylo rozložený pod dnem vany. Vanu jsem v místě špuntu osadil litinovou krytkou, protože by se špunt teplotou i žíravinou roztekl a tu jsem k vaně normálně přivařil drátem. Svařovačku jsem si půjčil v půjčovně nářadí a pořádně si nastudoval sváření. No, tohle mi šlo blbě, páč nejsem žádnej svářeč, ale nakonec po mnoha pokusech byl na místě špuntu litinový dekl, pevně přivařený k vaně. Do vany jsem vysypal suchý hydroxid draselný, celých sto kilo a pak jsem opatrně přiléval vodu, úplně malým čůrkem, aby mi nezačal louh nějak reagovat. Ocelovou tyčí jsem míchal, až byl louh rozpuštěný a roztok byl hustý jako solanka. Zapálil jsem ohniště pod vanou, otevřel všechny okna i dveře na chalupě. Teď zbývalo rozporcovat tělo na kusy.
Já vím, zní to hnusně, a ono to i hnusný bylo, ale jinak to prostě nešlo. Mrtvolu v igelitu jsem odtáhnul do koupelny, ještě štěstí, že na zemi byly kachlíky. Sundal jsem igelit a vyzvracel se, jak mě to nakoplo. Tělo už hnilo, ale o to bylo snadnější ho naporcovat. Tvář jsem si zabalil šátkem, který jsem napustil rumem, abych ten smrad nedýchal. Oddělil jsem nožem hlavu, pak obě ruce v ramenních kloubech, nohy nejprve v kolenech, ty jsem musel sekat sekyrkou. Pak oddělit kolem kýčelních kloubů. Nakonec jsem rozporcoval trup. Úplně dopodrobna to vše popisovat nebudu, protože to je opravdu nechutný. Nakonec jsem měl mrtvolu rozporcovanou. Hlavu jsem musel sekyrkou rozsekat na další malé kousky. No a na závěr, když se už louh začal vařit, jsem ty kousky opatrně naházel do tý vany. A míchal jsem a přikládal. Celá proces mi trval asi třicet hodin, než se tělo rozleptalo a zbylo jen pár tuhých kousků – části velkých kostí, části lebky, něco z páteře… Smrad z toho byl odpornej, furt jsem chodil ven, kontrolovat, jestli nejde někdo kolem, nebo jestli to není moc cítit. Ale asi sto metrů od baráku už nebylo cítit nic. No a hrozně jsem mezi tím chlastal, rum. Prostě furt, protože jsem potřeboval bejt ožralej. Jako střízlivý bych to asi nezvládl.
No, tak po těch třiceti hodinách jsem začal pomalu dolívat vodu a už jsem nepřikládal. Roztok jsem zředil a ty poslední tvrdé kousky jsem z vany vylovil drátama. Až byla vana plná, bylo tam dost vody na to, aby louh už nebyl tak žíravej, tak jsem vytáhl zpod vany už vychladlý plechy a zbytky vysypal na ohniště venku. Teď jsem musel udělat díru do vany přímo nad odtokem, jak je výlevka a obsah vypustit ven. Ta výlevka, jako odpad, šel do potoka. Tehdy ještě nebyly takový přísný ekologický normy a odpady z koupelny šly do řek a potoků běžně. Jen odpad ze záchodu musel do septiku nebo byly kadibudky na kompostu. No, takže jsem vzal vrtačku, nasadil vrták na kov, centimetr v průměru a začal zboku vrtat, abych udělal díru. To šlo ztuha, ale nakonec to luplo a začalo se to valit ven. Díra nebyla veliká, jen centimetr, tak to poslušně šlo do odpadu. V potoce k tomu přibyla další voda, která ten louh neutralizovala, no a já stejně kontroloval jak potok, tak ten rybník, jestli nezačínají plavat ryby břichem nahoru, ale bylo to v pohodě.
Takže vana byla vypuštěná a totálně k nepoužití, zbytky byly v rybníce, kde se ztratily a mě zbylo pár tvrdejch tkání, který mi zbývalo zlikvidovat. Jestli toho bylo tak dvě, tři kila maximálně, tak asi tolik. Ty kosti jsem nakonec kladivem úplně rozbil na prach a vysypal taky do toho rybníka. Tělo bylo pryč! Teď mi zbývalo dát do původního stavu tu koupelnu. Vana na odpis, to bylo jasný. Ale sehnat novou zase problém nebyl, stejně tak jako ji znovu zazdít a starou pořádně vypálit, rozbít ten svár u díry na špunt a odvézt ji někam na skládku. Pak jsem ještě zbylých čtrnáct dní byl na tý chalupě a likvidoval další, teď už asi jen domnělé stopy. Když jsem chalupu vracel majiteli, tak jsem mu řekl, že vana nějak praskla, ale že jsem koupil jinou od známýho a dal vše do původního stavu. Přišel do koupelny a řekl, že by to ani nepoznal, jen že ta vana je smaltovaná. Voda v potoce i rybníce už byla dávno pryč a já si mohl oddechnout. Chlap byl nezvěstný, dle policejních zpráv se našlo jen jeho ohořelé auto, tedy nebylo jeho, ale tý přítelkyně a nenašlo se nic, co by „prej“ ukazovalo na zločin. Takže takhle skončil jeden bejvalej vrah a násilník. A já jsem si uvědomil, že když všechno do posledního detailu naplánuji, že to prostě jde.
„Takže další část příběhu bude zase příště, mladej…“ zvedl se, zaplatil a odešel.
