Tento příspěvek už byl přečten 153 krát!
17. část
Jak slíbil, tak se i stalo. Ozval se mi hned ráno, že bychom se mohli odpoledne sejít ve Strašnicích. Je tam taková normální hospůdka, skvělé pivo a hlavně klídek, jak říkal.
Odpoledne jsem se vypravil tramvají na místo a hospodu jsem hned našel. Byla na rohu hlavní ulice, kousek od Edenu z jedné strany a od stadionu Bohemians ze strany druhé. Vešel jsem dovnitř a hned mi bylo jasné, proč zvolil tohle. Oddělené boxy s lavicemi a stolem pro šest lidí, běžná atmosféra čtyřkových knajp, televize v rohu, kde běžel nějaký sportovní kanál a zcela zaměstnával zřejmě pravidelné štamgasty.
„Ahoj, tak dneska žádné papíry?“ pozdravil jsem ho na začátku.
„Zdravím tě, ne, dnes pojedeme na ostro.“ zasmál se, „Dáme si něco šmakózního?“
„Ani nevím, nemám hlad.“ odpověděl jsem.
„Nemyslím žrádlo, jasný? Myslím něco dobrýho k pití a samozřejmě zvu.“
„Tak mě je to jedno a nechám se pozvat.“
Přišel ospalý, nemastný a neslaný číšník, takový ten typ, který svou práci dělá jen pro to, že ji dělá a dává najevo, jak moc ho to nebaví a jak jsou mu všichni hosté naprosto ukradení…
„Dáme si dva gambáče a nějaký výborný koňak, to nejlepší co máte.“ řekl.
„Máme jen martel a nějaký gruzíňák, stačí?“ odpověděl kysele číšník.
„Ne, nestačí a chovejte se jako profesionál!“ zavrčel vztekle hlasem, při kterém se mi ježily chlupy na rukou. Začal jsem tušit problém…
„Říkám, že máme martel a gruzíňák, co si račte přát?“ reagoval číšník a zatvářil se, jako bychom ho strašně otravovali.
„Tak si obojí strčte do prdele a doneste nám to pivo a nápojový lístek. A to pivo prosím s mírou a bez plivance.“ usmál se můj společník.
„Jestli se vám tu nelíbí, tak můžete odejít.“ řekl ten unavený číšník.
„Nám se tu líbí, chceme tu udělat útratu, chceme si dát dobrý pití a jediné, co se nám nelíbí je vaše chování. A buď se budete chovat slušně nebo vám nakopu prdel tak, že si na ni tejden nesednete!!!“ řekl už zvýšeným a výhružným tónem.
„Se uklidněte“ jen hlesl číšník a odešel pro pivo a nápoják.
„Zmrd jeden, když ho to nebaví, tak ať táhne utírat prdel ležákům do domova důchodců.“ zavrčel, „Sakra, taková hezká hospoda a takovej kretén. No nic, začneme s vyprávěním, co?“
Souhlasil jsem.
Číšník se samozřejmě uklidnil, asi měl moc tlustou hroší kůži, donesl pivo i lístek, objednali jsme si nakonec irskou tulamorku, obsluhoval nás už beze slova.
Sedmnáctý příběh
Seděl jsem v jednom bistru na náměstí, popíjel jsem silné presso a kouřil jsem jak tovární komín. Musím najít nějakou realitku a sehnat statek k pronájmu. Půjčil jsem si od obsluhy místní zlaté stránky a začal jsem vybírat. Nakonec jsem si vytipoval tři realitní kanceláře, opsal si adresy a telefony a čekal jsem do devíti, než začnou pracovat.
Zavolal jsem na první a zeptal se, jestli nemají ke krátkodobému pronájmu nějaký uzavřený a opuštěný statek. Přišel jsem s historkou, že jsem fotograf a chci tam nafotit profesionální portfolio s modelkami. A že chci hlavně rychlost a diskrétnost. Bohužel neměli nic v nabídce a realiťák mi hned začal dávat další a další nabídky, které jsem rázně odmítnul. Vytočil jsem číslo druhé realitky a tam mi už štěstí přálo. Rozhovor byl stručný: „Ano, něco takového máme v nabídce kousek od Hranic na Moravě, ale je to totálně v dezolátním stavu. Jo, přesně tohle potřebuji, můžu se stavit a že bychom se zajeli na to podívat? Není problém, ale objekt je určen k prodeji a ne k pronájmu. Nechci kupovat, ale zaplatím za pár dnů, když mi to pronajmete. Samozřejmě vše diskrétně a kdyby se náhodou našel kupec, tak ihned objekt opustím. Zkusím se zeptat šéfa, počkejte mi na telefonu. Ano, to by šlo a kolik by jste si představoval, že nám dáte za týden pronájmu? Padesát tisíc! Cože? Ano, dám vám padesát tisíc, když budu spokojený a bude to diskrétní a nikdo mě tam nebude obtěžovat. Vydržte… Ano, šéf říká, že se máte stavit, my připravíme interní smlouvu.“
Za deset minut jsem už seděl v kanceláři realitky, koukal na fotografie statku a nakonec souhlasil. Předložil jsem jeden z několika občanských průkazů, co jsem měl u sebe a na stůl jsem vysázel padesát tisíc. Za dalších deset minut jsme už jeli s agentem na statek.
Statek byl přesně to, co jsem hledal, kousek od vesnice, ze všech stran obehnaný loukami, polem, tedy rozhled všude. Uvnitř už to žádná sláva nebyla, ale pro moje účely to stačilo. Byla to v podstatě ruina, i když stála asi jen na čestný slovo… Byla tam hlavní budova a další hospodářské budovy přilepené k baráku a vše bylo spojené vnější vysokou zdí. Jediný vstup byl širokými, dřevěnými vraty. Přesně tohle jsem hledal! Takže po prohlídce jsme se vydali zpět do Přerova a tam se rozloučili s tím, že klíče od objektu vrátím přesně za týden nebo dřív, ale to nebude mít z mé strany vliv na zaplacenou cenu.
Začal jsem tedy objíždět prodejny se zemědělskými potřebami, drogerie a podobné, abych nakoupil dostatečné množství hydroxidu draselného. Trvalo mi to skoro celé odpoledne, protože jsem jezdil v širokém okruhu kolem Přerova, Olomouce, Kroměříže a Hranic na Moravě. Nakonec jsem měl potřebných dvě stě kilo. Ty jsem převezl k večeru na statek. Pak jsem se vypravil do Milotic, k tý chatce pro mého mrtvýho chlapa.
Dojel jsem večer, ale musel jsem počkat, až bude tma. Zaparkoval jsem na tý odbočce u druhé hráze a čekal. Jakmile byla všude tma, popojel jsem k chatce se zhasnutými světly. Přeskočil jsem plůtek, šperhákem otevřel kůlnu, odstranil jsem věci, co jsem na mrtvolu nakupil. Zpět je dávat nebudu, kašlu na to… Vzal jsem tělo pod pažemi a vytáhnul jsem ho ven. Zamkl jsem boudu, s utíráním otisků jsem se nezabýval, měl jsem samozřejmě jako vždy rukavice. Přemístil jsem tělo do kufru oktávky a vydal se k Hranicím, ke statku.
Dojel jsem tam před půlnocí, otevřel jsem vrata a zajel dovnitř. V baráku fungovala elektřina, nebyla odpojená, to už jsem si zjistil předem. Rozsvítil jsem v chodbě a moje první kroky vedly k brutaru v jakési komoře, spojené s garáží. Napustil jsem do něj vodu, připravil si třísky na podpal a spoustu polen na přikládání. Jakmile byl kotel plný, zapálil jsem pod ním a šel jsem připravit vanu. Ta byla v koupelně, špinavá, zanesená, zrezivělá. Tak jsem ji jakž takž umyl od té špíny a potom jsem do koupelny přenesl mrtvolu. Tu jsem svlékl z oblečení a málem jsem se poblil jak začínal smrdět. Tělo jsem vložil do vany tak, aby byl úplně poskládanej. Pak jsem ho zasypal těmi dvě stě kilogramy hydroxidu draselného.
Vrátil jsem se k brutaru, kde jsem přiložil a čekal, až se začne voda vařit. Když to bylo, tak jsem vzal kýbl a postupně jsem tu vařící vodu vléval do vany. Syčelo to, bublalo, smrdělo. Postupně jsem do kotle přidával vodu a stále topil a vroucí vodou jsem zaléval mrtvolu, až nakonec byla vana přesně plná až nad tělo. To už se začalo rozpouštět, měkké tkáně jdou nejdříve, to je hned. Vzniká slizká břečka, která šíleně smrdí a já se fakt párkrát vyzvracel, ale to jinak nejde. Tak jsem nechal působit žíravinu a šel se trochu prospat. Spal jsem v autě až do rána.
Když jsem se vzbudil, v první chvíli jsem vůbec netušil, kde jsem. Ale s první cigaretou se vše spravilo a šel jsem se podívat, co se stalo s tělem. A zjistil jsem, že těch dvě stě kilo louhu nestačilo. Sice už nebylo skoro poznat, co v tý vaně je, nebylo to už tělo, ale pořád tam bylo mnoho různých tkání. Zejména kostí, i když některé menší kosti byly už rozpuštěné. Pomocí drátu jsem vytáhnul špunt a nechal tu slizkou břečku odtékat do septiku. A znovu jsem vyjel ven, abych nakoupil další hydroxid draselný. Teď jsem nemohl jet do stejných prodejen, kde už jsem byl, takže jsem se vydal více na jih, směrem k Otrokovicím a ke Zlínu. Nakonec jsem měl v kufru zase dvě stě kilo louhu a vracel jsem se zpět.
Když jsem přijel, tak jsem šel hned do koupelny zjistit stav. Bylo to docela v pohodě, už pomalu nebylo poznat, že jde o člověka. Prostě taková směs kostí a rozežraného masa, které vypadalo jako průsvitná, žlutorůžová hmota. Prostě takovej blivajz.
Musím to urychlit, nedá se nic dělat a musí to být prostě pryč. Takže jsem vzal velké kladivo a pod vanou jsem vysekal díru, abych tam mohl udělat ohniště. Aby totiž byla reakce louhu s tělem agresivní, je nutné, aby se louh vařil. Samozřejmě by to šlo i bez toho, jen rozložení těla trvá několik dnů a já potřeboval, aby to byly hodiny.
Možná o tom nevíš, ale ve světě již existuje takzvaný mokrý pohřeb, kdy se tělo takto v louhu rozpustí a nezůstane nic. Co já vím, tak je to třeba už docela běžné v Anglii nebo v Holandsku nebo v severských zemích. Je to postavený na stejném principu, jen mají na to speciální kotly, kde je vhodná teplota a tlak a to tělo je rozložené v hydroxidu draselném nebo sodném za pár hodin, včetně všech kostí. A já musel pracovat jen s teplotou, s tlakem ne…
Pod vanou jsem rozložil papír, třísky a polena. V brutaru jsem opět začal vařit vodu. Když vařila, tak jsem ten nový louh nasypal zase do vany a začal tam tu vařící vodu nalévat. Reakce začala ihned. Pak jsem zapálil oheň pod vanou. Vzal jsem velkou dřevěnou vařechu, co jsem tam našel a míchal jsem s hmotou ve vaně. No, abych to urychlil, trvalo to až do rána, více než deset hodin, než bylo tělo rozpuštěno. Mezitím jsem v brutaru spálil oblečení a věci. Samozřejmě tam zůstaly zbytky kostí, které bych musel rozpouštět pár dní. Kdybych měl ten kotel, kde je tlak a vysoká teplota, tak je to pryč v mžiku.
Ráno bylo vše hotovo. Vypustil jsem vanu a šel znovu vařit vodu v kotli, abych vše vyčistil. Za pár hodin bylo vymalováno a uklizeno a na dně vany bylo jen asi dvě, tři kila kostních zbytků, které jsem vytáhnul a kladivem rozdrtil na prach, který jsem v tý vaně spláchnul. Vanu jsem pak ještě několikrát propláchnul vařící vodou, aby zbytky odtekly do septiku. Zpod vany jsem vymetl zbytky po ohništi a vše šel vyhodit. To, že jsou pod vanou rozbité kachlíky jsem už neřešil. Tělo zmizelo v septiku a takovým způsobem, že DNA je z toho sajrajtu nečitelná. Pak jsem vzal hadici a nakonec jsem vystříkal koupelnu, aby tam fakt nic nezůstalo. Když jsem byl se vším hotový, úklid trval pár hodin, šel jsem se projít po okolí a pak odpočinout zase do auta.
Probudil jsem se další den ráno a šel jsem komplet vše zkontrolovat.
Až na ty rozbité kachle z boku vany nebylo poznat, že se tady něco dělo. Jediné stopy zůstaly v septiku, ale ty za pár dní zaniknou díky bakteriím a prostředí a byl jsem si jistý, že nikdo se do septiku nepodívá dalších deset let. Uklidil jsem zbytek, zametl stopy a vydal se do Přerova, abych odevzdal klíče o statku. Když jsem přijel do tý realitky, tak na mě koukali a mysleli si, že budu chtít vrátit peníze. Tak jsem je uklidnil, že jsem vše stihnul nafotit včas, poděkoval a řekl, že ten statek asi nikdy neprodají, pokud nepůjdou s cenou o polovinu dolů.
V deset hodin jsem byl už na dálnici a jel směrem na Prahu. V jedenáct jsem od pumpy u Velkého Meziříčí zavolal na centrálu a nahlásil splnění úkolu.
Tak to je vše a příště ti povím další případy, ty už byly jednodušší, nemusel jsem uklízet…
KONEC 1. DÍLU… DALŠÍ DÍL JE V SE PŘIPRAVUJE!
