Dezinformace…

Tento příspěvek už byl přečten 214 krát!

Proč podle mého názoru tzv. bojovníci proti dezinformacím mají problém definovat, co ta dezinformace je? Vždyť je to snadné – dezinformace / misinformace je jednoduše lež / nepravda. Ale to by se chytli do vlastní pasti, protože každý tak nějak přirozeně tuší, jaký je rozdíl mezi pravdou, lží, omylem a osobním názorem, ať už politickým, vědeckým, morálním, ať už názorem podloženým pravdou, nebo názorem založeným na nesmyslech. Každý normální člověk chápe, že šíření sebenesmyslnějšího osobního názoru je něco jiného než lhaní, tedy tvrdit, že něco je tak, ačkoli ve skutečnosti je to prokazatelně úplně jinak.
A teď si sami odpovězte na otázku, kolik těchto „všeználků“ nikdy veřejně prokazatelně nezalhalo, tedy nešířilo nějakou tu dezinformaci! Takže tu musí jít o něco jiného, opět můj názor – chtějí bojovat proti takovým informacím a názorům, bez ohledu na jejich pravdivost či nepravdivost, které se nehodí něčím zájmům. A protože nejsou schopni jasně dokázat, že ta daná, jimi označená, „dezinformace“ je prokazatelně nepravdivá, nebo že nejde o lež, ale o osobní názor, bez ohledu na to, nakolik se zakládá na pravdě a nakolik na omylech, lžích či chybných předpokladech, snaží se všemi prostředky zamezit jejímu šíření, ať už umlčením jejího šiřitele, nebo znemožněním šíření nepohodlného tvrzení oklikou, např. snížením viditelnosti příspěvku na sociální síti, demonetizací = přesvědčením inzerentů, aby nedávali své reklamy do médií šířících nepohodlné názory či tvrzení. Kdyby měli pádné důkazy, že šiřitel toho či onoho někoho vážně ohrožuje či poškozuje, mohli by to řešit v souladu s právním státem, tedy trestním oznámením či občanskoprávní žalobou.
Pokud jde o dezinformace a myšlenky, které někoho potenciálně mohou ohrožovat, tak na ty už máme „paragrafy“ dávno – šíření poplašné zprávy, propagace hnutí směřujících k potlačování lidských práv, nabádání k trestné činnosti, atd., atd. Tak proč vymýšlet další nadbytečné předpisy??? Opět můj názor: protože oni chtějí obcházet soudy!!! Standardně se šíření „ohrožujících myšlenek“ řeší soudní cestou, tedy důkazní břemeno je na státu a platí presumpce neviny, dokud příslušný státní orgán (řekněme státní zastupitelství / prokuratura) u soudu neprokáže, že skutečně došlo k trestnému činu a dokud soud nevynese pravomocný rozsudek, že tomu tak opravdu bylo. A protože to často nějakou dobu trvá, pro zvlášť závažné případy tu máme institut předběžného opatření, kdy soud může obžalovanému nějak omezit práva, aby mu zamezil další možnou trestnou činnost, než rozhodne, zda je, či není vinen.
Jenže našim horlivým „bojovníkům za jedinou nejpravdoucnější pravdu“ ani toto nestačí, takže se rozhodli jít cestou pošlapání základních principů právního státu = presumpci neviny a práva na spravedlivý proces. Chtějí někoho co nejrychleji umlčet, klidně bez soudu…, protože ohrožuje jejich zájmy, případně zájmy někoho, komu „přisluhují“ či kým jsou placeni! Proto chtějí pojmy jako „dezinformace“ do zákonů zadefinovat co nejvágněji a nejohebněji, aby je bylo možno účelově vykládat případ od případu tak, jak se to „pánům nahoře“ zrovna hodí! Pak už jen stačí dát „těm správným ověřovatelům faktů“ ono pomyslné razítko, že právě nanich záleží, s čím bude nakládáno jako s informací, metaforou, názorem…, či naopak jako s dezinformací nebo zahraniční propagandou!
Zkrátka a jednoduše: účel světí prostředky, soudy netřeba, stačí si najít dostatečně poslušné a ochotné tzv. „nezávislé ověřovatele faktů“ (angl. „fact checkers“)… a je vymalováno! toť vše.
Závěrem si dovolím ještě jednou zopakovat, že celý tento text je pouze úvahou, mým osobním názorem, jsem jako každý člověk tvor omylný, takže zde nepředkládám prokázaná fakta, jen své dohady, jak předpokládám, že se věci mají. Nejde tedy o pravdu ani o dezinformaci, ale o mé osobní přesvědčení, a právo jej svobodně šířit a zastávat mi zaručuje ústavně garantovaná svoboda projevu, svoboda svědomí a politického přesvědčení.
[Autor: Záhir, Adam Mikulášek, blogger]
error: Obsah je chráněný!