A tak my si tu žijeme…

Tento příspěvek už byl přečten 188 krát!

Státní rozpočet skončil v březnu schodkem 166,2 miliard korun (jen za 3 měsíce!).
Jde o nejhorší hospodaření za posledních několik dekád. To už na nikoho tato vláda svalovat nemůže. Samozřejmě jsme slyšeli výmluvy ministra financí z ODS Stanjury, že tu byly výdaje na „pomoc lidem s energiemi“ či na „sociální dávky“ („nestyďte se požádat“, že).

V zásobníku výmluv je osvědčený odkaz na válku na Ukrajině. Pro zbývající nespokojence je tu v Čechách fungující (ale stále nesmyslnější) obvinění z podpory jakési „páté ruské kolony“. Nechtěl by nám pan premiér Fiala už opravdu něco k tomu všemu říci? A pokud možno, s novou tváří ministra financí po boku? Nelze už donekonečna poslouchat „stanjurovské“, že „jde o doporučení NERVu“, nebo že „NERV radí“. NERV nás nezajímá. NERV je fíkový list vládní nekompetence. Je to skupina neznámých, nikým nevolených lidí bez jakékoliv odpovědnosti. Ty nikdo nikdy za jejich „doporučení“ nepotrestá. Mandát voličů mají lidé ve vládě. Ať jej tedy nesou a neschovávají se!

V sousedním Německu se znovu rozběhla debata o tom, zda nadále „obtěžovat“ žáky a studenty škol zadáváním domácích úkolů. Argumenty jsou podobné těm, které používají odpůrci zadávání domácích úkolů i u nás – nemístné přetěžování žáků, znevýhodňování sociálně slabších či přenášení povinností školy na rodinu. Žádný z těchto argumentů nesdílím. Domácí úkol je formou procvičení probrané látky, způsobem pěstování sebedisciplíny pro vzdělávání tolik nezbytné, formou výcviku postupného osvojování návyků k samostatné studentské práci. Zvládnutí domácího úkolu není práce pro rodiče, je to nezbytná forma zpětné vazby pro učitele, zda probraná látka byla ve škole dostatečně zvládnuta. Od léty osvědčených vzdělávacích postupů bychom neměli bezhlavě upouštět. Už tak jsme si, ke škodě žáků, studentů i budoucnosti této země dovolili celé vzdělávání až příliš ulehčit a zjednodušit.

Ono je to možná ale nakonec jedno, zda budou žáci či studenti trápeni domácími úkoly, neboť „vysokých škol je v Česku víc než dost,“ tvrdí jedny z dnešních novin a připomínají: „Lze si vybírat z nabídky šestadvaceti veřejných a třiceti soukromých vysokých škol … a navíc desítek vyšších odborných škol.“ Takový počet vysokých škol v této zemi je šokující. A ohromující je, že se všechny tyto školy uživí. Nejde pouze o naplnění škol studenty způsobilých univerzitní vzdělání absolvovat (opravdu to jsou všichni, kteří se na vysoké školy dostanou?), jde především o nutný počet kvalitních pedagogů s náležitými akademickými předpoklady. Vzpomínám, jak si profesor Václav Černý na konci čtyřicátých let minulého století ve svých Pamětech stýskal: „Strádat zoufale bude kvalita takového vzdělání, otevíráme-li v naší zemi již čtvrtou universitu“. Ten by se divil!

V Paříži v neděli proběhlo místní referendum o zákazu provozu sdílených koloběžek. 90 % hlasujících se vyslovilo pro jejich zákaz. V anketě dotázaných voličů jim u koloběžkářů nejvíce vadí nedisciplinovanost, zneužívání chodníků a ohrožování chodců, agresivita, arogance a řízení pod vlivem alkoholu. Výsledky nejsou závazné, ale socialistická starostka Paříže Hidalgová slíbila vůli Pařížanů respektovat. Sdílené koloběžky a kola, sdílená auta, sdílené bydlení – ony slavné výdobytky nic normálního nerespektujících „zelených“ liberálů v Paříži narazily. V ulici, kde v Praze bydlím, je zoufalý nedostatek parkovacích míst pro vozidla – jako jinde v tomto městě. Městská policie si tu pravidelně užívá „pokutové hody“. Před nedávnem tu část cenného parkovacího prostoru anektoval provozovatel sdílených elektrokol. Jen tak. Přál bych si v Praze „pařížské“ referendum o „sdílené“ budoucnosti (asi bych prohrál).

[Ivo Strejček: Přestaňte se schovávat! ]

error: Obsah je chráněný!