Tento příspěvek už byl přečten 309 krát!
V devatenácti letech emigroval do USA s 50 dolary v kapse, manuální práci si vydělal na prestižní školy a vybudoval si image podnikatele amerického střihu. Dnes je z něj miliardář. Co ale ve skutečnosti víme o Zdeňku Bakalovi? Vše je možná úplně jinak.
Jméno uhlobarona Zdeňka Bakaly bylo loni skloňováno v souvislosti s hornickými bouřemi na Ostravsku. Havíři vzali během demonstrace dokonce útokem budovu ředitelství NWR/OKD a suchou niť na Bakalovi, z něhož se stala mezitím „persona non grata”, nenechali ani politici včetně prezidenta Miloše Zemana.
Sdělovací prostředky přitom dlouhodobě vykreslují miliardářův životní příběh heroický: ve stylu, jak chudý a nedovzdělaný chlapec z Brna ke štěstí přišel. V Americe, kam emigroval roku 1980 jako devatenáctiletý, dočteme se, pracoval jako údržbář v kuchyni kasina Harrah’s a dokázal tak všem, že odhodlání, píle a nezlomná vůle mohou být k cestě za bohatstvím naprosto dostatečným vybavením. Dále se dozvíme, že si Bakala mytím nádobí vydělal dost peněz, aby mohl začít studovat na prestižní škole v Berkeley a na Dartmouth College, kde získal titul MBA.
Nejde přitom o lecjaké školy: Dartmouth College v Hanoveru je soukromá instituce vyššího vzdělání v USA, jedna z vůbec nejprestižnějších a nejdražších. Je tedy takový popis pravdivý? A má vůbec reálný základ, je-li devět let Bakalovy americké emigrace stále zahaleno tajemstvím?
Správce majetku
Když si položíme otázku, mohl-li si budoucí bankéř Bakala na prestižní školy vydělat opravdu sám, odpověď zní, že nejspíš těžko. Existuje pro to přinejmenším jeden reálný argument, a to dochovaná korespondence. Z ní vyplývá, že ve Státech se tento vyučený dámský krejčí místo drsné práce podle všeho raději poflakoval. „Co dělám, jsem vám už psal. Ve skutečnosti toho moc nedělám. V Americe se ještě nikdo nepředřel,” pochvaloval si například v roce 1981, když psal rodičům dopis z USA; tehdy byl zaměstnán právě jako údržbář v kuchyni kalifornského kasina (více Emigrace krejčího).
Kdo ale Bakalovi pomáhal? Sem tam se na internetu objeví konspirační teorie: prý jej mohla tou dobou významně podporovat finanční dynastie Rothschildů, pro kterou může nyní pracovat v Česku jako jakýsi bílý kůň. Jde o pouhé báchorky?
Ten, kdo se chce přiblížit zčásti pravdě, musí podniknout výpravu do historie – do dob první republiky. Tehdy měl být děd Zdeňka Bakaly správcem majetku vídeňských Rothschildů v ČSR se sídlem v Opavě. „Funkci vykonával až do 3. září 1939, kdy byly nacisty Rothschildovy majetky – Vítkovické železárny, doly v OKD a další – v tehdejším Československu zabaveny formou arizace židovského, potažmo britského majetku,” uvádí zdroj (viz Zájem o Vítkovice měli Himmler i Göring).
Archiv skončil v Moskvě
Radek Schovánek z Ústavu pro studium totalitních režimů k tomu říká: „Tuto informaci o dědovi pana Bakaly jsem již zaznamenal, ale nemám ji čím podložit.” Karel Müller, šéf zemského archivu v Opavě, dodává: „Rothschildové, kteří vlastnili Vítkovické železárny do druhé světové války, u nás totiž nemají žádné své písemnosti. Více by se možná našlo v jejich vídeňském archivu, ten ovšem skončil po válce v rukou Sovětské armády.”
Archivářka vítkovických železáren Hana Šustková zase uvažuje: „Nedávno ale Moskva část archivu vyměnila s londýnskými Rothschildy za jiné dokumenty, tak snad tam by něco bylo.” Londýn však mlčí. Podobně jako zpravodajci. Mluvčí BIS Jan Šubert pro TÝDEN ve věci Bakalova dědy pouze konstatoval: „Zpravodajská služba nemůže odpovídat – potvrzovat, nebo vyvracet – konkrétně položené dotazy.” Stejně tak Bakalův dobrý přítel Karel Schwarzenberg po krátké odmlce uvedl: „Na toto odpovídat nebudu.”
Kdo vlastní OKD?
TÝDEN samozřejmě oslovil i samotného Bakalu, a to již před dvěma měsíci, ale dosud se (i po několika urgencích) nevyjádřil. „V tuto chvíli nejsem schopen odpověď zajistit. Pana Bakalu jsem samozřejmě v této věci kontaktoval,” sdělil několikrát Bakalův mluvčí Tomáš Pavlík.
Dokud se Bakala nevyjádří, lze tak spekulovat, že mu Rothschildové mohli vypomáhat nejen během emigrace, ale i dlouhodobě, a to ve svůj prospěch. Faktem totiž zůstává, že o svém dnešním reálném vlivu na OKD může Bakala říkat, co se mu zamane: podíl totiž drží prostřednictvím investiční skupiny BXR Group. Ta vlastní podle dostupných informací aktiva v hodnotě 120 miliard korun, ovšem nikdy oficiálně nezveřejnila akcionáře.
Tudíž byť se v minulosti psalo, že údajně polovina BXR patří Bakalovi, není vůbec známo, kdo a jak velké podíly vlastně ve skupině drží. Ví se jen, že BXR prostřednictvím akcií na burze kótované firmy NWR ovládá Ostravskokarvinské doly – tedy OKD. NWR se přitom v současnosti příliš nedaří (propouštění horníků stále hrozí) a sám Bakala loni zdůrazňoval, že mu nyní patří méně než třetina Ostravskokarvinských dolů.
Sobotkova role
Historie ovládnutí největšího důlního podniku v zemi je přitom širší veřejnosti víceméně známá. Původním majitelem OKD byl stát. V roce 2004 mu zbýval poloviční podíl a ten vláda prodala za čtyři miliardy korun firmě Karbon Invest uhlobaronů Viktora Koláčka a Petra Otavy, přičemž je třeba dodat, že kriminalisté dnes tvrdí, že prodávat se mělo minimálně za 7,5 miliardy. Koláčka a Otavu začala také záhy trestně stíhat policie pro podezření z tunelování podniku. V tu dobu ale na scénu přichází Zdeněk Bakala, který od nich společnost Karbon Invest v listopadu 2004 kupuje.
Bakalu zároveň moc „nemusel” například expremiér Petr Nečas, jenž mu v novinových článcích občas nezapomněl připomenout, že privatizace OKD rozhodně nebyla tak čistá, jak Bakala tvrdí. A právě za Nečase se začala privatizace znovu vyšetřovat.
Ministr vnitra v demisi Martin Pecina zase uvedl: „Je pravda, že Bohuslav Sobotka (v roce 2004 byl ministrem financi a předsedou FNM, pozn. red.) tenkrát připravoval privatizační smlouvu a na straně Bakaly stál údajně Radek Pokorný, Sobotkův blízký přítel a poradce.” A dále dodal: „Nikdy jsem tu smlouvu neviděl, nespadalo to do mé kompetence, abych se tím zabýval. Ale Bohuslav Sobotka byl jeden z organizátorů doprivatizace OKD – stát měl však již v té době ve společnosti minoritu.” Podle posledních zpráv policie v kauze privatizace OKD již obvinila dvě osoby, jedním z nich má být i Pavel Kuta, někdejší místopředseda zmíněného FNM, tedy Fondu národního majetku.
Klíč k tajemství. Rozvod?
Jestliže je alespoň zčásti známa historie ovládnutí OKD, kdy stát zřejmě výrazně tratil, tajemstvím naopak zůstává, jak Bakala získal potřebné finance ke koupi podniku.
Nejprve zmiňme, že po studiích se Bakala do Čech se vrátil v roce 1990 ve třiceti letech jako šéf pražské pobočky investiční banky Credit Suisse First Boston (CSFB). Pro tu pracoval nejdříve v New Yorku a Londýně. V roce 1991 pak dostal pověření založit v Praze její pobočku. Pracovat pro Credit Suisse sice vydržel jen dva roky, ale na sklonku roku 1993 se postavil na vlastní nohy, když založil investiční banku Patria Finance. V roce 2001, kdy už měl za sebou privatizaci Karlovarské Becherovky, kterou koupil spolu s dnešním exministrem zahraničí Schwarzenbergem a prodal ji společnosti Pernod Ricard, se Patrie zbavil. Převedl ji na belgickou bankovní skupinu KBC, která už o dva roky dřivé získala v privatizaci ČSOB.
A ve sdělovacích prostředcích se právě píše, že údajně z prodeje Patria Finance získal finance na OKD. Jenže z dokumentů Nejvyššího soudu amerického státu Jižní Karolina, jenž na přelomu let 2002 a 2003 rozhodoval o rozvodu Bakaly s první ženou Marguerite, vyplývá naprostý opak.
Dokumenty, které má TÝDEN k dispozici, totiž poukazuji na skutečnost, že celková hodnota podílu obou manželů v Patria Finance představovala 6 049 475 dolarů. To podle tehdejšího kurzu znamená 240 milionů korun. A o tento pódii se manželé měli rovným dílem rozdělit. Čili Bakala, stejně jako jeho manželka, z prodeje Patrie získal zhruba 120 milionů korun.
Kdo mu tedy půjčil na OKD, když dal za doly podle veřejně dostupných informaci půl miliardy dolarů, na tehdejší dobu asi dvanáct miliard korun? Konsorcium bank?
Zajímavá návštěva
V této souvislosti je zajímavé připomenout, že když v roce 1991 otevíral Bakala v Praze pobočku investiční banky Credit Suisse, objevuje se téměř současně na titulních stranách novin pozoruhodná zpráva: Lord Jacob Rothschild, předseda Správní rady Rothschildova investičního trustu v Londýně, navštívil Ostravu a s. p. Vítkovice. ‘
Představitel rodu někdejších majitelů Vítkovic sdělil, že jeho investiční trust se bude podílet na privatizaci a modernizaci podniku. „Nejprve se to bude týkat kontilití a poté výroby oceli v konvertorech,” řekl.
Lord, jehož doprovázela manželka Čeřena, zavítal také na zámek v Šilheřovicích, jenž jeho rodu kdysi patřil. Několik dní před návštěvou zde brigádníci osekali křoviny kolem cest, vysypali cestičky, takže rozlehlý park s golfovým hřištěm pěkně prohlédl.
Ale pokračujme: v červnu 1994 se zase objevují v novinách informace, že Československá obchodní banka (ČSOB) založila společný podnik pro finanční poradenství s bankovní skupinou NM Rothschild & Sons Limited, která vznikla v roce 1804 a disponuje bilanční sumou okolo osmi miliard dolarů. A mezitím, jak jsme již zrekapitulovali, se Zdeňku Bakalovi nebývalé dařilo, třebaže někdejší sociálnědemokratický premiér Miloš Zeman neviděl v Bakalově investiční skupině ani tak sbor geniálních finančníků jako spíš zájmovou lobby, „jež má své agenty na Hradě či ve vedení centrální banky (viz Ochránce Havlova odkazu) “.
Další zářez: radniční noviny
Naopak někdejší místopředseda představenstva Českého Telecomu Bessel Kok Bakalu vyzdvihoval, jak to jen šlo: „Být středem pozornosti, to není jeho styl. Ale bezpochyby je to jeden z největších a nejschopnějších bankéřů v zemi.”
Patrně měl pravdu: s OKD totiž ve skutečnosti Bakala ovládl majetek v hodnotě několika desítek miliard. Mimo jiné získal i 45 tisíc bytů, které veřejně slíbil prodat nájemníkům, práva však převedl na jiné subjekty s neznámou vlastnickou strukturou.
V srpnu 2008 pak koupil za více než dvě miliardy korun většinový podíl firmy Economia, která vydává například deník Hospodářské noviny či časopis Respekt. Hodnota podniku ale v poslední době klesla a novináři dostávaly výpovědi, což souvisí s potížemi, jimž toto odvětví čelí. Podle zjištění TÝDNE pak rovněž Bakala vydělává na radničních novinách městské části Praha 3. Ty od ledna 2013 tiskne a distribuuje v nákladu 60 tisíc výtisků společnost R Media, kterou vlastní Economia, a. s. Více se však už nedozvíme, neboť Economii podle obchodního rejstříku vlastní BXR Media Limited kótovaná v Nikósii s nezjistitelnými vlastníky. Ačkoli jen tak mimochodem: mezi členy správní rady a dozorčí rady Bakalova mediálního impéria Economia najdeme řadu zajímavých zahraničních person – třeba Andrew Knighta, předsedu společnosti J. Rothschild Capital Management Ltd.
Jasné je tak pouze jedno: dokud bude Bakala mlčet a sám neobjasní, jak žil a studoval ve Spojených státech, může být na něj nahlíženo i jako na pouhého emisara ve službách této finanční dynastie.
Emigrace dámského krejčího
Zdeněk Bakala emigroval počátkem srpna 1980. Odjel k moři – do Jugoslávie na čtrnáctidenní zájezd s CKM. Do Brna, kde v té době žil s rodiči a sestrou, se už nevrátil. Jak vyplývá ze svazku, jejž na něj později založila StB, tento synek z „úřednické rodiny” (matka byla laborantkou krajské hygienické stanice) totiž emigroval do Rakouska, odkud se vydal do Spojených států. Protože nebyl přijat na gymnázium, vyučil se předtím dámským krejčím. V provozovně, kde pracoval (spadala pod oděvní družstvo VKUS Brno), jej však hodnotili jako pracovníka se špatnou morálkou. To však mohlo být mladému Bakalovi ukradené. Ačkoli nad ním v září 1981 komunisté vynesli ortel a Městský soud v Brně jej poslal v nepřítomnosti na rok a půl do vězení, do ČSSR se vrátit nehodlal.
Zájem o Vítkovice měli Himmler i Göring
Pátrání po stopách židovské finanční dynastie Rothschildů v Česku lze začít v Rakousku-Uhersku – v době, kdy se zde budovala železnice. Průkopníkem železnice v Rakouské monarchii se stal Salamon Mayer Rothschild (1774 – 1855). Založil konsorcium, jež získalo koncesi na výstavbu novátorské kontinentální tratě spojující Vídeň s Ostravskem, Krakovem a solnými doly v Bochni a Wieliczce.
Takřečená Severní dráha císaře Ferdinanda přirozeně spolykala velké množství železa, oceli a uhlí. Pro svou společnost proto Rothschild v srpnu 1842 koupil a úspěšně provozoval Vítkovické železárny. V prosinci téhož roku získal i oprávnění k těžbě uhlí a železných kovů ve Slezsku.
Rothschilda na možnost investice v moravsko-slezském území upozornil podle již zesnulého historika Josefa Gebauera profesor vídeňské polytechniky Franz X. Riepel. „Riepel prováděl geognostický průzkum v regionu a dospěl k závěru, že nerostné bohatství nabízí velké podnikatelské šance,” popsal Gebauer s tím, že Rothschildové koupili Vítkovické železárny i s doly na uhlí a železnou rudu za 321 500 zlatých. Tím začala úspěšná éra rakouské dynastie této rozvětvené rodiny.
Nyní se ale posuňme v čase: tentokrát se ocitáme v době před anšlusem, konkrétně právě v Rakousku, kde jsou tendence přiklánějící se k fašismu čím dál patrnější.
Od roku 1933, kdy se dostal v Německu k moci Adolf Hitler, začínají k uším vídeňské větve Rothschildů doléhat zvěsti o zacházení s Židy. Situace se stává vyostřenou, když je 25. července 1934 zavražděn demokratický ministerský předseda Engelbert Dolfuss. Osudným se mu stalo, že chtěl zakázat rakouskou NSDAP. Bylo totiž zřejmé, že by v příštích volbách nacisté získali většinu a Rakousko by přestalo existovat jako stát, neboť by se připojilo k Německu.
K tomu došlo zanedlouho – v březnu 1938, kdy Hitler nečekal na referendum. Naštěstí mimo Louise Nathaniela Rothschilda (pravnuka Salamona), uvězněného pro židovský původ, stačili všichni Rothschildové opustit Rakousko nebo v té době v zemi nebyli.
Louise, poslední důležitý představitel vídeňské větve oblastech, jež žádný hmotný zisk nepřinášejí. Stal se například hlavním sponzorem aktivit dnes již zesnulého Václava Havla a na Loretánském náměstí v Praze připravuje nové sídlo jeho knihovny. Současně přivezl do Prahy pobočku americké nevládní organizace Aspen Institute, která podporuje „rozvoj společnosti založené na demokratických hodnotách”. V Americe se tato organizace snaží vyhýbat zařazení na politickém spektru a zakládá si na tom, že sdružuje jak republikány, tak demokraty. S druhou ženou Michaelou, rozenou Maláčovou, ovládá pak také firmu Luxury Brands Management, které patří obchody v pražské Pařížské ulici. Bakala rovněž sponzoruje soutěž Česká miss, kterou organizuje jeho žena.
Úspěšná rodina
Nejen Zdeněk Bakala, ale i jeho příbuzní dosáhli významných úspěchů. „Bakalové jsou tady v kraji úspěšní a dosáhli na různé posty, například už pět let zesnulý docent Jaroslav Bakala a bratranec Zdeňka Bakaly zastával v letech 1994 až 1997 funkci děkana Filozoficko-přírodovědecké fakulty nově založené Slezské univerzity,” vypráví archivářka Vítkovických železáren Hana Šustková.
Vědeckým tématem historika Jaroslava Bakaly byl středověk ale i takzvané průmyslové oblasti českých zemí za kapitalismu, takže Rothschildové pro něho byly symbolem poroby havířů a hutníků. Po revoluci v roce 1989 stejně jako jeho mnoho kolegů otočil a z Rothschildů se stali rytíři průmyslové revoluce.
Ať tak či onak, už jen vyslovení jména rodu dosud v kraji vyvolává vlny emocí. O tu poslední se postarali sami Rothschildové, když v roce 2009 požádali celkem ve čtrnácti žalobách o vrácení vybraných pozemků na šilheřovickém panství západně od hranic Ostravy. Bojovat o nároky rodu dostal za úkol baron Geoffrey R. Hoguet.
[Článek je převzatý z jiných zdrojů]
