Tento příspěvek už byl přečten 158 krát!
2. část
Přišel jsem asi za týden. Nebyl tam. Tak jsem šel k vrchnímu a zeptal se na toho chlápka.
„Jo, vy myslíte toho plešouna, co sedává támhle v rohu a furt kouká z okna?“
„Jasně, toho myslím. Nevíte, kde je?“ odvětil jsem.
„Nóóó, on nechodí zrovna pravidelně. Zajde tak jednou, dvakrát za dva tejdny. Žádný pravidelný dny.“
Posadil jsem se k tomu stolu, objednal si pivko a čekal, jestli se náhodou neobjeví. Čekal jsem asi hodinu a pak jsem to vzdal. Ale co, mám to přeci kousek od baráku, tak to zkusím třeba zítra nebo pozítří.
Přišel až ten druhý den. Já už tam byl, laptop před sebou, diktafon připravený. Sedl si naproti a kývnul na pozdrav.
„Tak jak se daří, mladej?“ zeptal se.
„Ale jo, jde to, mohlo by být líp, ale může být taky hůř.“ zavtipkoval jsem.
„To jo, to vždycky může“ řekl nějak smutně. „Tak kde jsme to minule skončili?“
Projel jsem listy na konec a připomněl mu to.
„Aha… tak jedeme dále.“ mrkl na mě.
Druhý příběh
Tak ten nůž, abych tak navázal, to je zbraň pravejch zabijáků. Už po tisíciletí. Měl jsem to štěstí, že jsem se někdy počátkem devadesátých let potkal s opravdovým profíkem a když říkám opravdovým, tak to myslím zcela vážně. Takoví už dneska nejsou. Jó, teď je hódně takovejch stylů a hódně majstrů, kteří učí, co s nožem, ale profík není ani jeden… Protože kdyby byli, tak jsou buď v base nebo u armády a neprezentují se takhle na veřejnosti, páč umění boje s nožem není pro amatéry, pro publikum, pro vobyčejný lidi, víš mladej. Tak ten chlapík, kterýmu bylo už k sedmdesátce, tak prokazatelně zabil jenom nožem v druhý světový přes šedesát nepřátel a to je sakra číslo. Zabít nožem dva, tři lidi to je kumšt. Zabít pět až deset, to už je síla, ale šedesát lidí? Mladej, to chce naprostou odvahu a perfektní, precizní práci. No a ten chlápek šel samozřejmě po válce k armádě dělat instruktora k paragánům. Pro boj zblízka. Byl u armády až do sedmdesátýho druhýho a i když nebyl študovanej, tak to dotáhl na kapitána. Co dělal pak, to nevím, jak říkám, já ho potkal až někdy v devadesátým a úplně náhodou v podobný knajpě, jako je tahle. Hele, to co jsem viděl, to mi fakt vyrazilo dech!
Nějací týpci ho začali provokovat, on furt jen tak seděl a nevšímal si jich. Až když se jeden z nich natáhl rukou, že ho asi chytne za flígr, tak ten chlap vyletěl jak blesk a přísámbohu, toho blbečka zpacifikoval tak rychle, že jsi ani nestačil mrknout. Ten blb letěl přes celou místnost a zůstal ležet, ani se nehnul. No a ti další dva, místo toho, aby se rychle vytratili, tak vytáhli kudly. No, prostě blbečci… Chlapík na nic nečekal a odzbrojil je tak rychle, že zůstali jako vopaření. No a chlápek měl najednou v rukách dva nože. A sakra, řekl jsem si, tady poteče krev. Ale ouha, chlapík provedl několik bleskurychlých pohybů rukama a blbečci měli posekaný bundy, ale žádnej škrábanec na těle, prostě žádná krev. Úplně stejně, jako ten krokodýl Dándí v tom filmu, fakt. Blbečci se otočili, cestou sebrali svýho kámoše, co furt byl v bezvědomí a vypadli z knajpy jako namydlenej blesk. Ten chlápek tam stál, v rukách dva nože a najednou: svíííst, svíííst a oba nože se zabodly do cedule naproti přes celou místnost. Takovejch šest, sedm metrů to bylo. Bože, to byla rychlost. Hospoda ztichla. Teda tam bylo ticho, už když si je vychutnával, ale teď to ticho bylo tak veliký, tak hluboký, jaký jsem nikdy neslyšel. Snad i větráky se přestaly točit. A chlápek si zase sedl na svůj flek a dopíjel pivo. Hned jsem si k němu přisedl a řekl něco v tom smyslu, že to bylo prostě dobrý, úžasný.
„Hovno,“ řekl mi, „normálně by už byli mrtví.“
Tím mi vyrazil dech. Pak zaplatil a odešel. Začal jsem tedy zjišťovat, co je zač ten chlap a z kusých informací, co mi řekli v hospodě, jsem se dozvěděl, že byl prej u armády u nějaký tajný jednotky a hlavně, že sem chodí pravidelně každej pátek v pět, udělá pět piv, vykouří pět viržínek a odejde. Chápeš to, mladej, prostě pět – pátek, v pět, pět piv a pět cigár. Asi nějakej rituál, zvyk nebo co.
Tak jsem tam začal v ty pátky v pět taky chodit. Pořád jsem ho prosil, aby mě naučil s nožem. Vykrucoval se, že to není nic pro civily, že nesmí, že to je státní tajemství nebo co a takhle dokola. Ale jinak jsme si povídali o všem možným. Tak jsem se v průběhu asi dvou měsíců dozvěděl jen pár věcí, co mě zajímaly:
V sedmnácti nebo osmnácti, to bylo v roce 1940, utekl do Ruska. Tady byli nacisti. Dostal se až na Ural. Hned po napadení Sovětského svazu se přihlásil jako dobrovolník k Rudé armádě, ale nebyl přijatý hned. Až po čase se dostal k první československé jednotce a tam už zůstal. Prošel mnoha funkcemi a dotáhl to až na velitele diverzní jednotky. Po válce vstoupil ihned do vzniklé Československé armády a ještě v roce 1947 bojoval proti banderovcům. Přestál rok 48, kdy se dostali k veslu komouši, musel vstoupit do strany. Potom byl pověřen řízením výcviku u výsadkového vojska. V 68 vystoupil rázně proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, v sedmdesátým prvním neprošel prověrkami a v sedmdesátým druhým byl nucen odejít od armády.
To bylo vše, co jsem z něj za dva měsíce dostal…Byl jak beran. Ale po těch dvou měsících došlo k obratu. Asi mi začal důvěřovat. Jednoho dne, byl to samozřejmě pátek v pět hodin, došel do hospody, dali jsme si po pivku a najednou řekl, ať koupím nějaký lahváče, že půjdeme k němu domů. Otevřel jsem hubu, no, zrovna tak, jako teď ty, mladej a zíral jsem na něho.
„No, nečum,“ řekl mi, „…a jdeme.“
Bydlel v klasickém činžáku bez výtahu, v druhým patře. Když jsme vstoupili do bytu, tak jsem se začal zouvat. Zarazil mě, že ne, že u něj doma se chodí jako na Západě, že má všude parkety nebo dlažbu. Byl to malej byt – chodba, kde byla koupelna a záchod, pak se vstoupilo do obývacího pokoje, kde byl kuchyňský kout a pak tam měl ještě malou ložnici. No, žádný nóbl vybavení, ani televizi neměl. Velká knihovna, klasická sedačka s křesly a konferenční stolek. Ale měl tam čisto. Pokynul mi, abych si sedl, otevřel dva lahváče a odešel ke knihovně. Pak mi přinesl velké fotoalbum a velkou knihu, něco jako byly kroniky.
„Tak koukej,“ vyzval mě.
Začal jsem listovat nejprve v tý knize. Byly tam vlepeny různé dokumenty, dopisy i vyznamenání. A chlápek vyprávěl, že v těch dokumentech je s vojenskou pečlivostí zaznamenáno, kolik on osobně zabil nebo zajal nepřátel.
„Hele,“ říkal, „…jenom nožem jsem jich oddělal šedesát tři! Ty, co jsem zastřelil, jsem po půl roce přestal počítat. Já byl vždy v první linii nebo spíše před ní. Byli jsme diverzní jednotka, čistili jsme území od nepřátel, sabotovali jsme, vyhazovali cokoliv do povětří.“
A tak vyprávěl a vyprávěl, já prohlížel album s fotkama, sem tam se ke mně nahnul a ukázal na sebe nebo na někoho, řekl z fleku jméno, hodnost i funkci. Takhle jsem u něj strávil tři hodiny, kdy pořád vyprávěl a já ho nepřerušoval. Nakonec mi řekl, že jestli se chci učit s nožem, tak ať si udělám čas každé pondělí. Prej na dvě, tři hodinky a ještě mi pověděl, ať už nechodím v pátek do tý hospody, že to je rozkaz.
No, abych to zkrátil, učil mě dva roky. U něj doma. Ale naučil mě všechno. Jak odzbrojit chlapa, jak ho tiše zezadu překvapit a kravatou uspat nebo jak seknout hranou ruky nebo předloktím do hrtanu tak, aby člověk nevydal ani hlásku a ihned šel k zemi. Musel jsem se učit jak rychle a přesně bodnout, protože prej rozhodujou milimetry. Ukazoval mi, co člověka zabije ihned, co až za několik minut a co třeba až za hodinu. Ukázal mi sedm smrtelných míst na lidském těle, kam zabodnout nůž a hlavně jakou razancí a pod jakým úhlem a z jakékoliv pozice. Trénoval jsem na vycpaných hadrech, kam mi kreslil cíle a ty panáky, co dělal mi různě stavěl. Naučil mě neutrální postoj s nožem v ruce tak, aby nebyl vidět a jak házet s nožem – za rukojeť i za čepel. Studoval jsem různé typy nožů a dýk a jak se ovládají, přemisťují před tělem i za tělem. Nožů a dýk měl teda velkou sbírku, to je fakt. No byla toho spousta a celý výcvik ti tu vyprávět nehodlám, to je totiž na tříset stránkovou učebnici.
„Jo, ty se ptáš na ty místa? Tak si pamatuj, že hlavní cíl je hlava s krkem a tam je to:
1. podbradek
2. krční tepny
3. spánková kost
4. spojení hlavy s krkem
To jsou hned čtyři místa. Na podbradek se vede útok zespodu, kdy čepel pronikne šikmo přes spodní patro až k mozku. Do tepny se vede útok mírně zboku, těsně za hrtanem a prořízne se tkáň až k páteři, tím se přetne tepna a člověk během několika sekund vykrvácí. Spánková kost se proráží zboku v místě, kde je lebka nejslabší, je to kousek nad vnějším koncem obočí, je tam takovej důlek. Čepek pronikne do mozku a je hotovo. No a zezadu je to ta týlní jamka, tam bodneš a přerušíš míchu a centra oběhu a dýchání. Smrt ve vteřině.
Další tři místa jsou na trupu:
5. srdce
6. játra
7. ledviny
Do srdce musíš bodnout hned vedle hrudní kosti vlevo, musíš se trefit mezi dvě žebra a v půlce výšky hrudní kosti, jak je rovina bradavek u normálního chlapa. Bodnout čepelí naplocho a až po rukojeť a pak jen proříznout k jeho levé straně. Ledviny jsou těsně nad pasem, tam, kde má chlap pásek na kalhotách, tak pár centimetrů nad ním vedle páteře. Ledviny jsou hojně zásobené krví, jsou tam velký tepny, tak je vždy sto procent, že člověk během chvilky vykrvácí. Játra jsou uloženy pod bránicí a jsou kryté částečně žebry, proto se do nich bodá zepředu s čepelí mírně nahoru a to hned jak je oblouk žeber a hrudní kost, vedle solárního plexusu. Nebo se bodá zboku mezi žebry na pravé straně protivníka, to znamená od tebe zleva. Opět je nutné po plném bodnutí provést řez, aby nastalo masivní krvácení. Tak tohle je těch sedm míst.“
„Můžeš bodat samozřejmě do celé oblasti břicha, ale tam nenastane smrt hned, leda, že bys přeseknul nebo probodnul břišní aortu, ale ta je uložena hluboko. Pak můžeš bodat do dalších tepen mimo krkavic – do podklíčkové tepny, podpažní tepny a dole pak do tříselné a stehenní. A pamatuj si, vždy je nutné ránu rozšířit, zakvedlat nožem do stran, řezat, aby člověk vykrvácel. A aby umřel, musí z něj vytéct tři litry krve. Viděl jsi už tři litry krve na podlaze?“
„Ne,“ řekl jsem popravdě.
Odešel k lince a připravil roztok z vody, mouky a červené barvy na kraslice, aby to připomínalo krev. Pak přišel s hrncem a jedním pohybem ho rozlil po podlaze. V tu chvíli se mi udělalo trošku šoufl, protože takové množství jsem pohromadě neviděl a že to teda tý krvi bylo podobný.
„Tohle jsou tři litry“ řekl.
Pak se ještě chvíli kochal mým šokem a nakonec mi rozkázal, abych to důkladně vytřel a vyčistil. Ani netušíš, mladej, co to je uklidit tři litry krve z podlahy. Jasně, že hodně z toho se vsákne do oblečení, do podlahy a tak, takže nikdy neuvidíš celé tři litry pohromadě. No, ale abych pokračoval. Takže když jsem prošel tímto dvouletým výcvikem, na závěr mi chlápek řekl, že mě naučil jen devadesát procent z toho, jak zabít člověka.
„A co těch deset procent, co to je?“ zeptal jsem se ho.
„Těch deset procent je tvoje mysl a praxe, to už tě nenaučím, to je na tobě.“ mi řekl. „Já jsem tě naučil JAK zabít. Ale jestli zabiješ, je to jen a jen TVOJE věc, od toho dávám ruce pryč.“
„Tak mladej, pro dnešek to stačí, příště to bude zajímavější“ řekl mi a odešel zaplatit k pultu. Pak jen mávnul na pozdrav a vytratil se. Seděl jsem ještě chvíli u piva a přemýšlel, co je to vlastně za týpka, co může být zač. Když jsem platil, tak se ptám vrchního:
„Znáte více toho chlapa, co s ním sedávám?“
„Vždyť jsem povídal, že moc ne. A myslím, že není ani z týhle čtvrti, že je z jinýho konce Prahy“ odpověděl.