Tento příspěvek už byl přečten 141 krát!
14. část
Tak jsme se zase sešli. Nebylo to ovšem druhý den, jak slíbil, ani další dny… trvalo to šest dní, než jsme se potkali. Zeptal jsem se, co se stalo, ale odpověděl mi, že měl nějakou rychlovku, jako rychlou práci, kterou musel udělat. Radši jsem se nevyptával, co za práci měl. Oba jsme si objednali pivo a pak začal mluvit.
Čtrnáctý příběh
Další den jsem opět sledoval cíl. Celkově se nic zvláštního nestalo, svůj program dodržoval skoro na minutu přesně. Mezi čekáním jsem si procházel podrobnou mapu Ostravy a připravoval si únikové trasy, které budu muset projet o víkendu – zjistit slabá místa, kde jsou rozmístněné budovy Policie i Městské policie, kde lze očekávat provoz a kde naopak bude klid. Každopádně se musím vyhnout ulicím, kudy vede městská hromadná doprava, kde jsou benzínové pumpy a kde jsou nákupní zóny. Tyhle místa jsou totiž vždy prošpikovány kamerovým systémem a vyskytuje se tam hodně svědků a já nic z toho ke své práci nepotřebuji.
Nakonec jsem vytipoval dvě dobré trasy, kudy se v klidu a skoro nepozorován dostanu až za Ostravu a jednu jakž takž vhodnou, i když trochu riskantní, protože částečně vedla podél trasy tramvaje, kde bylo několik zastávek a navíc to byla hlavní ulice, kde se daly očekávat sem tam kamery na sloupech osvětlení nebo na budovách. Každopádně tato trasa byla fakt jen jako nouzové řešení. Celý pátek jsem pak studoval i nejbližší okolí Ostravy, v dojezdu asi půl hodiny od okraje města a ve směru únikových tras.
Přišel víkend. Bylo hezké, slunečné počasí. Dopřál jsem si vydatnou snídani, připravil si fotoaparát na zachycení důležitých míst. Je to výborná pomůcka, protože i když projedeš únikové trasy, detailní fotografie ti místa připomenou a lépe si zafixuješ podrobnosti, na které bys mohl zapomenout. Takhle to prostě chodí. Dále jsem si připravil mapu, poznámkový blok, barevné tužky na zaznamenání kritických bodů, dalekohled a krabičku cigaret. Jedno jsem už věděl s jistotou – překvapím ho hned ráno, když bude vyrážet z domova na pravidelný ranní běh v sedm hodin a já budu mít půl hodiny na to, abych opustil Ostravu. Jeho žena odjížděla každý den v půl sedmé do své práce – byla profesorkou na Ostravské univerzitě a cesta do práce ji ráno musí trvat autem minimálně čtyřicet minut. Takže když bude pryč, tak budu mít navíc další hodinu a půl k dobru, než se třeba po něm začne někdo shánět. Zde přicházelo v úvahu jen to, že ho začne shánět jeho asistentka. Ale jak znám asistentky, tak nejprve bude půl hodiny až hodinu čekat, jestli se šéf někde po cestě nezaseknul a až pak mu začne volat na jeho mobilní telefon. Tohle bude zkoušet asi další hodinu, mezitím bude vyřizovat běžnou agendu a až pak ji napadne zavolat jeho manželce. Prostě spousta času.
Vyrazil jsem autem kolem deváté směrem k jeho domu. Projel jsem ulicí a pokračoval první trasou. Sem tam jsem zastavil, udělal několik fotografií a zakreslil si značky do mapy. Do bloku jsem si zapsal důležité detaily. Dojel jsem takto až na okraj Ostravy, na klasickou okrsku, která se zarývala do polí. Vracel jsem se stejnou cestou a opět jsem si zaznamenával důležité věci – do foťáku, do mapy i do bloku. Z druhé strany si všímáš jiných detailů, které můžou být strategické. Když jsem přijížděl do té vilové čtvrti, vyhnul jsem se ulici, kde měl barák, aby si náhodou někdo nevšiml mého vozu a obličeje a najel jsem na druhou trasu. Celý postup jsem opakoval a nakonec jsem projel i tu třetí únikovou cestu. Vracel jsem se do penziónu až pozdě odpoledne, vybaven spoustou fotografií, barevných značek v mapě a s jedním popsaným listem poznámek. Vše jsem ukryl na bezpečné místo a protože jsem neobědval, šel jsem pěšky do města najít nějakou restauraci, kde bych si dal dobré jídlo.
Po návratu jsem si na pokoj vzal pár plechovek piva a česnekové brambůrky. Na stůl jsem si dal laptop, zapnul ho a připojil fotoaparát, abych si stáhnul pořízené snímky. Vedle laptopu jsem si rozložil mapu, vytrhnul list s poznámkami a začal jsem získané informace analyzovat. To znamená důkladné prohlížení fotek, přesné měření v mapě, porovnávání poznámek a zapisování finální verze plánu. Vše prostě muselo klapnout i když člověk musí počítat i s faktorem překvapení a náhody. Skončil jsem skoro o půlnoci, šel jsem do sprchy a pak hned spát.
V neděli jsem si projel trasy už s normální rychlostí, měřil jsem čas mezi kontrolními body, které jsem definoval i jako úkryty. To znamená, že v případě nouze tam šlo zajet a počkat nějakoou dobu, aniž by to bylo nápadné a aby nebylo vidět vůz ze silnice. Na několika místech jsem si to zkusil – vyjet z trasy, dojet do skrytu, dát si v klídku cigárko a pak pokračovat. Byly dvě hodiny odpoledne, když jsem byl hotový a zbytek neděle jsem odpočíval střídavě u bazénu a u baru v penzionu.
V pondělí jsem si zopakoval sledovací den. Ráno jsem hned zaplatil pobyt v penziónu, nechal jsem jim slušné dýško s tím, že se vrátím v noci, vyspím se a brzy ráno odjíždím jako do Polska. Majitelka penziónu samozřejmě pochopila, řekla mi jen, ať ráno nechám klíč od pokoje na recepčním pultu. Přes den se nestalo nic zajímavého a jakmile v jedenáct v noci zhasly světla v jeho domě, odjel jsem se vyspat. Ráno musím vstávat brzy…
Vstal jsem v pět hodin, vysprchoval jsem se a oholil, sbalil si svoji cestovní tašku a připravil si svoje „akční“ zavazadlo. Malý plátěný černý vak s jedním popruhem s uzávěrem na šňůru, kterou jsem vázal rychlouzlem. Dovnitř jsem si dal svoje vybavení: kožené rukavice, pistoli s tlumičem, podpažní rychlopouzdro vlastnoruční výroby, armádní nůž, malou, ale výkonnou bodovou baterku a malý kožený obušek vyplněný olověnými broky. Oblékl jsem si černé tričko, přes něj jsem si dal lehké tmavé sako, pak džíny a na nohy navlékl šněrovací černé vojenské boty s měkkou, pryžovou podrážkou se speciálním neklouzavým vzorkem, jaké používají speciální jednotky. Na místě jsem byl chvíli po půl sedmé, už bylo ranní světlo a slunce pomalu stoupalo výš a výš. Zaparkoval jsem hned u malého parčíku na konci ulice, kudy můj cíl běhal. Měl jsem štěstí, že jsem zaparkoval před nějakou dodávkou, takže ze strany od běžce nebylo moje auto moc vidět. Navíc jsem stál pod mohutným stromem. Sundal jsem si sako a navléknul si popruhy k pistolovému pouzdru. To jsem pak přezkami připevnil k popruhům a druhou stranu jsem pomocí gumové pásky, která zajišťovala návrat pouzdra do svislé polohy po vytasení, které vzhledem k dlouhé hlavni a tlumiči probíhalo vodorovně, upevnil k opasku. Oblékl jsem si sako a vzadu za opasek jsem si nasoukal kožený obušek. Odjistil jsem zevnitř víko kufru a vystoupil z auta. Kufr jsem jen lehce přivřel, abych ho mohl mžikem otevřít. Na kufr jsem rozložil velkou, novou mapu Ostravy. Čekal jsem a zapálil jsem si cigaretu.
Objevil se chvíli po sedmé hodině, přesně podle plánu. Vzal jsem z kufru mapu a dělal jsem, že ji studuji a rozhlížel jsem se jako kolem. Stál jsem hned u pravé strany dodávky. Když přibíhal, tak jsem na něj zavolal: „Prosím vás, mohl by jste mi pomoct?“
Přiběhl ke mně, zastavil a zeptal se: „Copak potřebujete?“
„Hledám ulici Na zamčiskách a vůbec nevím, kde jsem.“
„ Počkejte,“ řekl, „ale to je tady kousek. Pojedete tady ulicí nahoru, pak se dáte doleva, pak doprava, znovu doleva vyjedete na ní.“
„Můžete mi to ukázat tady na mapě? Mám tu zakreslenou trasu…“ a položil jsem mapu na kufr mé oktávky.
Byl tak naivní a důvěřivý… Sklonil se a v tu chvíli jsem ho rychle švihnul obuškem přes zátylek. Jakmile poklesl v nohou, rychle jsem otevřel kufr a nasměroval ho dovnitř. Žuchnul do kufru jako pytel brambor, nohy jsem hodil za ním. Rychle jsem se rozhlédl, ale nikdo nikde. Měl jsem štěstí. V kufru na straně jsem měl připravenou lepící pásku na koberce, takovou tu pevnou, látkovou. Hned jsem mu oblepil nohy u kotníků, ruce za zády a přelepil jsem mu ústa. Nos jsem mu nechal volný na dýchání. V bezvědomí bude tak deset minut, to už jsem měl několikrát vyzkoušený. Přibouchnul jsem kufr, sbalil mapu, nasedl do auta a rychle jsem odjel z místa přepadu. Nastavil jsem směr na první únikovou trasu a zcela bez problémů jsem projel Ostravou dolů až k Mošnovu. Tam jsem to pak vzal trasou na Příbor, Hukvaldy, Kozlovice, Kunčice pod Ondřejníkem. Všechno po okreskách, silnicím první třídy jsem se vyhýbal. Jel jsem podle pravidel, aby mě náhodou nestavěli policajti.
Před polednem jsem už byl v Beskydech a jel úzkou cestou směrem k Horní Bečvě. Pak jsem se vydal silnicí nahoru až k bývalému armádnímu rekreačnímu středisku. Už armádě nepatřilo, prodali ho, ale objekt pomalu chátral, současný majitel neměl zřejmě dostatek financí na opravu a přitom ten objekt byl na tak výborném místě. Svou roli asi hrálo i to, že tam nebyl tolik žádaný lyžařský vlek a nejbližší byl asi půl kilometru odsud.
Zajel jsem nejblíže, co jen to šlo. Musel jsem nejprve zjistit, jestli na objektu nepracují nějací dělníci nebo jestli tam nebydlí nějakej správce. Ale nejprve jsem musel uklidnit toho v kufru. Už u Mošnova se začal ozývat a pak se celou cestu snažil svázanýma nohama kopat do víka kufru. Vzal jsem z přihrádky bavlněný hadr a lahvičku s chloroformem. Asi půl lahvičky jsem nakapal na ten hadr, vystoupil z auta, a otevřel jsem kufr. Koukal na mě vyděšeně, ale jakmile jsem mu hadr přitlačil přes nos, během několika sekund se uklidnil a upadl opět do bezvědomí. Pak jsem kufr zavřel a pěšky se vydal ke středisku. Byl tam klid, ale musel jsem mít jistotu. A zase jsem nemohl toho chlapa pořád uspávat nebo riskovat, že bude v autě vyvádět. Takže jsem se rozhodl, že to s ním skončím a pak budu řešit, co s mrtvolou…
Tady se odmlčel a já věděl, že je to konec dnešní části a zbytek se dozvím zase příště…