Tento příspěvek už byl přečten 266 krát!
Vezmu to trochu zeširoka: Moderní doba (míním někdy od 60.-70. let 20. století) klade jakési stále se stupňující požadavky na výkon náboje.
Od počátku 20. století byl například náboj 7,65 Br. považován za optimální pro policejní účely.
A náboj .38 Special za více než účinný pro vážně míněnou sebeobranu.
Určitou výjimku tvořily USA, jejichž palným zbraním je ovšem obecně vrozena jakási gigantománie.
Nicméně i američtí policisté, zejména městské sbory, zůstávali dlouho věrní osmatřicítce jako vhodné ráži pro většinu běžných situací.
Výkonnější .357 Magnum totiž původně vznikl coby „protipancéřový“ náboj určený k zastavování vozidel, vyžadoval větší, těžší, obtížněji nositelné revolvery s vyšším zpětným rázem.
Proto jej dlouho preferovali především policisté z dálničních patrol a venkovští šerifové.
Stejnou nebo podobnou historii lze vysledovat u náboje .45 ACP.
Po problémech s ráží .38SP na Filipínách požadovala US Army služební ráži, schopnou zastavit koně pod útočícím jezdcem, tedy podobných vlastností jako .45 Long Colt.
S nástupem mezinárodních teroristických skupin, většinou vyzbrojených vojenskými zbraněmi (protože pocházejícími z armádních skladů), začalo volání po výkonnějších rážích. Policejní sbory se upnuly k původně vojenskému náboji 9mm Luger jako k univerzálnímu všeléku.
A v letech 80. tento trend nabral na obrátkách. Dost k tomu přispěl tzv. Miamský debakl, který v řadách FBI rozpoutal diskuse na téma „nedostatečná účinnost ráže 9mm Luger“.
Že hlavní příčinou průšvihu v Miami byla nevhodná taktika zásahu, nedostatečná koordinace sil, špatný střelecký výcvik a v neposlední řadě nevhodně volené střelivo Winchester Silvertip, zůstalo jaksi stranou zájmu i diskusí.
Z roviny „Posrali jsme co se dalo“ se oficiální postoj FBI posunul do roviny „Můžou za to špatné zbraně.“
FBI se vrhla na ráži 10 mm Auto, ta se ovšem ukázala pro velkou část agentů (především žen) jako přespříliš výkonná a těžko zvladatelná.
Výsledkem byl „kompromisní“ 10 mm Lite (vlastně jen 10 mm Auto se slabší laborací) a z něj odvozený .40 S&W.
Nastala usilovná propagace novinek, opět se dalekosáhle debatovalo o potřebě vyššího výkonu a situace došla tak daleko, že leckomu dnes připadá .44 Magnum slabý a neúčinný…
Lidi zlatý, .44 Magnum je náboj pro lovecké průvodce na Aljašce, pro případ, že by se zblízka střetli s medvědem!!!
Jenže vraťme se na počátek:
Náboje jako 7,65mm Browning, .32 S&W a podobné pocházejí vesměs z konce 19. století.
Tehdy byly považovány pro obranné účely za dostatečné.
Jak moc se za posledních 120 let změnilo lidské tělo a jeho stavba?
Vůbec!
Anatomicky jsme zcela stejní jako naši pradědové.
Jestliže byly účinné tehdy, musejí být stejně účinné i dnes.
A rychlý letmý výstřel ze zbraně podobné ráže lze opakovat rozhodně snáze a s menším vypětím, než výstřel ze S&W M29 se šestipalcovou hlavní.
Dirty Harry se svým kanónem sice vypadá efektně ve filmu, ale v praxi je to poněkud jiné.
Než dokážete vytáhnout, zamířit a vystřelit s takovou houfnicí, případně výstřel opakovat, vypálí váš protivník s Coltem Detective Special ráže .38SP třikrát. Neboli má třikrát větší šanci, že vám vpraví pod kůži 10,2 gramu olova.
Náboj .22 LR sice původně vznikl pro účely sportovní střelby z pušek, ale například rezidenti Mossadu jej úspěsně používají v pistolích celá desetiletí.
Vědí proč…
Taková pistole je lehká, malá, dobře ukrytelná a snadno se ovládá.
Je tomu podřízen i jejich střelecký výcvik, jenž by se dal v krátkosti charakterizovat slovy „Střílej první, střílej zblízka, vypal tolik ran, kolik stačíš a nepřestávej, dokud ten druhý neleží na zemi.“
Dvaadvacítka nemá skoro žádný zpětný ráz, takže střelba z ní může být rychlá a s malým rozptylem.
Nepotřebuje tlumič, střelba a její následky, zvláště v uzavřeném prostoru, nepůsobí jako bombardování Drážďan a (což je pro důstojníky tajné služby důležitější než pro civilního držitele) náboj .22 LR je asi nejrozšírenější ráže na světě.
Takže nábojnice ponechané na místé neukazují prstem na střelce.
[autor: Dušan Klindera]
