Tento příspěvek už byl přečten 92 krát!
3. část
Když jsme se potkali potřetí, uběhlo pár týdnů. Byl to hnusný den, pršelo už několik dní v kuse, bylo chladno a předpověď na další dny byla stejná. Seděl u svého stolu, před sebou jako vždy pivo, krabičku cigaret a zipák. Přisednul jsem si a hned byl u mě číšník s pivem.
„Dáme si ještě dva tuplovaný rumy, prosím.“ objednal. Bylo to poprvý, co jsem od něj slyšel slovo „prosím“… a snad i naposledy.
„Já nevím, nějak na chlast nemám ani chuť.“ řekl jsem.
„Je zima a je potřeba se zahřát, mladej“ odpověděl, „A navíc to dnešní vyprávění bude pro silný žaludek a ten je potřeba trošku otupit.“ Rozhlédl se a ujistil, že nás lidi neposlouchají. Pár štamgastů sledovalo nějakej hokej na televizi v sále a zbytek místních byl usazený ve výčepu, kde koukali zřejmě na stejnej pořad.
Ježíšikriste, pomyslel jsem si, co to bude dneska? Minule už ty popisy smrtelných míst při útoku nožem mi připadaly jako z hororu. Mezitím nám pingl donesl dvě skleničky s dvojitým rumem, přiťukli jsme si. Já teda jenom usrknul, fakt jsem nějak neměl chuť na tuzemák, ale on ho do sebe překlopil na jeden zátah a zapil snad půlkou piva. Mávl ještě na pingla a ukázal na pivo, aby mu donesl další. Oči se mu leskly, takže myslím, že už měl toho ruma v sobě víc. Ale když mluvil, nebylo to ani poznat, jazyk se mu nepletl, mluvil souvisle a s jasnou myslí.
Třetí příběh
Tak se připrav a věř mi, že to, co dnes uslyšíš, tak se ti líbit moc nebude. Ale souhlasils s tím, že budeš tenhle příběh psát, tak ti nic jinýho nezbejvá. Z rozjetýho vlaku nejde vyskočit a musíš dojet až na konečnou stanici, řekl mi hned v úvodu.
Jak jsem ti vyprávěl o mém dětství, víš, o těch knížkách, co jsem četl, časopisech a jak jsem u sebe objevil tu fascinaci smrtí… no možná to je nějaká úchylka nebo co, tak jednoho dne se stalo to, co jsem měl již několik let v hlavě. Zabil jsem člověka. Svýho prvního člověka. Bylo to v září v osmdesátým třetím. Znám to datum nazpaměť, protože mi v hlavě zůstane navždy a protože mě to navždy ovlivnilo. Navíc, a to se popisuje i v mnoha knihách, abys věděl, ti v paměti navždy zůstane i tvář toho člověka, a hlavně jeho oči. Oči, to je vždy nejhorší, protože se na tebe koukají, když vyhasínají. Proto jsem pak naučil se do těch očí nekoukat. Dlouhou dobu mě to děsilo, ve snech i normálně, ale pak jsem postupně na tyhle věci přestal myslet a ono to odešlo samo.
Byl krásný slunečný víkend a já byl od rána na jednom z mých výletů v horách, které byly kolem mýho města. Nikdy jsem nechodil nějakými vyšlapanými nebo turistickými cestami, prostě jsem vždy vyrazil jedním směrem a jenom jsem se vyhejbal barákům a prostě civilizaci. Když jsem se dostal do lesů, tak jsem si vybíral třeba potoky a údolí, strže, kterými tekly a šel podél nich. A ten den jsem šel na jednu tůru, kterou jsem už šel párkrát, protože to byla jako cesta pralesem, opravdu bez civilizace, bez myslivců nebo houbařů. Je tam takovej hlubokej zářez, něco jako kaňon s docela příkrými stěnami a skoro neschůdnej u toho potoka. Tam by prostě normální člověk a snad ani zvěř nechodila. Asi dva kilometry od začátku lesa je ta strž nejstrmější a místy tam jsou i skály s různými převisy a zákoutími. Žádné výšky, pár metrů, spíše takový pískovcový balvany porostlý křovím a nahoře stromy. Prostě žádná skalní oblast jako jsou Prachovský skály nebo Adršpach, to ne. Jen takovej zářez toho potůčku. Tohle bylo moje oblíbený místo. U jedný skály jsem už měl takový tábořiště, tam jsem sedával na balvanu, koukal na prudký potok a často hodiny přemýšlel či spíše meditoval by se dalo říct. Měl jsem tam i ohniště z kamenů, které jsem přikrýval větvemi.
Když jsem tam došel, bylo už skoro poledne. Sundal jsem chlebník ve kterým jsem měl kus točenýho salámu, nějaký chleba z domova a plastovou láhev od octa s čajem. Žádný limonády nebo řízky, to jsme si tehdá nemohli dovolit, za socializmu. No a protože jsem si chtěl ten točeňák opíct, tak jsem se musel vrátit tak dvě stě metrů zpátky a v jednom místě, kde to bylo možný, vyšplhat nahoru do stráně a do lesa nasbírat dříví.
Když jsem se vyšplhal a vklouznul do lesa, začal jsem sbírat suché klestí a větve. A v tom jsem ho uviděl. Mladej kluk, blonďák, asi tak v mém věku. Na sobě měl nějakou zelenou bundu, něco ve stylu vojenské blůzy, texasky, jó, pardon, dnes to jsou džíny, ale tehdy byly u nás jen v Tuzexu a mohl si to dovolit jen málokdo, takže to mě hned zaujalo. Na zádech měl velikej ruksak a jak funěl, tak i zřejmě docela těžkej. Pomáhal si rovným klackem asi stejné výšky, jak byl on. Když mě uviděl, zarazil se a zastavil. Najednou nevěděl, co má dělat a jeho oči uhýbaly mému pohledu. Došel jsem pomalu k němu a pozdravil ho a zeptal se: „Čau, kam jdeš?“ Mlčel a jenom ukázal rukou ve směru, kterým šel původně. Tak jsem se zeptal znovu a řekl mu, že mu ukážu cestu, jestli zabloudil. To jsem ještě neměl ani myšlenku na to, co se mělo stát. Prostě jsem mu chtěl jen pomoct. Pak začal mluvit. Mluvil polsky. Aha, takže Polák a asi zabloudil, jsem si pomyslel. Hele, to jdeš špatným směrem, do Polska se dostaneš, když půjdeš zpátky asi jeden až dva kilometry a hlavně na sever, řekl jsem mu. Ne, ne, začal rychle drmolit a něco vysvětlovat.
„No, mladej, já ti vlastně zapomněl říct, že jsem vyrůstal jen pár kilometrů od hranic s Polskem a tak jsem polsky docela dobře rozuměl a něco i kváknul.“ doplnil mi můj vyprávěč.
Tak abych pokračoval. Takže mladej Polák a co jsem pochopil, tak utíkal na Západ, protože něco v Polsku provedl a nechtěl jít do basy. Hele, pojď se mnou, mám tu takové místo, nikdo tu nechodí, ty jseš vlastně jedinej člověk, kterýho jsem tady kdy potkal. Pokynul jsem mu rukou, aby mě následoval. Došli jsme k tábořišti, shodil jsem nasbírané dřevo a odkryl ohniště. Udělal jsem nízkej, takzvanej partyzánskej oheň, vytáhl točenej salám, nakrájel ho na kousky a napíchal na klacky. Polák vytáhl taky nějakej salám a tmavej chleba a začal jíst. Přitom mi stále říkal, že se potřebuje dostat na Západ, ptal se jak je to daleko, kudy má jít, aby ho nenašli policajti a tak. Vysvětlil jsem mu, že pokud půjde horama a kolem hranic se Slovenskem, tak se dostane až na jih Moravy, ale co a jak dál, že nevím, že tam mu bude muset pomoct někdo jinej. Když jsme dojedli, tak vytáhl láhev s nějakým chlastem. Nabídnul mi. Bylo to silný jak noha od stolu a já tehdy vůbec nepil, teda sem tam jsem ochutnal, ale nějak mi ten alkohol nechutnal, ani pivo, to až později.
Najednou mi ta myšlenka bleskla hlavou: Vždyť to je jediná a jedinečná příležitost! Zabij ho! Nikdo tu není, je to cizinec, nikdo ho hledat nebude! A už mě ta myšlenka neopustila. Jen jsem nevěděl, jak na to. Měl jsem jen takovej tábornickej nůž s rukojetí z imitace parohu v koženkovém pouzdře, co se dal koupit asi za 40 korun v železářství. Navíc to byl šunt, materiál nic moc, věčně tupej… Tohle asi ne, pomyslel jsem si. Vzít ho balvanem přes hlavu? Tak to jsem taky hned zavrhnul. Vzpomněl jsem si na tu zásadní poučku: Žádná krev! A najednou jsem se rozhodl: TEĎ!
Byl jsem zrovna za jeho zády, on se koukal do mapy a vůbec mě nevnímal. Pravou rukou jsem ho obejmul zepředu kolem krku, zaklesl si ji za levačku a nasadil mu kravatu, jak jsem znal z džuda. Pravým kolenem jsem se mu zapřel mezi lopatkami. Sevřel jsem ho co nejpevněji a držel. Kolenem jsem tlačil dopředu, takže na mě nemohl dosáhnout rukama. Sice se o to pokoušel, ale v téhle pozici neměl prostě šanci. V jednu chvíli se naše pohledy střetly, jak měl zvrácenou hlavu a já si ho přitahoval k sobě. Jeho oči byly vyděšené a ptaly se mě: PROČ? Díval se na mě a pohledem mě prosil – to jsem tam prostě viděl, raději jsem se začal dívat vedle…
Ani nevím, jak dlouho jsem ho v tom sevření držel, ale čekal jsem, dokud se nepřestal škubat. Držel jsem ještě chvíli a pak ho pustil. Sesunul se mi k nohám, úplně bezvládný, beztvarý. Nevěděl jsem, jestli je jen v bezvědomí nebo už mrtvej a bál jsem se mu zkusit nahmatat puls na krku. Prostě jsem se bál na něj sáhnout a vůbec nevím proč. Ale jedno jsem věděl jistě: tohle není konec a musím ho dodělat, abych měl stoprocentní jistotu, že je mrtvej. Jenže jak na to? Nůž ne. Sice jsem si říkal, že když mu ho vrazím do srdce, tak to bude jistý, ale to by začal krvácet. Podříznout? To ne. To bych asi nedokázal, na to jsem žaludek ještě neměl. Pak jsem si vzpomněl na jeden případ z těch kriminalistickejch časáků, jak našli člověka se zlomeným vazem a podle pitvy došlo při zlomení k okamžité smrti. Jo, musím mu zlomit vaz! Takže jsem ho odtáhl blíže k potoku, kde byly kameny. Hlavu jsem mu položil na jeden kámen a otočil ji tak, abych mu neviděl do tváře, a další, velký oblý balvan jsem mu podsunul pod hrudník. Tím pádem měl krk nad zemí. Vzal jsem tu jeho hůl, byla z buku, dlouhá asi metr sedmdesát a v průměru tak dva a půl cenťáku. Stoupnul jsem si vedle něho, pořádně se napřáhl tou holí a vší silou jsem mu vedl úder na volný krk, pak ještě jednou a ještě… Hůl praskla a ten kluk se najednou začal škubat a chroptět. Třásl sebou a rukama i nohama hrabal po zemi. Ježíšimarjá, polil mě pot a udělalo se mi zle. On žije! Ale viděl jsem přeci, jak se mu ten krk úplně prolomil! Až dlouho po tom jsem si někde přečetl, že zlomit vaz znamená, že se zlomí oblast prvního a druhého obratle, kdy dojde k přerušení míchy hned u hlavy, kde jsou centra ovládání krevního oběhu a dýchání. No a já mu zlomil krk na jiném místě! Takže došlo jen k přerušení míchy, proto to škubání. Takže jsem vzal tu jeho bundu, úplně jsem mu obalil hlavu, klekl jsem si na něho a dlaněmi mu přikryl úplně ústa a nos. Držel jsem asi dvě, tři minuty. Prostě strašně nekonečnou dobu, než nastal naprostý klid. To už jsem věděl, že je mrtvý… Zase se mi udělalo nevolno, takže jsem si vzal tu láhev s chlastem a pořádně jsem se napil, až se mi začaly dělat mžitky před očima. Tak jsem tam stál, v ruce láhev chlastu, kousek ode mě mrtvola se zabalenou hlavou. A co teď?
No já vím, mladej, že to je drsný a koukám, že jsi nějakej bílej, dáme ještě toho dabla a bude fajn. Ale jak jsem to teď ze sebe dostal, tak mi najednou jakoby spadl nějakej balvan ze srdce. Tohle byla jasně vražda a já jsem prostě vrah, ale protože to už bylo dávno a tělo se nenašlo a nenajde, tak si třeba můžeš myslet, že si vymejšlím a je to, ne?
No, takže mám tam mrtvýho chlapa a co s ním? Nejprve jsem mu odmotal tu bundu z hlavy a obličeje, byla celá od krve, jak mu tekla z úst, nosu i uší a možná i očí, jak jsem mu vší silou tlačil na ten obličej. Takže jsem rozpálil znovu oheň, naházel tam zbytek dříví a tu bundu jsem úplně polil tím špiritusem. Hodil jsem ji do ohně. Hned vzplála a já koukal, jak pomalu hoří a škvaří se. Teď se musím zbavit toho jeho ruksaku a hlavně jeho, napadlo mě. Otevřel jsem tedy ten batoh a obsah vysypal na zem u ohniště. Měl tam oblečení, nějaké věci na hygienu, pár knížek, pas a nějaké jídlo. Co šlo, to jsem hodil do ohně. Jenže jsem musel jít pro dřevo. Mrtvolu jsem odtáhl pod ten převis a narychlo zaházel větvemi, jak jimi bylo přikrytý ohniště. Když jsem odstoupil, nebyl vůbec vidět. Pořádně jsem prohlédl místo, kde ležel předtím a zbytky krve jsem rozetřel listím a hlínou. Zválenou trávu jsem rukama jakoby pročesal a kde byly stopy od bot nebo od rukou, tak jsem je rozšlapal svýma stopama. Když jsem vylezl po srázu nahoru jak prve, tak jsem začal sbírat dříví a tahat i větší kusy, které jsem těch dvě stě metrů táhnul lesem a pak je shora shodil dolů na to tábořiště. Vrátil jsem se zpět stejnou cestou. Oheň dohoříval a já koukal, že většina věcí je jen ohořelých. Takže jsem začal přikládat a plameny se rozhořely. To, co nešlo spálit, jsem nacpal do ruksaku. Teď mi zbývalo se zbavit mrtvoly a zbytků věcí, co po něm zůstaly. Ale to příště. Je to totiž tak dlouhá a neskutečná historka, že nebudeš ani věřit, co vše je možné.
S tímto se se mnou rozloučil, zaplatil u pultu celou naši společnou útratu a odešel. Seděl jsem tam a pomalu vstřebával to, co mi dnes pověděl. Vždyť já tady sedím s normálním vraždícím maniakem. Jak to prostě a chladně vypráví a ty detaily, to snad není možný! Vůbec jsem nechápal, že to došlo až tak daleko a já vyslechnul to, co mi řekl a ani jsem ho nepřerušil, ale ani jsem se nepohoršil nebo mě ani vůbec nenapadlo jít třeba volat hned policii. Bylo to tak chladné, tak syrové, tak hororové… Objednal jsem si radši ještě jedno pivo a ruma a začal se utěšovat, že si třeba fakt vymýšlí. Taky jsem obdivoval to, že vždy uměl skončit vyprávění přesně v tu chvíli, kdy mělo následovat další zajímavé vyprávění. Takže jsem vlastně MUSEL čekat, co mi poví příště a kolik takových hrůz ještě uslyším.
