Tento příspěvek už byl přečten 99 krát!
4. část
Naše čtvrté setkání se odehrálo zase až o několik týdnů později. Asi měl něco důležitějšího než chodit do hospody a vyprávět příběhy. Tentokrát jsem ale na něj čekal já.
Seděl jsem u stolu už asi hodinu, dvě piva vypitý a třetí se točilo. Pomalu jsem se už chystal, že dneska zase nic nebude, když se objevil ve dveřích. Šel hned ke mně, pozdravil jako vždy kývnutím hlavy. Bundu si přehodil přes židli, počkal, až mu vrchní přinese čerstvě natočenýho gambáče, zapálil si cigáro a rovnou začal.
„Takže mladej, pokračujeme,“ zahájil hned úvodem a počkal, až si připravím diktafon…
Čtvrtý příběh
Stojím tam, oheň pomalu dohořívá a bylo už pozdní odpoledne. Nebyl čas váhat, stát tam s mrtvolou u nohou. Vzal jsem chlapa za nohy a odtáhl jsem ho pod převis. Rukama jsem začal hrabat v písku kolem jeho levého boku. Písek byl vlhký a já věděl, že tu prostě zůstat nemůže. Začne rozklad, přijde zvěř, vyhrabe ho, rozcupuje a roztahají tělo po lese. Jak jsem hrabal, tak jsem horečně přemýšlel, co s tělem, jak se ho zbavit beze zbytku. Vůbec na nic jsem ale nepřicházel…
Když jsem vyhrabal dostatečně velkou jámu, tak jsem do ní tělo překulil a přihodil ten ruksak. Pak jsem vzal zbytek špiritusu, co byl v lahvi a opatrně jsem mrtvolu polil. Začal jsem nosit zbytky popele a očazených kamenů z ohniště a zasypával jsem ho tím. Ohořelé zbytky zvěři smrdí a stejně tak i alkohol. Ale je to jen dočasné, za chvíli to vyprchá a přebije to smrad z rozkládajícího se těla. Mám tak dva, tři dny. To jsem věděl. Když jsem tělo úplně zasypal vlhkým pískem tak nahoru jsem začal sypat suchý písek z okolí a větvemi jsem urovnal terén, aby nebylo moc poznat, že je tam hrob. Odešel jsem od převisu a ze všech možných úhlů a stran jsem zkontroloval, jestli není něco nápadného, jestli někde něco nevykukuje, co jsem třeba přehlédl. Bylo to v pořádku. Takže jsem se pustil do úklidu okolí, aby nebylo poznat, že tam někdo vůbec v poslední době byl. Prošel jsem i les, kde jsme chodili a kde jsem i chodil sám a urovnával trávu, odstraňoval stopy, zlomené větvičky a tak. Když jsem skončil, bylo už kolem sedmé večer a já měl před sebou dvě hodiny cesty zpět domů.
Byla už tma, když jsem dorazil. Nikdo se mě na nic neptal a to bylo dobrý. Zalezl jsem do svýho pokojíčku a vzal knihy, kde jsem chtěl načerpat poznatky, jak se zbavit těla. Stále jsem nemohl na nic přijít, listoval jsem knihami i časopisy a spolu s tím jsem stále probíral různé varianty.
1. Spálení nepřipadá v úvahu – potřeboval bych vysokou teplotu a dlouhý čas a navíc by zbyly pevné části, které se nespálí a ty bych musel nějakým způsobem rozemlít, rozdrtit a tuhle možnost jsem fakt neměl.
2. Žíravina – neměl jsem dostatečné množství, to je jasný. Na lidské tělo musí být za prvý vhodná nádoba, kterou třeba louh nerozežere a toho louhu je potřeba hodně kilogramů, nebudu říkat kolik, abych nedával návod, ale prostě jsem takové množství nemohl sehnat za dva, tři dny. Navíc jsem neměl možnost, jak to tam vše dopravit. Takže nula, nic.
3. Rozporcovat tělo? Teoreticky to je možné – tělo se naporcuje ostrým nožem, sekyrkou a pilkou na co nejmenší části. Ale co pak s nimi? Roznosit je po lese a nechat je zvěři, něco zahrabat. Jsou tu ale rizikové faktory. Kousky těla najde houbař, pes myslivce, náhodný turista, zalarmuje esenbáky a začnou les pročesávat a najdou minimálně půlku. Na místě porcování zůstane množství krve, tkáně, tělních tekutin a hlavně pach – to opět může přitáhnout zvěř i člověka. Potom co s hlavou? Rozdrtit ji na malé kusy? Ne, tohle fakt taky nepřipadalo v úvahu a navíc jsem neměl žádné praktické zkušenosti s porcováním…
4. Vykopat hodně hlubokou jámu, tam tělo přesunout, polít ho třeba několika litry petroleje, zavalit co největšími balvany, pak zasypat pískem, udusat, aby se písek dostal do skulin mezi kameny, pak tam nasypat hodně mletého pepře a dalšího aromatického koření, aby to odpuzovalo zvířata a nezačaly hrabat, nakonec zasypat lesní půdou a zamaskovat jehličím, listím a větvemi. Teoreticky byl tohle nejjistější způsob. Tělo se v zemi rozloží, larvy a hmyz se postará o měkké tkáně a zůstane jen kostra. Navíc kdo by kopal v lese, že? Jenže i já bych si musel sehnat nářadí a přinést ho do lesa a to nenápadně nejde. Krumpáč a lopatu do kapsy nebo pod bundu neschováš. A rukama nebo klacky tak velkou jámu nevyhloubíš a už vůbec ne za jeden den. Ta jáma musí být aspoň tři metry hluboká a co když v metru narazím na skálu? Jít kopat o kus dál? Tohle je nápadný. Takže i tuhle možnost jsem zavrhnul.
A pak mě to napadlo! Už vím, jak mrtvolu uklidit a nikdo se k ní nedostane. Byla už skoro půlnoc, když jsem zavřel knihy, zhasnul lampičku a šel spát.
Probudil jsem se v neděli brzy ráno. Bylo šest a já musel vyrazit do lesa. Na stůl v kuchyni jsem napsal lístek mámě, že jdu zase do lesa a že nevím, kdy se vrátím. Udělal jsem si nějakou svačinu a pití a vydal jsem se na stejné místo jako včera. Přes obydlené oblasti jsem prošel v pohodě, spěchal jsem a brzy jsem byl na místě. Nic se nezměnilo a já si oddychl. Teď zbývalo najít vhodné místo k uskutečnění mého plánu. Musel jsem vyrazit výše roklí, abych našel buď nějakou jeskyni, díru nebo dostatečně velký převis. A ptáš se proč? No proto, abych tam tělo dopravil a nechal ho výbuchem zasypat.
Neusmívej se! Tohle byla jediná možnost! A když budeš poslouchat dál, tak se dozvíš hlavně proč.
Takže jsem začal hledat. Trvalo mi snad půl dne, než jsem našel to, co jsem potřeboval. Skalní rozsedlinu s vymletou jeskyní od vody a od další eroze a navíc ta skála nahoru byla celá rozervaná kořeny, drolila se a hlavně to bylo hodně hluboko v lese a v takovém terénu, že já, mladej kluk, sportovec, jsem měl problémy se tam dostat. A nějaký myslivec nebo houbař ve starším věku tam neměli šanci. Jak tam dostanu tělo, těžké kolem sedmdesáti kil, to jsem netušil, ale musel jsem – to jsem věděl.
Změřil jsem odhadem prostor, výšku stropu v nejvyšším místě a výšku v nejnižším. Pak jsem vyšel ven a začal podrobně zkoumat skálu – směr vrstvení, tvrdost a typ horniny (sbíral jsem minerály a horniny, byl to můj koníček) a zakresloval si vše na papír, protože musím připravit tolik náloží a takové množství, které ten převis odpálí a ten se sesune a zasype vše v jeskyni i hodně metrů kolem a hlavně to musí vypadat jako přirozený sesuv půdy, nebo aspoň budit to zdání. Těžká technika se sem nedostane – prostě nemá šanci. Exploze sice bude slyšet na kilometry daleko, ale hodně ji utlumí rokle a okolní les. Prostě něco v lese bouchne a nikdo nebude vědět co a hlavně kde. A i kdyby se tam někdo dostal, tak se k tělu nedostane, protože bude zavalené tunami skály.
Teď tedy zbývaly dvě hlavní věci: za prvý připravit takovou trhavinu a takové množství, které jsem potřeboval a to včetně rozbušky odpalované elektricky a za druhý dostat mrtvolu a nálože do tohodle koutu divočiny. Nenápadně!
První věc jsem neřešil nějak složitě – o trhaviny a různé výbušniny a rachejtle jsem se zajímal už od třinácti a úspěšně jsem to uměl namíchat, páč chemie byl můj oblíbený předmět, a hlavně bezpečně odpálit – podívej se na moje ruce. Všechny prsty mám a jen sem tam malá jizvička, když se mi něco v počátcích experimentování nepovedlo a bouchlo mi to v ruce.
Typ trhaviny i vhodnou rozbušku jsem už měl vymyšlené. Bude to na bázi dusičnanu amonného neboli ledku. Ten šel a stále jde sehnat ve velkém množství v drogerii a u zemědělců jako hnojivo. Teď už je jeho prodej docela omezen, protože jde o známou složku k výrobě výbušnin, ale tehdy za komoušů se to tak nebralo a normálně se s ním hnojilo ve velkým.
Další složkou je obyčejný práškový cukr, ne krystal! No fakt – málokdo ví, že cukr je hořlavý a pokud je v práškovém stavu, tak i prudce hořlavý. No a nakonec smíchaný s okysličovadlem – což jsou vlastně známé dusičnany, třeba draselný, sodný, tak zvané ledky – se stává výbušným. No a nakonec, když se tam přidá ještě jedna složka, kterou ale neřeknu, abych zase nedával návod, tak se stává tahle trhavina značně brizantní, s velkou silou. Ta složka urychluje explozi a navíc způsobuje, že rozbuška může být menší. Pokud by tam ta složka nebyla, tak k odpálení jen směsi ledku a cukru je potřeba silné rozbušky, aby směs úspěšně explodovala.
Postup je jednoduchý – musíš mít dva díly dusičnanu, dva díly cukru a jeden díl třetí složky. Vše musí být rozemleto na jemný prášek a hodně důkladně promícháno. Navíc dusičnan amonný rychle absorbuje vlhkost, což je nežádoucí, takže se s tím musí pohnout a nakonec uložit do vzduchotěsného obalu.
Propočítal jsem a zdravým selským rozumem vyhodnotil, že k odpálení té skály, aby se zhroutila do sebe, budu potřebovat celkem patnáct kilo trhaviny v pěti náložích. Teda vypočítal jsem deset až dvanáct kilo, ale radši jsem pro jistotu celkové množství naddimenzoval. To znamenalo šest kilo ledku, šest kilo cukru a tři kila třetí složky. Ledek ani cukr nebyl problém. U ledku jsem věděl, kde se v blízké vesnici, kde bylo JZD, tedy zemědělské družstvo, přechovává, protože už mnohokrát jsem si tam byl pro zásoby. Takže zadara. Cukr bylo těžší – kupovat naráz šest kilo bylo za socializmu nápadné, prodavačky by se hned vyptávaly – prostě to byla na malým městě drbárna. Hned by se ptaly mámy, když by jí potkaly, co pečeme. To jsem vyřešil nákupem na několika místech, abych to riziko eliminoval. Koupit kilo moučkového cukru už nápadný nebylo. Ale poslední složka, to byl oříšek. Tři kila tohodle materiálu prostě nešlo sehnat jen tak. Nemyslím v kusu, to problém nebyl, ale sehnat to v práškovém stavu – to byl ten problém. To jsem musel hodně improvizovat, ale podařilo se mi i tohle. Jak? To si nechám pro sebe, protože už by to byla indicie a to si nemůžu dovolit.
Ledek se dodával v granulích – tady se vyplatil klasický mixér, kterým šlo ledek rozmixovat – po malých množstvích, ale jde to v pohodě. Není tvrdý, takže se nože mixéru nepoškodí. No ale rozmixovat šest kilo ledku je teda fuška. Za prvý to je rachot a za druhý to smrdí. A já to musel dělat pouze dopoledne, když byla máma v práci.
Pondělí, úterý a středu jsem dělal na tý výbušnině, vše schovával pod postelí, ve skříni za oblečením a tak. A odpoledne každý den, když byl klid a než došla máma z práce, tak jsem připravoval rozbušky. To už byla jemná práce a piplačka a navíc nebezpečná. Samotná výbušnina z ledku a cukru není nebezpečná, protože musí mít velice silný impuls k výbuchu, což třeba zapálením nejde – to jenom prudce shoří, jde spíše o tak zvané explozivní zahoření, ale furt to není výbuch. Rozbušku jsem připravoval na bázi cyklického peroxidu acetonu. Uměl jsem vyrobit pomocí běžného laboratorního náčiní, co jsem měl doma – takovou chemickou laboratoř jsem měl – dostatečné množství této prudké a silné třaskaviny a při dodržení správného postupu i dostatečně stabilní. Obecně jsou diperoxidy acetonu nestabilní, prudce vybuchují už při vyšší teplotě nebo jen tření. Musí se připravovat vlhkou cestou a pak opatrně vysoušet a stabilizovat. K výrobě rozbušky jsem používal malé skleněné lékovky od acylpyrinu, malé žárovky do baterek, kdy jsem opatrně upiloval vršek skleněné baňky, aby nepraskla a na závit a konec závitu naletoval pájkou dráty dlouhé cca deset centimetrů. Do baňky se nasypal práškovitý diperoxid až po uříznutý okraj, aby bylo zasypáno žhavící vlákno žárovky. Pak se do lékovky nasypal zase diperoxid, asi do dvou třetin, opatrně se vložila upravená žárovička a vše se zasypalo zbytkem diperoxidu. Lékovku jsem musel zaplnit tak, aby mezi korkem k uzavření a zbytkem prášku nebyl vzduch. Korek na zátku musel být samozřejmě upravený, aby se z lékovky dostaly ven drátky – to byly obyčejné zvonkové drátky, co se používaly v radioamatérství. Když se narazil korek, tak se komplet konec musel oblepit izolačkou, aby celek byl kompaktní. Čekalo mě pět takovejch rozbušek, co jsem musel udělat.
V pátek odpoledne jsem měl vše připravené: pět náloží v plastových kanystrech, vystlaných igelitem, kde jsem nasypal promísenou směs trhaviny, dovnitř každé nálože byla hluboko uprostřed směsi rozbuška, z níž čouhaly jen dráty, které jsem provlékl provrtanými otvory ve víku kanystru. Dosypal jsem zbytek směsi, otvor přikryl zase igelitovým pytlíkem, kterým jsem propíchl drátky, které jsem následně provlékl víkem a víko jsem nasadil na otvor. Víka nebyly šroubovací, takže jsem je musel nakonec oblepit izolačkou. Pak jsem nálože odnesl do garáže, teda za garáž pod celtu, která byla asi dvěstě metrů od baráku, za silnicí.
Teď zbývala nejtěžší část. Dopravit nálože a další materiál na místo, hlavně nenápadně. Nešlo to naráz, přeci jen táhnout patnáct kilo v ruksaku, to už je něco a navíc jsem nechtěl riskovat, že mě třeba zastaví cestou esenbáci nebo myslivec. Asi bych těžko vysvětloval ty nálože. By mě hned šoupli do lochu. Musel jsem tedy jít na třikrát, dvakrát se šesti kily a jednou se třemi a zbytkem – klubko drátů a tři devítivoltové baterie spojené do série a slepené páskou do bloku, pak igelitovou celtu, starou deku, prádelní šňůru a náhradní oblečení. Hodně jsem riskoval, to je fakt. Pokaždý jsem šel úplně jinou cestou – jednou z východu, jednou ze západu a naposledy, s lehčím ruksakem jsem to celý obešel a přišel shora, ze severu. Do večera jsem to měl odnošený a řeknu ti, už nikdy více bych tohle nepodniknul. Já byl tak nervózní, až jsem začínal být nápadný. Furt jsem se ohlížel, jestli mě někdo nesleduje, třeba nějaký kámoš, který mě mohl vidět. Když bylo vše na místě a ukryté v zabalené dece pod igelitem a zaházené chvojím, spadnul mi kámen ze srdce. Domů už jsem se nevracel. Mámě jsem řekl, že přenocuji pod celtou v lese – sem tam jsem takto nocoval, teda spíše v létě. Teď v září už bejvalo chladno. Máma sice nadávala a že to vše poví tátovi, že jsem se celej tejden flákal doma a tak. To ještě párkrát přišla do pokojíku, když jsem tam laboroval s rozbuškami – vždy mě seřvala, že zase něco propálím, nebo mi něco bouchne v rukách, že bude ze mě nadosmrti mrzák… No, však to znáš, co mámy vyvádějí.
V noci jsem spal samozřejmě blbě, pořád jsem se budil, vyplašený z jakéhokoliv zvuku. Ráno jsem byl celý rozlámaný, ale radši jsem vstával hodně brzy. Už jsem to chtěl mít vše za sebou. Vybalil jsem věci zpod chvojí, složil igelitovou plachtu i deku a vydal jsem se na místo činu pro mrtvolu. Když jsem tam došel, už jsem věděl, že je zle. Už tam bylo totiž cítit rozkládající tělo a kolem už byly stopy od hrabání. Musel jsem tedy mrtvolu vyhrabat. To byl fakt hnus. Ten mrtvolný zápach mě donutil ke zvracení – naštěstí nebylo skoro co. Ale pak jsem se musel překonat a tělo vyhrabat.
Byl to děsivej pohled – hlavu už měl obsypanou červy, ti vylejzali i zpoza oblečení. Kůže byla celá černofialová a odlupovala se a pod ní bylo vidět hnijící maso pokryté zelenožlutým slizem. Úplně jsem se bál dotknout těla, zatáhnout třeba za ruku nebo za nohy, aby mi nezůstaly v ruce. Nakonec jsem tělo za smradlavé oblečení přesunul na igelitovou plachtu. Za tělem se táhla špinavá šmouha.
Mrtvolu jsem zabalil pevně do igelitu, pak obalil starou dekou a pevně ovázal prádelní šňůrou, od níž jsem nechal v oblasti hlavy volné dva konce o délce asi dva metry, které jsem pevně svázal. Za tuto smyčku jsem tělo táhnul až k místu, kde jsem ho chtěl odpálit. Teda nechat zavalit skálou. To tělo jsem táhl asi tři, čtyři hodiny. Fakt přesně nevím, ale bylo to dlouho. Bylo sakra těžký, totálně neschůdnej terén a já se navíc každou chvíli zastavoval a poslouchal, jestli není někdo poblíž. To jsem měl strach, jak nikdy v životě.
Nakonec bylo tělo v tý jeskyni, teda byl to spíše takový výklenek, nepravidelný, nejzazší konec byl asi čtyři metry od hlavního oblouku a výška tam byla sotva metr třicet, čtyřicet. Na délku měl výklenek asi pět metrů a oblouk u vstupu byl v nejvyšším místě vysoký asi metr padesát a na šířku tak dva a půl metru. Vlevo byl další jako vstup, byla to spíše taková vymletina. Mrtvolu jsem dal až ke konci. Nechal jsem ho zabalené v tom igelitu a dece, přihodil jsem tam ten batoh se zbytkem věcí a začal umisťovat nálože. Dvě jsem postavil na tělo ke stěně, dvě další jsem dal pod hlavní oblouk a na hromadu kamení, aby byly jakoby pod stropem a poslední jsem dal nalevo k velký puklině. Pak jsem rozmotal klubko drátů. Byly stejné barvy, jako ty od rozbušek – modré a bílé. Propojil jsem nejprve modré dráty od rozbušek, pak bílé dráty a hlavní klubko jsem vystrčil ven z jeskyně. Potom jsem se převlékl do čistejch věcí a ty špinavé a načichlé smradem z mrtvoly jsem hodil taky do jeskyně až k tělu. Vše jsem sbalil, pořádně uklidil okolí, aby nebylo poznat, že jsem tam nocoval, nosil kameny z potoka, tahal tělo a tak. Začal jsem rozmotávat dráty a táhnul jsem je nějakejch třicet metrů obloukem kolem potoka za další zákrut za skálou dokud mi dráty stačily. Schoval jsem se za balvanem a řekl si: Teď nebo nikdy! A modlil jsem se, aby to bylo vše dobře a hlavně, aby mě to nezabilo. Do uší jsem si nacpal plastelínu, abych neohluchnul. Pevně jsem omotal modrý drát kolem jednoho pólu baterky a pak zbejvalo jen přiložit bílej k druhýmu. Když jsem to udělal nastalo PEKLO! To byla, kurva, taková šleha, že jsem to slyšel jasně i přes ucpané uši, hlava mi málem praskla, jaký tam byl tlak a ani nadechnout jsem se nemohl. Všude svištěly kameny a větve a vyvalilo se tolik prachu, že jsem v jednu chvíli neviděl na krok. Trvalo to několik sekund, kdy se zvuk rozléhal po okolních lesích a duněl všude okolo. Sakra, to museli slyšet snad všude. To je průser, jsem si říkal. Když po dlouhých, nekonečných minutách klesl prach, pomalu jsem vylezl z úkrytu. Celé okolí bylo posypané jemným prachem ze skály. Začal jsem pomalu smotávat zbytky drátu a postupoval zpět k místu exploze. Vůbec jsem to tam nemohl poznat! Skála byla zhroucená a rozsypaná na velkou hromadu. Stromy, co byly nahoře byly vyrvané a trčely dolů. Potok tam nebyl, byl zasypaný kamením. Ale žádnej kráter, nikde zbytky látek nebo tak něco. Prostě jen obrovská, mnohatunová hromada balvanů. Chvíli jsem to tam ještě raději prohledával, ale fakt to bylo dokonale završené dílo. Doslova! Z toho všeho mi zbylo jen to necelé klubko drátů a ty tři baterie slepený páskou k sobě. Tohle vše jsem hodil do ruksaku, úplně pod dno, které bylo rozdělené – bylo tam takové víko z tvrdšího plastu obalené koženkou. Pod to víko jsem dal zbytek drátu i tu baterii, pak tam nakupil zbytek normálních věcí, co jsem měl sebou a velkým obloukem jsem se vracel domů. Naštěstí jsem cestou nikoho nepotkal. Třeba se ten zvuk výbuchu opravdu rozlámal v okolních lesích, to fakt nevím.
Domů jsem se vrátil totálně vyčerpaný, špinavý jak prase, úplně zpocený. Šel jsem hned do vany a důkladně jsem ze sebe smýval hlavně ten pach rozkládajícího se těla. Pořád jsem ho cítil. Ale máma necítila nic, takže ten smrad byl hlavně v mé mysli.
Celej týden jsem trnul, kdy nám před barákem zakvlílí esenbácké auta a mě odvedou v klepetech. Pořád jsem koukal z okna na ulici, jestli nás někdo nesleduje. Nedělo se nic. Za týden jsem se zase úplně jinou cestou vrátil zpět, abych okouknul terén. Nebo jak se píše v detektivkách: Pachatel se vrací na místo činu. Takhle přesně to bylo. Když jsem tam došel, tak nikde žádné policejní pásky, žádné policejní pátrací týmy, žádné roty vojáků se psy, co prohledávají les nebo něco takovýho. Prostě nic. Klid lesa, zpěv ptáků, zurčení potůčku. Místo bylo úplně stejné, hromada kamení, potůček si už našel cestu mezi balvany, stromy trčely do strany stále stejně, jen jeden se svezl dolů…
V říjnu toho roku jsem odcházel do Prahy, kde jsem si sehnal práci. Domů jsem jezdil na víkendy a vždy jsem zjišťoval, jestli se něco neví. Nikdo nic nevěděl, nikdo výbuch neslyšel a pokud ano, tak to nikde nehlásil.
Na to místo jsem se vrátil až po nějakejch deseti letech. Už bylo zarostlý, nové stromy, ty staré časem popadaly a bylo to tam jako v pralese. Nikde ani náznak, že by tam někdo něco hledal. Takže ten Polák tam dodneška leží pod tunami kamení a je vlastně navždy zmizelej. Nikdo po něm nepátrá a vím, že ho nikdo nikdy nenajde. Tam v těch hlubokých příhraničních lesích a v horách ho nikdo neobjeví. A víš, tohle je jediné tělo, co jsem kdy zanechal. Od tý doby jsem už nic nenechal náhodě a každej zabitej zmizel ze světa úplně. Ale o tom až zase příště…
