Tento příspěvek už byl přečten 143 krát!
9. část
Další naše setkání proběhlo už zase standardně. To znamená u „našeho“ stolu u okna v hospůdce na Palmovce. Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem by se dalo napsat, ale tohle latinské heslo jsem musel trošku parafrázovat. Přišel jsem, slyšel jsem, zíral jsem… Ostatně jsem byl překvapený vždy. Nešlo zůstat jakoby nad věcí. Ty informace, které mi sděloval, byly natolik výbušné a současně důvěrné, že člověka začaly pohlcovat. Dá se říct, že jsem nepochopil, proč je ke mě ten chlap tak upřímný a proč mi tolik věří. Zavázal jsem se, že až do konce příběhu nebudu nikde nic říkat, ani náznakem a do té doby, než mi oznámí, že to je vše, tak je to jen mezi námi. Ale za tu dobu našich setkání jsme k sobě našli cestu a docela jsme se sblížili. Více mi věřil. Ale dosud jsem ani neznal jeho jméno a ani jsem se neptal. Jednou, ze začátku ho nějak zabručel, ale já po tom nepátral a ani nechtěl. Za prvé si mohl jméno vymyslet a za druhé to jeho jméno není pro jeho příběh důležité.
Devátý příběh
Takže dneska začneme trošku z jiného konce. Vynecháme nechutné zabíjení a likvidaci důkazů, ale zabrouzdáme do klidných vod státního bezpečnostního průmyslu, jak já říkám. Ne, že by mezi německým úchylem a vstupem do těch vod se nestalo nic. Naopak, byly tam ještě tři případy, které jsem byl nucen vyřešit do konce, do úplného konce. Ale tyhle případy nemohu prezentovat, protože to proběhlo médii, lze tam najít jisté indicie a tak to necháme tak, jak to je. Ticho po pěšině.
Ne, neudělal jsem nikde chybu, nenechal jsem stopy, to fakt ne, na tohle je na mě spoleh, jsem profík. Ale nelze to popsat tak, aby nevzniklo jisté podezření. Proto to necháme stranou…
Jednoho dne jsem si uvědomil, že moje znalosti a zkušenosti by šlo nějakým způsobem zhodnotit. To neznamená, že bych se rozhodl stát nájemným vrahem. Spíše jsem přemýšlel o druhé cestě, to je dát své znalosti státu, v boji proti zločinu. Ostatně většina mé práce byla jen likvidace problému, zničení šmejdů, kteří by, kdyby byli odsouzeni za svoje zločiny, jen zase vysávali systém ve fešáckém kriminálu, ze kterýho by vyšli ještě více obrněni a vyškoleni na další zločiny. Už jsem ti říkal, že nikdo z těch, které jsem byl nucený zlikvidovat, nebyl žádný svatoušek, ale byli to grázlové, drbani, jak se říká v policejní hantýrce.
Měl jsem sice tu dobu docela dobrej flek, vedoucí funkci, k tomu odpovídající plat a benefity, ale řekl jsem si, že „pod svícnem největší tma“ a tak jsem šel jednoho dne do jedné náborové kanceláře BIS na Senovážném náměstí, na bejvalej „Gorkáč“. Nenápadná budova, nikde ani zmínka o tom, že tam je nějaká expozitura BISky. Těch středisek je v Praze několik a samozřejmě i v každém krajském městě má tajná služba svoji expozituru, to je snad jasný. Udělal jsem si kopie veškerých mých dokumentů, které jsem považoval za nutné předložit, vzal jsem si lehký „sportovní“ oblek ve světle šedé barvě, světle modrou košili bez kravaty, prostě sportovní styl. Na recepci jsem oznámil jen číslo kanceláře a jméno náboráře, předložil občanku k prověření, dostal jsem vstupní kartu a šel.
Bylo nás tam asi pět šest chlapů, už si nevzpomínám. Zavedli nás do nějaké učebny, vybrali od nás dokumenty i doklady, dali nám dotazník k vyplnění a čekali jsme. Byli jsme rozloženi tak, abychom nemohli mezi sebou komunikovat, prostě jako ve třídě, každý seděl v jedné lavici a daleko od kolegy. Po vyplnění dotazníku jsme měli přestávku. Tak jsme vyšli na chodbu, pár nás šlo na balkon si zapálit. Asi za patnáct minut nás zase svolali. Posadili jsme se, přišel chlápek, rozdal nám první test. Takovej všeobecnej, ale asi dvě stě otázek se třemi, čtyřmi možnostmi. Chlápek rovnou řekl, že máme na test dostatek času, to je, že test končí, až ho odevzdá poslední. Taky pověděl, že neexistuje, abychom v testu škrtali, tzn. že jestliže se spleteme a zakroužkujeme jinou odpověď než původně, bude se na tu otázku hledět, že je špatná, i když ji po opravě označíme správně. Prý to je kvůli spontánnímu a rychlému rozhodování, které jako budoucí příslušníci BIS budeme dennodenně potřebovat. No, abych nenapínal, test jsem vyplnil a odevzdal za hodinku; a chlápek mě vyzval, ať jdu čekat na chodbu. Postupně se trousil zbytek, trochu jsme pokecali, zakouřili, ale nijak jinak jsme se nesbližovali. Čekal nás psychotest. Postup byl stejnej, jako u prvního testu – takže odpovídat, neškrtat, nevracet se, nehloubat nad problémem. Psycholog, kterej nám test zadal, rovnou řekl, že zde rozhoduje hlavně rychlost, selský rozum a nic víc. Psychotest hotovej, hodinu jim trvalo vyhodnocení testů a čekala nás poslední věc – pohovor s náborovým důstojníkem.
Zavolali moje jméno. Vešel jsem do kanceláře a důstojník mě vyzval, abych se posadil. Vzal si moje papíry, včetně dotazníku a výsledků testů. Trvalo tak deset minut, kdy do těch papírů zíral, já tam seděl a pomalu mě bralo spaní…
„Tak, pane, proč chcete k tajné službě?“ zeptal se důstojník.
„ Zajímá mě to.“ řekl jsem.
„To je všechno? Myslíte, že to je nějaké dobrodružství?“ na to on.
„To jsem neřekl,“ ohradil jsem se, „Myslím, že mám znalosti a schopnosti, které se v této službě mohou hodit.“
„Myslíte ten výcvik bojových umění? Nebo to, že jste v mládí závodně střílel? Tohle myslíte, že hledáme?“
„Nevím, co hledáte,“ pokrčil jsem rameny, „ale už to je jistý předpoklad, ne?“
„ No, tak nevím, jak si to představujete, ale my nejsme žádná Cé Í pět, kde honíte padouchy a střílíte je!“ zabodl do mě pohled.
„CI 5 je jen televizní fikce, nic takového v Británii není. Tajná služba se tam nazývá SIS.“ kontroval jsem.
„Ale i tak to není asi to, co očekáváte, že?“ nenechal se vyvést z klidu důstojník, „Co nám konkrétně můžete nabídnout?“
„Umím zabíjet lidi a zcela jejich mrtvoly uklidit, že neexistují. Můžu vám konkrétně vyjmenovat jednotlivé případy.“ řekl jsem klidně a na rovinu.
Důstojník se zarazil, vyvalil oči a nevěděl, co mi má odpovědět. Chvíli mrkal, pohledem lítal z papírů na mě a zase zpátky.
„Tak pane, v tuhle chvíli bych měl volat policii a nechat vás okamžitě zatknout. Uvědomujete si, co jste řekl? Tenhle rozhovor se nahrává, jak jsem vás upozornil, nebo jste prostě blázen, který si vymýšlí!“
„Ptal jste se, já odpověděl. A to, že jsem něco vyslovil a vy si to nahráli, neznamená, že máte důkaz. Prostě berte nebo na tohle zapomeneme.“ a zdvihl jsem se k odchodu.
„Ano, já zapomenu, co jste mi právě řekl a vy zapomenete na službu pro stát!“ řekl.
A bylo to. Odešel jsem středem, dole na recepci jsem si vyzvedl občanku a šel domů. Po cestě jsem přemýšlel, jestli jsem se neunáhlil, ale pak jsem si řekl, že co by, chtěli nabídku, já jim jí dal. Nechtějí, tak co, asi mají svoje odborníky na tuhle práci.
Uběhl měsíc, na nábor jsem už ani nepomyslel. A doufal jsem, že důstojník moje slova netlumočil policii. Samozřejmě bych se obhájil, řekl bych, že jsem si dělal jen srandu. Ale už bych byl v hledáčku a to jsem zrovna nechtěl.
Šel jsem jednoho dne normálně po ulici, když se ke mě přitočil jeden chlápek, vytáhl služební průkaz BIS a zeptal se, jestli bychom si nemohli promluvit. Koutkem oka jsem zahlédl, že opodál stojí podobnej chlápek a samozřejmě jsem správně vytušil, že jde o jeho kolegu. No, proč ne, řekl jsem si a hned, co po mě jako chtějí.
„Chtěli bychom vám jenom něco nabídnout, jde o takový neformální rozhovor. Nebojte se, nic to neznamená.“ odpověděl důstojník BIS, „Můžete s námi do auta, prosím?“
„Do auta? To nezní zrovna přátelsky,“ odpověděl jsem.
„Nebojte, nic v tom nehledejte. Jen nechceme jít někam do baru nebo se procházet okatě v parku,“ usmál se ten druhej.
„OK,“ pokrčil jsem rameny a nastoupil jsem do běžné oktávky, která se pomalu rozjela.
„Vrátíme vás tady zpátky,“ řekl ten první, abych se snad nebál. A já se nebál.
Jak jsme jeli, tak začali mluvit o tom, co jsem řekl tomu náborovému důstojníkovi. Že jako oficiálně se tohle vůbec neděje, že lidi mají zkreslené představy o fungování tajných služeb a že to jsou všechno jen mýty. Neodpovídal jsem a čekal, co z nich vyleze…
„Myslel jste vážně to, co jste prohlásil?“ zeptali se.
„Samozřejmě.“ odpověděl jsem.
„A můžete to nějak dokázat nebo nám o tom něco říct?“ ptali se.
„Důkazy nejsou. Ale když vám dodám jistá fakta a vy si je necháte ověřit, tak zjistíte, že ti, co mi stáli v cestě, už neexistují.“
„Tak povídejte…“
Popsal jsem jim ten případ s tím propuštěným vězněm, včetně dat a jistých faktů. Jeden z nich někam zavolal a popsal do mobilu ty fakta. Pak zavěsil, že prej počká na výsledek. Asi za patnáct minut, to jsme se bavili o bojovém umění, o zbraních, o mojí vojenské službě a tak, mu mobil zazvonil. Důstojník jen poslouchal, kýval hlavou a pak zavěsil.
„No, to by souhlasilo. O tom chlapovi se neví nic a myslí si dodneška, že je někde v zahraničí nebo že je někde zakopanej. Máte něco dalšího?“
Tak jsem jim řekl další fakta o dvou lidech. Znovu si vše ověřovali a znovu souhlasili, že o těchle případech vím víc, než policie. Bohužel, či spíše bohudík, nemají žádné důkazy, které by směřovaly ke mě, ale z dodaných indicií pochopili, že jenom já můžu znát takový detaily.
No, jezdili jsme takhle asi dvě hodiny a nakonec mě vysadili na stejným místě, jak mě sebrali. Rozloučili se s tím ,že se možná ještě uvidíme a odjeli.
Za čtrnáct dnů mi rovnou zavolali na mobil, i když jsem jim číslo nedal, nikde ho neuvedl a používal jsem kredit, tj. anonymní SIMku, a že se mnou chtějí zase mluvit. Ani jsem nepátral, jak zjistili moje číslo, které mělo jen pár mých přátel a rodina, prostě na to mají svoje prostředky. Dohodli jsme se, že se večer setkáme v jedný vinárně. Tak jsem tam ve 20:00 seděl v jedný kóji, kde bylo rezervé, jak mě instruovali. Přišli oba.
„Tak jsme si vás důkladně proklepli ze všech stran. Samozřejmě nenápadně. Ověřili jsme ty fakta ještě jednou, abychom měli jistotu. A máme pro vás nabídku.“ začal jeden z nich.
„Využili bychom ty vaše znalosti a samozřejmě to nebude zadarmo.“ řekl druhej.
„A jak si to představujete? Že mi jako zavoláte nebo se potkáme, dáte mi jméno a adresu, a já toho člověka zlikviduju?!“ zeptal jsem se.
„Mluvte, prosím tišeji, není nutné, aby nás někdo slyšel.“ řekl hned ten druhej. Přitom tam hrála hudba, tak akorát hlasitě, že nerušila, ale současně přikrývala rozhovory z dalších boxů.
„Určitě by to probíhalo v nejvyšším utajení – žádné telefonáty, žádné schůzky, kde bychom předávali informace a tak. Bylo by to postavené na starém principu – na mrtvých schránkách.“ pokračoval ten důstojník, „Hlavně požadujeme naprostou mlčenlivost, žádné otázky a přesné splnění rozkazu. A za to vám vždy zaplatíme polovinu sumy předem a polovinu po splnění úkolu. Vše bude v hotovosti, žádné účty, žádné podpisy, žádný záznam. Na to se můžete spolehnout.“
„A kde mám jistotu, že mě zrovna nenahráváte, že mě nebudete sledovat a tak?“ pochyboval jsem.
„Jde o speciální úkoly, které se nesmí a nemůžou jakkoliv dokumentovat, protože kdyby se to provalilo ven, na veřejnost, tak je zaděláno na průser. Takhle to v tajné službě chodí. A my dva vás určitě nenahráváme a nehodláme vás ani sledovat. Budete náš kolega, i když ne oficiální, protože to samozřejmě nejde a víme, že cokoliv by mohlo ohrozit vás, při plnění úkolu, tak ohrozí i nás. Klidně si nás tady prohledejte. My věříme vám a vy věřte nám. Takhle to v naší branži chodí… Nebo naopak – nevěříme nikomu a ničemu… Tohle, co děláme, ví jen velice úzký okruh lidí – ti, co vydají rozkaz. A už jen z povahy těch úkolů je samozřejmé, že to má nejvyšší prioritu a nejvyšší stupeň utajení. Tohle se nedostává ani do zpráv pro vládu a prezidenta a ani do žádné oficiální zprávy pro média nebo veřejnost. Prostě nám jde o to, aby vždy jistá osoba zmizela a aby ji nikdo nenašel, nic víc.“
„No a aby v tom BISka nebyla namočená a když by teklo do bot, aby to hodili na někoho zvenku, co?“ ušklíbl jsem se.
„Hele, o tohle nám nejde a nikomu nejde o to, aby se cokoliv provalilo. Takže žádné dokumenty, opakuji, že žádné podpisy, nic. Jen naprostá důvěra a spolehlivost a doživotní mlčení. Za to dostanete vždy dobře zaplaceno. Samozřejmě je nutné, když dostanete ty peníze v hotovosti, aby jste je uvolňoval nenápadně, to je snad pochopitelné.“
„A kolik dostanu za případ?“ zajímalo mě.
„Dvě stě tisíc.“ byla jejich odpověď.
„Takže sto před a sto po? V hotovosti?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě.“
„A jak poznáte, že je po? Prostě nebude nikde důkaz. Dělám to profesionálně.“ řekl jsem.
„Že je uklizeno nám jen oznámíte, my si to ověříme, to je snad jasný. Jakmile bude na sto procent jisté, že objekt zmizel, vyplatíme druhou část. A nebojte, že bychom to ověřovali měsíc třeba. U nás to trvá pár dnů, máme na to prostředky a páky,“ mrknul na mě ten druhej.
„Dobrá, souhlasím. A co tedy dál?“ zeptal jsem se zase.
„Připravíme mrtvé schránky, tak aby nešly sledovat, v tom pojedeme společně. Uděláme je na několika místech jak v Praze, tak i jinde v republice. Domluvíme kódy pro telefonní spojení. Budeme používat jen a pouze veřejné telefonní automaty – vždy jeden pro kontrolu a předání čísla druhého, kterej bude úplně jinde, třeba na druhý straně Prahy a tam pak zavoláme a předáme instrukce v dohodnutém kódu – tohle vše vysvětlíme a zaškolíme vás v tom.“ řekli.
„Další schůzka bude za deset dnů, v 17:30, stará výpadovka na Kolín, za Úvaly po třech kilometrech je autobusová zastávka, už se nepoužívá, za ní je odbočka doprava a lesík. Není tam vidět ze silnice.“
„Dobře, budu tam.“ a zvedl se k odchodu. Podali mi ruce, útratu jsem nechal na nich, stejně na to mají fondy a šel jsem domů přemýšlet o budoucnosti.
Tak to je dnes vše a zbytek zase příště. A nic nedbal na to, když jsem mu řekl, že to začíná být hodně zajímavý a ať pokračuje. Příště, zopakoval mi.
