Tento příspěvek už byl přečten 151 krát!
7. část
Přešlo pár dnů a my dva se zase potkali v té naší hospůdce. Měl dobrou náladu a usmíval se, takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Řekl mi jen, že se prostě stalo něco dobrého v jeho životě. A ta jeho dobrá nálada se nějak přenesla i na mě. Takže dnes jsem objednal rundu já a čekal jsem na pokračování toho příběhu z Německa.
Sedmý příběh
Zase jsem musel řešit dvě dilema. Způsob, jak ho zabít a hlavně likvidaci těla. Tady jsem nebyl doma, kde můžu spoustu věcí sehnat, protože vím kde, znám terén, zemi. V každém případě jsem musel akci provést rychle, aby si nikdo z jeho okolí ničeho nevšiml a abych se stihnul stáhnout do bezpečí.
Pět dnů jsem pozoroval dům, kde bydlel a jeho okolí. Podle stavby domu, oken a dveří ze všech stran jsem odhadl vnitřní dispozici budovy. Musel jsem zjistit jeho zvyky a hlavně cestu, jak se dovnitř dostat. Protože jsem ho musel zabít v jeho domě. Nemohl jsem ho někde přepadnout a odvézt pryč. Tady v Německu byla pro mě zcela neznámá země a jak jsem si všiml, tak lidi hodně pozorní a podezíraví. Zejména k cizincům a na mě to bylo jasně vidět.
Šestý den jsem se rozhodl, že akci provedu večer, takže stačilo jen čekat, až přijede domů, zaparkuje auto a vejde dovnitř. Nevšiml jsem si žádného zabezpečení domů, žádné kamery nebo čidla na fasádě a tak a plot kolem domu byl jen symbolický, asi metrový dřevěný plůtek. Přijel asi kolem sedmé, už se pomalu stmívalo, ale pořád bylo ještě jakž takž světlo. Já musel čekat, až bude tma, takže jsem asi dvě hodiny dalekohledem pozoroval dům a podle rozsvěcení světel odhadoval a upřesňoval si, co je zřejmě za oknem za místnost. Tohle není nic složitého, protože modely chování lidí jsou téměř identické a dispozice domů v Evropě skoro taktéž. Přesunul se do horního patra a já vyrazil.
Šel jsem od malého lesíka a využíval stíny a tmavé kouty, abych se dostal co nejblíže k domu. Ono okolí domu bylo celkem osvětlené lampami a i na fasádě byly světla, která dům zvenčí osvětlovala. Jediný pohled z okna stačil, aby mě zahlédl. No, postupně jsem se dostal až k jedné boční straně. Ležel jsem na zemi u okénka do sklepa. Vytáhl jsem z kapsy na boku kalhot od černého overalu lepící pásku a oblepil sklo u obou páček, které byly zevnitř…jak jinak, že? Teď stačilo jen určitou silou klepnout rukojetí nože do středu oblepení, aby sklo prasklo a opatrně pak čepelí vypáčit střepy, abych mohl provléknout ruku. Když jsem klepnul poprvý, tak jsem se zhrozil, jak se zvuk nocí rozléhal. V tu chvíli jsem přestal a čekal, jestli se nerozsvítí někde poblíž světlo nebo jestli chlap nevyleze z baráku s bouchačkou v ruce a nepůjde se podívat, co se děje. Ale prošlo to. Postupně jsem nožem uvolnil střepy, nalepené na pásku a vyviklal je. Pak jsem oběma otvory protáhnul ruce a uvolnil jsem páčky. Okýnko se otevřelo, ale ouha, jen asi do jedné čtvrtiny. Byla tam totiž zboku zarážka. A tu jsem musel uvolnit taky. Jenže jak? Rukou jsem tam sice jakž takž dosáhl, ale uvolnit tu zarážku šlo jen, když bych zpět přivřel okno, abych tu páčku vyvlekl z oka zarážky. Takže jsem to musel pomalinku zavřít a nechat škvíru asi jen tři centimetry a bližší díru u páčky rozšířit tak, abych tam mohl protáhnout celou paži. Takže zase oblepit sklo a párkrát do tý náplasti křápnout rukojetí, abych sklo rozbil. Podařilo se mi jedním úderem to sklo prasknout přes celou plochu. Prostě smůla. Ale nakonec jsem ten otvor rozšířil natolik, abych rukou páčku uvolnil a konečně jsem okýnko otevřel naplno. Jenom tohle mi trvalo i s přestávkami kolem dvaceti minut. Posbíral jsem všechno sklo a vše, co jsem spotřeboval a dal si to do malého batůžku, co jsem měl přes rameno. Opatrně jsem se protáhnul okýnkem, malou baterkou s usměrněným světlem jsem si posvítil do místnosti a pak se tam spustil. Přeběhl jsem ke dveřím a zkusil kliku, bylo otevřeno. Dostal jsem se až ke schodišti, co vedlo nahoru. Vyšel jsem potichu nahoru a opět zkusil kliku. Sakra, tady bylo zamčeno. Ještě štěstí, že šlo o běžný dveřní zámek, takže stačilo pomocí planžety a jednoho šperháku klíčem zevnitř otočit a odemknout. Cvaklo to a ve mně by se krve nedořezal. Zůstal jsem tiše stát a přiložil ucho ke dveřím. Poslouchal jsem asi pět minut, v ruce připravený nůž, kdyby se objevil. Ufff, oddychl jsem si, když jsem nic neslyšel. Opatrně jsem otevřel dveře od sklepa a úplně mě oslnilo světlo z rozsvícené chodby. Rychle jsem se otočil pohledem zpět do tmy, aby se zrak zadaptoval. Těch pár vteřin oslepení by mohlo být pro mě tragických, kdyby na to přišlo…
Rozhlédl jsem se po chodbě. Klid a ticho. To se mi vůbec nelíbilo, jakoby tam na mě něco číhalo. Prošel jsem chodbou do střední části domu a jak jsem předpokládal, odtud, z haly vedlo schodiště nahoru. Všude světlo jak na zámku a já se musel vydat tím schodištěm nahoru. Tohle muselo být rychlé. Potichu jsem vyběhl a dal se chodbou tam, kde podle rozsvíceného okna, co jsem viděl zvenčí, měl být. Došel jsem k dalším dveřím a uslyšel jsem ho. Takže to je koupelna! Slyšel jsem čvachtání vody a chlap si zvesela pískal nějakou melodii. Doufám, že není v koupelně zamčenej, pomyslel jsem si. Schoval jsem nůž do pouzdra a připravil si kožený obušek, dlouhý asi čtyřicet čísel, který byl nacpán pískem. Je to skvělá pomůcka na omráčení. Prostě s tím šlehneš chlapa zezadu přes krk a poroučí se k zemi. Teď jsem tam musel prostě vběhnout a fláknout ho tím obuchem přes palici.
Takže dvě možnosti: bude odemčeno, otevřu, zorientuju se a přiskočím k němu a praštím ho a nebo bude zamčený, takže rychle vykopnout dveře v oblasti zámku a pak to stejný. První možnost vyšla! Rychle jsem stisknul kliku a otevřel dveře, podle zvuku měl být vpředu nalevo. Rychlý pohled. Jeho vyděšené oči a ústa se mu už už otevírala k výkřiku. Nestihnul to. Vzal jsem ho rychle dvěma údery. Jedním přes tvář a jak sklonil trochu hlavu bolestí, tak jsem mu ji fláknul přes krk. Jenom heknul a hlava mu padla na prsa a začal se sunout do vody. Tohle tedy ne. Nechtěl jsem, aby se utopil. Sice by to bylo teď nejrychlejší, ale já ho potřeboval živýho. A víš proč? Abych ho mohl odkrvit. Úplně a dokonale. Takže jsem ho zachytil, horní půlku mu přehodil před okraj vany a vytáhnul jsem špunt. Počkal jsem, až voda vytekla. Pak jsem chlapa svázal páskou na koberce na rukách i nohách a přelepil jsem mu i ústa. Nos jsem nechal volnej, aby dýchal. Pak jsem mu přes hlavu přehodil připravenej plátěnej pytlík. Zkontroloval jsem jestli je dobře zajištěný a šel jsem projít dům, jestli náhodou někdo není uvnitř. Prošel jsem všechny místnosti, zatáhnul žaluzie na oknech, aby nebylo dovnitř vidět a vrátil se do koupelny. Chlápek už byl při vědomí a zkoušel sebou ve vaně zmítat. Tak jsem ho zase vzal obuškem po hlavě, aby se zklidnil.
Teď jsem potřeboval udělat nad vanou jakousi konstrukci, kde bych ho mohl zavěsit. V domě jsem našel jedny štafle. To bylo málo a já potřeboval ještě jedny nebo něco podobně vysokýho a stabilního. Nakonec jsem to vyřešil kusem nábytku, jakousi stojací policí, asi na gramofonový desky. Nad vanou jsem dal z jedný sttrany štafle a z druhý tu polici. Nahoru jsem připevnil ocelovou tyč, trubku, co jsem našel ve sklepě. Celý jsem to zafixoval a zkusil se na tu tyč zavěsit. Mých osmdesát pět kilo to uneslo v pohodě. Takže jdeme na to! Chlapovi jsem omotal kolem kotníků šňůru, zajistil několika speciálními uzly a volnou část jsem přehodil přes tu trubku nahoře. Natočil jsem ho tak, aby ve vaně jakoby seděl a pak jsem ho pomocí tý šňůry vytáhnul, až visel hlavou dolů a přímo nad středem vany. Hlavu měl pod horním okrajem vany. Škubal sebou, ale už jsem ho neomračoval. Ruce jsem pomocí šňůry připevnil k tý tyči tak, aby směrovaly nahoru. Sundal jsem mu ten pytel z hlavy. Koukal na mě vyděšeně. No, jak jinak. Vytáhnul jsem svůj bojový nůž, armádní, jak má ostří u špičky z obou stran. Palcem jsem nahmatal tepnu, která jeho strachem pulzovala jako o život. Nejprve jsem opatrně naříznul kůži, shora dolů asi v délce pěti centimetrů. Pak jsem zabořil špičku hlouběji až k tepně. Protnul jsem ji šikmým řezem, hlavu jsem mu za vlasy rychle zvrátil dozadu, aby se rána otevřela. Začala tryskat krev. Přímo do vany. Krev se valila a valila. Chlap se už neškubal, jen chrčel, takže jsem mu uvolnil ruce, aby padly dolů. Natáhl jsem je do vodorovné polohy a držel a čekal, až úplně vykrvácí. To trvalo asi dvě minuty. Podle očí, které najednou vyhasly, jsem poznal, že je mrtvej. Vzal jsem tedy sprchu a zbylou krev osprchoval. Jak z vany, tak z jeho těla, hlavně z hlavy. Potom jsem mu hlavu odříznul. Nejhorší to je přes páteř, tam musíš nožem mezi obratly a pak hlavou prudce otočit do strany, aby se oddělila od páteře úplně. Hlavu jsem položil řezem do vany, aby šla krev pryč a nechal ze zbytku těla vytéct ještě zbývající krev. Nechal jsem ho tam a odešel uklidit stopy v domě.
Okýnko ve sklepě jsem vysadil a úplně vysklil. Střepy jsem uklidil do igelitovýho pytlíku a schoval do batohu. Rám okýnka jsem pořádně očistil a pak zasadil zpět a zavřel na kliky. zametl jsem podlahu a zbytky nasypal zase do dalšího pytlíku. Všechno v baráku, kudy jsem chodil a tak, tak jsem po sobě vždy důkladně otřel a pozametal. Sice jsem měl rukavice, kožený, ale i tak tam mohly zůstat nějaké stopy. Když jsem vše uklidil, tak jsem šel mrtvolu připravit na zlikvidování. Hele, nebudu tu přesně popisovat, co vše jsem musel s tím tělem udělat. Je to hrozně nechutný, ale ve finále, za dvě hodinky práce s ostrým nožem a pilkou na železo jsem měl hromadu malých kousků, které jsem naskládal do igelitových pytlů. A ty do dalších pytlů a tak dále. I hlavu jsem musel rozporcovat, to je jasný. Zabalené zbytky těla jsem přenesl dolů do haly a šel jsem uklidit koupelnu. Tyč jsem odmontoval a spolu se štaflemi odnesl na původní místo. To stejný jsem udělal s tou velkou policí. Vanu a podlahu jsem důkladně vydrhnul a všechno spláchl do odpadu. Odtok jsem pak prolil dezinfekcí, co jsem tam našel a ještě jednou pořádně umyl a spláchnul. Pak jsem pustil horkou vodu a nechal ji volně téct a odtékat. Zašel jsem do garáže a vybral velkou audinu a odjel s ní bez světel před vchod do baráku. Ještě, že mají audiny takovej tichej motor. Do kufru jsem naházel balíčky a potom jsem šel do koupelny vypnout vodu a prohlédnout, jestli tam nezůstaly nějaké stopy. Vše bylo uklizeno, tak jsem barák pozhasínal. Nechal jsem svítit pár světel u vchodu a na fasádě, jak to dělával on. Odešel jsem pěknej kus od domu a dalekohledem prohlédl okolí. Pak jsem dům v několika rozšiřujících se spirálách párkrát obešel, abych se ujistil, že nikde není nějaký náhodný svědek. Bylo už hluboko po půlnoci a nikde nikdo. Tak to je dobrý jsem si řekl. S audinou s vypnutými světly jsem pomalu odjel až k místu, kde jsem měl svoje auto. Tam jsem přeházel obsah kufru a audinu jsem zase potmě vrátil do garáže. Pečlivě jsem zase vše otřel, zavřel garáž, vrátil klíče od auta na věšák u vchodu a zavřel jsem dveře. Pomalu jsem přes trávník vycouval od baráku. O stopy po obuvi jsem se bát nemusel, po celou dobu akce jsem měl na botách s měkkou, gumovou podrážkou bez vzorku ještě návleky z pevné látky, jak bývaly třeba v nemocnicích. Tohle jsem už měl x-krát vyzkoušený, prostě zůstanou maximálně neurčité stopy v měkké hlíně, ale ty jde lehce odstranit a pomuchlaná tráva jde urovnat. Došel jsem ke svýmu autu a převlékl jsem se do civilu. Všechno, co jsem měl na sobě a při sobě jsem naházel do kufru a teď mě čekala cesta hodně daleko pryč a hlavně naprosto nenápadně.
Ujel jsem asi třicet kiláků než jsem se dostal k místu, kde jsem byl ubytovaný u jednoho motorestu v bungalovu. Tam jsem měl pár věcí, co jsem použil, abych odstranil zbytky stop – z nože, z obušku zbytky krve třeba pomocí peroxidu vodíku, návleky jsem rozstříhal na malý kousky, stejně tak kožený rukavice, co jsem měl a ten černej overal jsem hodil do vany, přisypal nějaký přípravek na praní nebo co to bylo a důkladně vypral a pak pověsil v pokoji přes několik židlí, aby uschnul. Střepy, zbytky lepící pásky, rozstříhaných věcí a tak jsem zase zabalil do několika igelitů. Teď mi zbývalo se jen toho všeho zbavit.
„A jak jsem to tedy provedl, aby nic nezůstalo?“ zeptal se mě. „ Tak to bude zase příště, mladej, musím už jít…“
„Proč ten příběh vždycky ukončíš v takové fázi?“ optal jsem se ho.
„Proto, abys příště zase přišel.“ mrknul na mě spiklenecky.
Začal jsem mít dojem, že si ze mě utahuje. Že si vždycky vymyslí jednu část příběhu a pak, když se nevidíme, tak vymýšlí zbytek. A nebo mě tím jen napínal a opravdu to dělal tak, abych pokaždý došel pro další část? Sám nevím…