Tento příspěvek už byl přečten 210 krát!
13. část
Sešli jsme se hned příští večer. Navrhl mi, abychom změnili lokál, že prý je to už nutné. Ani jsem se neptal proč, měl zřejmě k tomu pádný důvod. Odjeli jsme tramvají z Palmovky do Holešovic, kde jsme zamířili do jedné hospody, která byla dost podobná té, kde jsme se dosud scházeli. Jen byla vevnitř jinak dispozičně řešená. Byly tam samostatné kóje s dvěma lavicemi, vždy pro tři až čtyři lidi a protáhlým dubovým stolem bez ubrusu. Zamířil si to hned do rohu k oknu, takže jsme sousedili jen s jednou kójí blíže k výčepnímu pultu. Kóje měly docela vysoké ohrady tvořené z tmavých dubových prken. Navíc nad námi byla pověšená televize, která byla zapnutá a tak většina hostů seděla na takových místech, aby na obrazovku viděli. Z našeho místa to bylo, dá se říct, nemožné. Vlastně ne tak zcela, tedy pokud jste si nechtěli vykroutit krk a zalomit hlavu dozadu v nepřirozeném úhlu.
Za chvíli došel číšník a my si objednali pivko, on si dal na uvítanou svého oblíbeného tuzemáka, já vytáhnul diktafon a začala se odvíjet další část jeho příběhu.
Třináctý příběh
Klidnou jízdou jsem dorazil do Ostravy za čtyři hodinky. Ráno jsem si samozřejmě vyzvedl z další mrtvé schránky hotovost. Přesně sto tisíc, jak bylo dohodnuto. Vzal jsem si sebou jen dvacet tisíc a zbytek jsem schoval doma do tajné skrýše, kterou jsem si vybudoval.
Takže jsem dojel až k penzionu ve čtvrti Stará Bělá s vyhlídkou na Bělský les, kde jsem si předem objednal jednolůžkový pokoj s příslušenstvím na celý týden. To si myslím, že na zvládnutí mého úkolu bohatě stačí. Myslím tím hlavně vyhledání, sledování a likvidaci cíle. Na zbavení se těla jsem měl pak času dostatek. Připravil jsem si v duchu rozvrh, plán dá se říct. Dva dny budu cíl sledovat, další tři dny budu připravovat tři možné místa útoku a současně tři bezpečné, únikové trasy z těchto míst. Další den bude opět sledování, jestli náhodou cíl nezměnil nějaké zvyky a sedmý den bude den Akce a zmizení. Ten den ráno už musím být z penzionu odhlášený. Sedmý den vycházel na úterý, což byl ideální den. V pondělky a pátky jsou lidi více roztržití. V pondělí jsou naštvaní, že skončil víkend a v pátek jsou nervózní, aby už v práci co nejdříve skončili a mohli mít volno a taky policajti jsou více v pohotovosti. Víkendy jsou až moc klidné, lidé jsou na procházkách nebo sportují a jsou více všímavější ke svému okolí, a to platí i pro policii. Úterky, středy a čtvrtky jsou ideální proto, že se lidi nejvíce soustředí na práci a nemají si cestou z práce čas všímat co kde lítá nebo co se kolem děje. No a v tyto dny je i dlouhodobě statisticky největší nárůst drobné kriminality – krádeže, vloupání do aut, drobné přestupky a policie má s tímto hodně práce a papírování, takže jedni jezdí po městě, shánějí důkazy, svědky, vyšetřují a další sedí u psacích stolů, vyslýchají a zapisují stohy výpovědí.
Takže mi vycházelo, že ve středu a čtvrtek budu sledovat a pozorovat, pátek a celý víkend si v klidu připravím místa útoku a únikové trasy, pondělí zaplním dalším sledováním a v úterý provedu akci a zmizím i s tělem na bezpečné místo. Jak víš, říkal jsem ti na začátku mého příběhu, že jsem vyrůstal v jednom městě na Severní Moravě, takže jsem jak Ostravu, tak kraj kolem a hlavně směrem k Beskydům, docela dobře znal. Tohle bylo velké plus. No ale budu pokračovat.
Vstával jsem brzy ráno, už kolem čtvrté, abych byl od pěti hodin na místě. Před domem cíle ve čtvrti Hrabová. Ze Staré Bělé to je na Hrabovou kousek. Zaparkoval jsem tak, abych měl výhled všemi směry a abych mohl i nenápadně vyrazit za cílem. Čekal jsem zhruba do sedmi, když se chlap objevil. Vyšel na ulici, oblečený v teplákovce a vyrazil běhat. Takže jsem věděl, že si udělá nějaké kolečko a vrátí se. No a asi za půl hodinky proběhl kolem mého vozu, aniž si mě nějak všiml. Zašel do baráku. Přesně v osm hodin se otevřela garáž a vyjel jeho černý passat. Pomalu jsem se odlepil od chodníku a počkal, až na konci ulice zatočí doprava. Pak jsem vyrazil za ním. Dostihl jsem ho a držel si odstup tak třicet metrů. Na první křižovatce jsem nechal přede mě vklouznout jiné auto a takhle jsem se držel nějakou dobu. Pak jsme dojeli až do Vítkovic, kde zajel do jednoho areálu, kde měl svoje kanceláře. Nechal jsem auto poblíž a vydal se za ním pěšky. Tedy spíše jsem byl okouknout areál a budovy kolem. V hlavní budově na recepci jsem z recepční vytěžil informace o chlapovi, vydával jsem se za jeho starého známého, že jsem přijel z dlouhodobého pobytu v zahraničí a jako jsem se ptal, jestli dneska je v kanceláři a jak dlouho jsme se neviděli a že bych ho chtěl překvapit a pozvat na skleničku, ale že to musí být jako fakt překvapení, takže ať mu nevolá a jen mi poví, kdy že tak odchází na oběd nebo kdy vlastně končí v práci. Recepční byla ochotná a upovídaná, takže po několika komplimentech jsem měl základní představu o tom, kdy chodí do práce, v kolik odchází pravidelně na oběd, kdy se vrací a v kolik obvykle končí v práci. Holce jsem řekl, aby se mu ani slůvkem nezmínila, že ho chci opravdu překvapit po tolika letech, co jsme se neviděli. Vyšel jsem ven z areálu a vydal se k blízkému nákupnímu centru. Tam jsem koupil kytici růží a mléčnou bonboniéru. S tímhle jsem se vrátil za recepční. Byla překvapená, že mě zase vidí a ještě více, když jsem jí dal kytku a bonboniéru jako revanš za to, že bude o mě mlčet. I když jsem věděl, že stejně asi neudrží jazyk za zuby a bude se ho ptát. Třeba další den. No a když se bude chlápek vyptávat na jméno a jak vypadám, tak mu recepční jméno nepoví, protože jsem ho neřekl a popíše mě jako chlápka v šedém obleku, blonďáka s dioptrickými brýlemi a o něco tmavším knírkem pod nosem. Paruka, falešný knír i brýle udělají dost, aby zakryly moji skutečnou podobu. Dal jsem si dost záležet na tom, abych opravdu vypadal tuctově.
Vrátil jsem se do svého auta a objel celý areál, abych si udělal představu o rozloze, zadních vchodech, oplocení a jestli je na vnějším perimetru kamerový systém. Při objížďce jsem se v klidu odmaskoval. Maskování jsem smotal do igelitové tašky, kterou jsem vložil do další a u nejbližšího obchodu jsem nakoupil nějaké potraviny a ovoce a tím jsem tu tašku dole zakryl. Sako od obleku a kravatu jsem hodil do kufru do cestovní tašky, kde bylo další oblečení a vytáhnul jsem si lehkou bundu tmavě modré barvy, běžnou bílou košili jsem si rozepnul do rozhalenky. To stačilo na to, aby mě recepční nepoznala. Musela by mít fakt velice vyvinutý pozorovací talent, aby mě ztotožnila s chlapem, který před chvílí s ní koketoval… Vrátil jsem se s vozem na původní místo a čekal, až chlápek vyrazí na oběd. A přesně, jak mi řekla recepční, tak pár minut po poledni se můj cíl vydal pěšky do stejného nákupního centra, jak jsem byl prve. To už jsem věděl, že nahoře je několik restaurací a fastfoodů, kam pravidelně chodí.
Jakmile mi zmizel z dohledu, vydal jsem se opět do areálu. Měl jsem sebou velkou naditou obálku (byly tam jen staré noviny) a načmáranou adresu firmy, která sídlila na stejném patře jako firma mého chlapa. Tváře jsem si zevnitř vycpal gázou, takže jsem vypadal jako syslík a tohle mi i trochu změnilo hlas, že jsem jako trošku huhňal.
Na recepci jsem spustil: „Dobry den pani, ja su tady kuryr a mam tu zasilku pro tuhle firmu a kaj mam jako jit?“
Recepční: „To můžete nechat u mě pane, já jim to předám.“
„Tož to ni, to ja jako musim předat osobně proti štemplu a podpisu z tej firmy,“ promluvil jsem opět po ostravsku, krátce.
„Tak běžte do druhého patra a na konci chodby poslední tři nakceláře, tak tam zaklepejte, snad nebudou všichni na obědě,“ usmála se recepční. A vůbec mě nepoznala, tím jsem si byl jistý.
Vyšel jsem do druhého patra. Obálku jsem si zasunul pod bundu a za opasek. Našel jsem kanceláře firmy mého chlápka. Z několika se ozývaly hlasy a zvuky, jak tam klepali do klávesnic. Nakoukl jsem do recepce, tam si recepční leštila nehty, kafíčko před sebou a na talířku kus nějakého žvance a zírala mezi leštěním, ukusováním a popíjením do počítače. Řekl jsem jen pardon a zase zavřel dveře. Chvilku jsem čekal, jestli za mnou nevyjde, ale zřejmě jsem jí nijak neokouzlil ani jinak nezaujal. Z kapsy jsem vytáhl černé, latexové rukavice, které jsem si bleskově oblékl. Pak jsem z náprsní kapsy vylovil planžetové nádobíčko a během několika vteřin jsem odemkl dveře a vklouznul dovnitř. Byl jsem tichý jako myška. Přešel jsem k jeho stolu, našel diář a opsal si z něj několik věcí – plány schůzek, poznámky atd. – co tam měl naplánováno na nejbližší dny. Pro jistotu jsem ty údaje porovnal se stolním kalendářem a vše souhlasilo. Zkusil jsem popojet myší, jestli se probudí počítač. No, byl odhlášený, jak jinak. Zkusil jsem namátkou několik běžných hesel, co si lidi dávají a myslí si, že jsou originální. Ale až po několika kombinacích jeho jména a roku narození jsem se najednou přihlásil. Outlook měl zapnutý, tak jsem zběžně projel několik emailů, ale nic zajímavého. Rychle jsem prošel i několik dokumentů na ploše a ve složce s dokumenty. Zase nic zajímavého. Prošel jsem tedy složku s obrázky a tam jsem našel několik zajímavých osobních fotografií – z dovolené, z nějaké oslavy, z domova, rodinu. Vzal jsem prázdné DVD, které jsem měl v kapse a těch několik alb jsem na disk vypálil. Spěchat jsem nemusel, majitel firmy se vracel vždy přesně v jednu odpoledne. Vysunul jsem DVD z vypalovačky a odhlásil se. Prošel jsem ještě šuplíky u stolu a koukl se do skříní. Pak jsem potichu a nenápadně vyšel ze dveří. Chvilku jsem čekal, jestli někdo nevyjde ze záchodů nebo z nějaké kanceláře a pomocí planžet jsem za sebou zamknul. Celé mi to trvalo asi čtvrt hodiny. Seběhl jsem po schodišti do přízemí, cestou si sundal rukavice, mávnul dole na recepční a jen tak jsem utrousil, že by si měli dát na WC ručníky. Tím jsem legalizoval svoji delší přítomnost na budově. Došel jsem k mému autu a čekal, až se cíl bude vracet. Chvilku před jednou jsem ho uviděl a počkal, až zajde do budovy. A pak jsem jen seděl v autě, pokuřoval, procházel si opsané poznámky a připravoval se na další sledování.
V pět hodin odpoledne vyjel jeho passat z areálu a já se vydal za ním. Vydal se do centra a já věděl, že jede do jednoho hotelu na schůzku s jedním politikem z Krajského úřadu. Takže jsem ho sledoval až tam a v autě čekal, až schůzka skončí. Obsah jejich jednání mě nezajímal a ani by mi to nebylo nic platné. Měl jsem jasný úkol, nic víc. Chvíli po šesté vyšel z hotelu, nasedl do auta a vyrazil směrem na Hrabovou. Jel přímo domů. Zaparkoval jsem svoje auto ve vedlejší ulici, z kufru jsem vytáhl sako od obleku, sundal si bundu a sako si hodil přes sebe na rozhalenou košili. Vytáhl jsem z igelitky falešný knírek, který byl teď o něco světlejší než moje skutečné vlasy a pečlivě si ho přilepil na horní ret. Zamkl jsem oktávku a šel jsem obejít okolí jeho domu. Obešel jsem celý blok vilek a rodinných baráků. Nikde žádné extrémní nebo jinak nápadné, megalomanské vily. Všechny domy jakoby tam odjakživa patřily. A přitom tahle část byla vyhledávaná podnikateli jako dobrá adresa. Jeho dům ležel zhruba uprostřed v ulici a ze tří stran sousedil s dalšími pozemky s baráky. Takže žádný zadní vchod. Jediná cesta dovnitř a ven byla branka a vjezd do garáže z ulice. Taky jsem zjistil, že dům nemá zvenčí nijak zabezpečený – neviděl jsem kamery ani náznaky čidel. Předpokládal jsem tedy, že nějaký bezpečnostní systém může mít až uvnitř domu. Ale stejně jsem nechtěl do jeho domu vstupovat. To bylo jen pro jistotu. Tak jsem se vrátil do svého auta a čekal.
Asi v osm večer vyšel cíl z branky. Měl sebou manželku, která byla zavěšena po jeho levém boku. Takže bude najisto pravák, pomyslel jsem si. Praváci si většinou, v 95% vodí ženy vlevo, aby v případě třeba napadení nebo problémů měli volnou pravačku. To je fakt. Šli pěšky a jak jsem předpokládal, tak mířili do restaurace, která byla o několik ulic dál. Jakmile na konci ulice zabočili, rozjel jsem se. Dojel jsem na konec a zatočil za nimi. Zaparkoval jsem u chodníku a nechal je opět dojít až k další ulici. To se opakovalo ještě dvakrát. Nakonec jsem je viděl vcházet do restaurace. Vydrželi tam do desáté a vydali se stejnou trasou domů. Chvíli jsem ještě čekal poblíž domu a když po jedenácté zhasly světla, odjel jsem zpátky do penzionu.
Tady se odmlčel. Pak mi řekl, že další dny mi poví zítra. No co, zítra je taky den. Zaplatili jsme, venku se rozloučili. Já odjel tramvají domů a on šel někam pěšky. Kam, to mě v tu chvíli nezajímalo. Teda ne, že by mě to nezajímalo, ale neuměl jsem sledovat a nechtěl jsem zklamat jeho důvěru, kdyby mě přistihl při tom, že ho sleduji. Tohle bylo pro mě tabu.