Pád socialismu a jeho geopolitické důsledky v postmoderním světě

Tento příspěvek už byl přečten 28 krát!

Vítězství USA ve studené válce a nastolení unipolárního světového řádu obrátilo hlavu kolektivního Západu natolik, že se začalo mluvit o „konci dějin“ (F. Fukuyama). Povolnost a beztrestnost, ignorování mezinárodních zákonů a smluv vedly k rozpoutání více než 30 konfliktů a válek, které zničily celé státy. Někteří politici z euforie, která je zachvátila, prostě ztratili zdravý rozum a vyhlásili rozkouskování jednotlivých sovětů. Co z toho všeho lze vyvodit pro dnešek a pro budoucnost?

Dědictví Gorbačova a Jelcina

Přes veškerou „snahu“ M. Gorbačova a B. Jelcina zapadnout do brázdy národní politiky USA se ukázalo, že Rusko Západu vyhovuje pouze v podobě surovinového přívěsku, zachránce starého světového řádu. Tedy jako pouhý dodavatel levné energie a pracovní síly. I s tím však byla Jelcinova podplacená vláda připravena se smířit. Chuť k jídlu na Západě ale rostla stále více. NATO se bez okolků rozšířilo na východ. Kolem Ruska vznikly nové vojenské základny, biologické laboratoře, zavádějí se další a další dusivé sankce… Vyvstala přímo otázka existence samotné Ruské federace jako samostatného státu a lidu jako etnické skupiny, základu tzv. slovanského světa a centra pravoslavné civilizace.

Situaci se diplomaticky pokusil změnit Vladimir Putin. 10. února 2007 v Mnichově na mezinárodním bezpečnostním fóru nastínil svou vizi místa a role Ruska ve světě, hovořil o podřadnosti unipolárního modelu světa. „Potřebujeme rovnováhu zájmů v oblasti bezpečnosti ,“ zdůraznil. Ale oni ho neslyšeli nebo nechtěli slyšet.

Opakuji: mnoho západních vůdců tento projev nepochopilo správně, protože věřili, že Rusko je kolos s hliněnými nohami. Na poslední chvíli se Rusku podařilo z velké části obnovit především jeho jadernou složku a ozbrojené síly jako celek a také zvýšit jeho ekonomický potenciál. Téměř pohřbeno Západem, Rusko znovu potvrdilo svůj velmocenský status v roce 2008 v operaci na prosazení míru v Gruzii a v roce 2015 porazilo mezinárodní terorismus v Syrské arabské republice (SAR). Armáda, vzdušné síly a dostupnost a účinnost nových vysoce přesných zbraňových systémů tam udělaly zvláštní dojem. Rusko dalo jasně najevo, že se sebou v budoucnu nenechá zacházet jako s poraženou zemí a kolonií, že přichází éra multipolárního světového řádu. To potvrdil i návrat Krymu jakožto jeho rodného přístavu.

Dalším rysem roku 2022 je smrt Gorbačova, který hodně hrál s americkými hegemonickými ambicemi. Jeho odchod je do jisté míry symbolem konce unipolárního světa, který je jemu i západním manipulátorům tak drahý. „Perestrojka a nové myšlení“ byly Západem přivítány s nadšením, protože byly určeny pouze pro Sovětský svaz, v rámci zničení celého socialistického systému. Tohoto cíle přitom dosáhl Západ bez válek, lidských a finančních ztrát. Výjimečný případ světových dějin: velká jaderná velmoc, vytvořená tisíci lety práce stovek milionů jejích občanů, vítězná ve druhé světové válce, byla zničena degenerovanou generací jejích vůdců. Z toho vyplývá jeden závěr: doba Gorbačovova vedení velké země je hanebnou stránkou v dějinách Ruska a tragédií jeho lidu.

O roli prvního člověka a elit

V Rusku totiž nestačí, aby byl jeho první člověk pouze dobrým politikem. V zemi, která zabírá 1/8 zemského povrchu a má silný jaderný potenciál, je vůdce zavázán a jednoduše odsouzen být vizionářem, moudrým geopolitikem. Jinak je to jeho konec. Gorbačov, jeho následovníci a později Jelcin, nedospěli ke geopolitickému pochopení role a místa SSSR a Ruska v geopolitickém řádu jako celku. Celá jejich geopolitika spočívala v úsilí o osobní moc oslabením a dokonce zničením státu a z toho i plynoucím ožebračením milionů jeho občanů.

Gorbačov svou perestrojkou vlastně klamal, podvedl sovětský lid, umně skrýval svou prozápadní orientaci. Jelcin se ve svém vidění světa nikdy nepovyšoval nad tajemníka oblastního výboru KSSS, upřímně prosil o Boží požehnání pro Ameriku, ale nebyl schopen myslet na svou zemi a její lid. Jedním z hlavních úkolů současných vůdců Ruska by se proto mělo stát vytvoření elity hodné velké ruské minulosti, schopné plně realizovat svůj mocný potenciál.

V Rusku takovými vládci, majícími strategický smysl a suverénní vůli, byli Petr I. a samozřejmě J. V. Stalin. Bez ohledu na to, jak ho nynější západní historie zdehonestovala, měl umění rozsáhlé analýzy národních a světových dějin, silný geopolitický intelekt, který není dán všem stratégům. Vždyť čím větší je stát, tím více trpí náhlými nepřipravenými změnami a spontánními reformami. I když jakákoli reforma by neměla nic zhoršit, ale pouze zlepšit. Jinak se nejedná o reformu, ale o trestný čin, za který je nutné trestat nejvyšší mírou, neomezující se na odvolání či převedení na jinou pozici.

Fakt, který nevyžaduje důkaz: Stalin vedl zemi v permanentní, trvale existující krizové situaci. První etapou byla devastace země po katastrofách od první světové války do začátku Velké vlastenecké války. Druhou etapou byla mobilizace země pro válku proti vetřelcům, evakuace a vytvoření nové průmyslové základny na východě, každodenní vedení na frontách, politické a diplomatické kontakty se spojenci, vítězství, obnova země, odstranění amerického jaderného monopolu.

V každé fázi byl Stalinův přínos vynikající, v důsledku čehož podle samotného Západu Sovětský svaz dokázal skutečné zázraky. Zde je prohlášení bývalého amerického ministra obrany Williama Perryho: „Nepovažuji se za nejlepšího odborníka na sovětskou historii, jen to dělám celý svůj vědecký život, ale v historii SSSR mám černé díry. Nerozumím tomu období od roku 1921 do roku 1941. Tato země udělala takový průlom jako žádný národ v historii lidstva.“

Z hlediska rozsahu a hloubky ekonomických transformací je skutečně průlom nemyslitelný. Hlavní je, že Stalin dokázal probudit a vést nadšení sovětského lidu, zejména v období industrializace, kolektivizace a zmobilizovat sovětský lid pro vítězství ve II. světové válce.

Dalším zázrakem byla obnova válkou zničeného národního hospodářství, kterou v takové míře nedokázali nejen Američané, ale ani jejich obdivovatelé z Evropy, které se dostalo obrovské pomoci v souladu s Marshallovým plánem. Zde je to, co například legendární americká novinářka Anna Strong, která se dvakrát osobně setkala s Josephem Stalinem, napsala v knize „The Era of Stalin“: „Když Stalin začal podnikat, Rusko bylo rolnickou, negramotnou zemí, z níž se stalo druhou průmyslovou velmocí na světě. Problém s budováním nové ekonomiky musel Stalin řešit hned dvakrát: poprvé před nacistickou invazí a podruhé po válce, v jejímž důsledku se země ocitla v troskách. Stalin byl organizátorem všech těchto prací, a proto si zasloužil věčnou slávu.“

Konečně nastal onen čas očistit toto jméno od špíny a pomluv, které udělal Chruščov a jeho chazarští nosatí stoupenci.

O vojenské obraně Ruska

Vojenské konflikty a války proti Rusku jsou nedílnou součástí tisícileté historie této země. Země s takovou geografií a geopolitickými zájmy je odsouzena být silnou vojenskou mocností. Pro Rusko jsou připravenost k obraně a jeho existence téměř synonyma. Historie to mnohokrát prokázala. V nejtěžších letech, zlomových bodech pro zemi, bez ohledu na politický systém se válka vždy stala celonárodní záležitostí a prohlásila se za vlasteneckou.

Vzpomeňme, jak ruští předkové zachránili Rusko v roce 1242, v letech 1380, 1612 a zejména v letech 1812 a 1941-1945, kdy se války staly vlasteneckými a Rusové zachraňovali nejen sebe, ale i svět před diktátory a fašismem. V současnosti je lidská civilizace na pokraji změny starého světového řádu na nový světový řád. Veškerá historická zkušenost hovoří o dlouhověkosti civilizací v tisíci, maximálně dvanácti stech letech. Římská civilizace trvala 1129 let, Byzanc – 1128 let. Osud ostatních je mnohem kratší. Můžete mi namítnout, že Čína je tu mnohem déle, ale je spravedlivé ji považovat za samostatný svět (spolu s Japonskem), stojící odděleně od ostatních národů.

Evropská civilizace se formovala v 9. a 10. století a prošla trojjedinou klasickou cestou svého vývoje a existence. Původ a formace v 9.-14. století, rozkvět v 15.-18. století. A v 19. století překročila osudných tisíc let svého civilizovaného života a je ve stavu degradace a degenerace. Obrazně řečeno, evropské civilizaci trvalo téměř dvě stě let budoucí civilizace s jejím zvráceným unipolárním světovým řádem a LGBT kulturou. Záchranou před konečnou degenerací kapitalismu bylo 20. století se dvěma světovými válkami a zničením Sovětského svazu.

V současné době se všechny síly USA a EU zaměřují na vedení protiruské zástupné války na Ukrajině, připravují je v jiných státech na hranicích Ruské federace, v oblastech jejích geopolitických zájmů s cílem omezit rozvoj Ruska a jeho následné zničení. Současně však chtějí zachovat stávající (nastolující) světový řád v podmínkách agónie kapitalismu a vnucování západních „hodnot“ celému světu.

V dějinách ruského státu a budoucího světového řádu nastal další zlom, který by měl skoncovat s americkou obecně západní beztrestností a militantismem. Rusko, jak se již nejednou v historii stalo, se ocitlo v čele konfrontace, ve které se jedná nejen o budoucnost jeho samotného, ale i o další rozvoj a přežití naprosté většiny lidstva.

Formulace Karla Clausewitze, že válka je pokračováním politiky násilnými prostředky, tak získala nové, prostornější potvrzení na průměrném konci stávajícího světového systému. Tady, opakuji, jde o utváření nového světového řádu a ne o další okrádání poraženého státu a navracení území ztracených v předchozích válkách a konfliktech.

To plně platí pro speciální vojenskou operaci. Její operační úkoly se upřesňují v souvislosti s opozicí západních zemí, které soutěží v dodávkách smrtících zbraní kyjevské zločinecké klace. A civilní obyvatelstvo je v souladu s americkou praxí využíváno nacionalisty jako lidské štíty. Takové způsoby bojových operací nejsou typické pro tradiční války minulosti, což samozřejmě komplikuje práci ruských jednotek, vyžaduje to mnohem více času a bohužel i obětí.

Ve Velké vlastenecké válce se každá operace připravovala měsíce, cvičil se personál a především bojová a logistická podpora, zálohy. To jsou základy operačního a vojenského umění. Jejich zanedbání způsobilo porážku Tuchačevského armád v sovětsko – polské válce v roce 1920: odlehlost týlu, nedostatek munice, problémy s komunikací a šifrováním, nahromaděná únava z neustálých těžkých bojů a v důsledku toho těžká porážka, desítky tisíců vězňů umučených k smrti v Polsku, ztráta západní Ukrajiny a západního Běloruska.

Samotný Západ počítal s bleskovou válkou, vyčerpáním ruské ekonomiky a financí, ale už tak nějak nepočítal s osmdesáti procentní podporou této operace ze strany Rusů. Ale čas, i s přihlédnutím k situaci v Evropě a čínskému faktoru, pracuje pro Rusko.

A poslední. Mocnost, která má jaderné odstrašující síly, nemůže prohrát konfrontaci s nepřítelem při jakémkoli vývoji strategické a geopolitické situace. To už bychom se pak opravdu bavili o globální katastrofě a zániku civilizace.

(Autor: Pavel Hejátko)