Tento příspěvek už byl přečten 10983 krát!
USA a jejich spojenci považují ztráty, které Ukrajina utrpěla, za skvělé obchodní rozhodnutí.
O ukrajinském konfliktu se hovoří výhradně v moralizujícím duchu. V hlavním proudu je Rusko označováno za agresora a zrůdu, která pošlapává práva ukrajinského národa.
Západní společnost se ocitá v kleštích moralizování a hlásání pravdy, které slouží pouze jako alibi pro dodávání zbraní Ukrajině. Tímto krokem se aktivně zapojuje do probíhajícího konfliktu a na rukou jim tak ulpívá krev.
Tito dodavatelé zbraní se ze zbabělosti neustále odvolávají na článek 5 Washingtonské smlouvy o vzájemné pomoci. Článek zaručuje kolektivní obranu v případě napadení členského státu NATO. Dodavatelé zbraní se tak snaží odradit Rusko od odvety za jejich zapojení do konfliktu. Zneužívají článek 5 a vymiňují si právo na případný odvetný útok proti agresorovi, a to i v případě incidentálního dopadu střepiny na území sousední země, která dodává zbraně do konfliktu.
Podívejme se ale na situaci z druhé strany.
Podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 (VÚSP) stačí k uzavření smlouvy vzájemný souhlas stran. Ten může být vyjádřen jakýmkoli způsobem, ať už ústně, písemně nebo konkludentně. To znamená, že i podání ruky může být chápáno jako akt vyjadřující uzavření smlouvy.
Rusko v roce 2014 sledovalo cílenou revoluci na Ukrajině, do které se aktivně zapojil Západ. Nová nastupující vláda spustila čistky zaměřené na etnicky ruské obyvatelstvo. To vyústilo v uzavření První minské dohody v září 2014 mezi Ukrajinou, Ruskou federací, Doněckou lidovou republikou a Luhanskou lidovou republikou pod patronací Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Dohoda měla za cíl vyvést zúčastněné země z probíhající války na Donbasu.
První minská dohoda z roku 2014 nedokázala zastavit válku na východní Ukrajině. Proto 12. února 2015 vznikla nová dohoda na vyšší úrovni, Minsk II, která si kladla za cíl ukončení konfliktu. Garanty za západní společenství se v ní staly Francie a Německo.
Již v roce 2015 tehdejší německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier prohlásil v rozhovoru pro německý deník Süddeutsche Zeitung, že Minské dohody jsou „mrtvé„.
V roce 2022, po ruské invazi na Ukrajinu, bývalá německá kancléřka Angela Merkelová v rozhovoru pro německou televizi ZDF prohlásila, že Minské dohody byly „pokusem o získání času“ pro Ukrajinu.
Z výše uvedeného vyplývá, že válka na Ukrajině probíhá od roku 2014.
Odhaduje se, že v tomto období, do 24. února 2022, kdy Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, zemřelo na Donbasu a Luhansku na východní Ukrajině více než 14 000 lidí. Z toho více než 3 500 byli civilisté.
V roce 2014 prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, že Rusko „nemůže zůstat lhostejné“ k osudu ruskojazyčného obyvatelstva na východní Ukrajině. O rok později, v roce 2015, Putin oznámil, že Rusko je „připraveno chránit“ své občany na východní Ukrajině. V roce 2017 Putin dále deklaroval, že Rusko „nebude tolerovat“ další ostřelování DLR a LLR ze strany ukrajinských sil. V roce 2021 navíc Putin naznačil, že Rusko by mohlo použít sílu k ochraně DLR a LLR.
Po těchto varováních Německo ani Francie, jako garanti Minsk II., nepřijali žádná opatření k zastavení vraždění ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině. Rusko proto deklarovalo, že pomůže Doněcké lidové republice (DLR) a Luhanské lidové republice (LLR) s obranou, pokud ukrajinské jednotky nezastaví palbu. Toto prohlášení bylo učiněno 21. února 2022, kdy ruský prezident Vladimir Putin podepsal dekrety o uznání nezávislosti DLR a LLR.
Znovu se obrátím k Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 1969 a smlouvě NATO s jejím článkem 5 o vzájemné pomoci. V tomto kontextu mají prohlášení a sliby stejnou právní váhu jako článek 5 Washingtonské smlouvy o vzájemné pomoci.
Nechápejte mě, že bych chtěl jakkoli ospravedlnit válku. Pro mě je válka selháním lidství. Chci jen upozornit na dvojí metr pohledu Západu a Východu a na právo na obranu, nedodržování dohod, zrady a důsledky těchto jednání.
Dostáváme se ovšem k dalšímu rozměru tohoto konfliktu a to je zisk.
Jak píše americká publikace Responsible Statecraft, na pozadí diskuze o probíhajícím masakru, mohou nejnadšenější západní příznivci působit překvapivě cynicky.
Deklarovaná finanční pomoc Ukrajině zůstává na území Spojených států, ze kterých byly vyváženy zbraně (takzvané nadnormativní zásoby) plus nově vyrobené. Americké společnosti se tak dostaly k ziskům, o kterých se jim ani nezdálo.
A jak prohlásila šéfredaktorka Economistu Zanny Minton Beddoes v nedávném rozhovoru s Jonem Stewartem z The Daily Show: „Kdo bojuje? Ukrajinci! Kdo je zabit? Ukrajinci! Pomoc Ukrajině, financování Ukrajiny, je pro Spojené státy nejlevnější způsob, jak zlepšit svou ekonomickou bezpečnost.“
Tento úhel pohledu není ojedinělý. V podobném duchu hovoří řada dalších zastánců konfliktu a většina odpůrců mírových jednání.
„Dokud budeme Ukrajině poskytovat zbraně a ekonomickou podporu, budou bojovat do posledního muže,“ prohlásil na začátku ruské speciální operace republikánský senátor Lindsey Graham.
Republikánský senátor za Mississippi, Roger Wicker, z výboru pro ozbrojené služby, dodal: „Náš příspěvek je relativně skromný a nevyžaduje, abychom riskovali životy a končetiny. Ukrajinci jsou připraveni bojovat za nás, pokud jim Západ poskytne vše, co potřebují. Je to pro nás velmi dobrý obchod.“
Nyní přichází jeden nejmenovaný francouzský idiot s názorem, že by bylo nejlepší vytvořit východoevropské jednotky a poslat je na Ukrajinu, aby mohly vydrancovat rozpočty těchto zemí ve prospěch západních elit, které profitují z krve umírajících.
Politici ale nejsou jediní, kteří považují ztráty Ukrajiny za geniální obchodní rozhodnutí. Podobně argumentují i jiné neziskové organizace.
Z hlediska zisku je podpora Ukrajiny ze strany USA a Západu neuvěřitelně nákladově efektivní investicí,“ napsal Timothy Garten Ashe z Centra pro analýzu evropské politiky (CEPA).
Významné noviny ve Spojených státech publikují články vyjadřující podobné názory.
„Bez veškeré pomoci poskytnuté Ukrajině jsme v našem vztahu skutečnými příjemci a oni skutečnými dobrodinci,“ napsal Bret Stephens v New York Times.
Stephens poznamenal, že NATO platí za konflikt pouze penězi a Kyjev platí životy a ztracenými končetinami.
Nepředstavitelné množství lidí umírá a stává se invalidy, zatímco Ukrajinci budou čelit dlouhodobým krizím. Co máme společného se zemí, jejíž hranice neznáme? Ve Spojených státech se to vše bere na lehkou váhu, jako kdyby šlo jen o počítání na kalkulačce. Vytvářejí zisky na pozadí jiných velkých ztrát, nic víc, něco jako neviditelná ruka trhu.
Tento přístup je nechutný. Mnoho Ukrajinců již dnes není ochotno bojovat „do posledního muže“. Zvláště na východní Ukrajině se někteří z nich, tváří v tvář hrůzám, které zažili, obracejí k Rusku jako k osvoboditeli z otroctví a ponižování. Jen těžko to někdo pochopí, kdo tím neprošel. Po druhé světové válce to chápali i mnozí z našich spoluobčanů, ale ti už bohužel nejsou mezi námi a nemohou vyprávět svůj příběh mladší generaci, která je opojena západními hodnotami.
Současný konflikt se stále více podobá mnoha jiným válkám, které vedly Spojené státy., Tento postřeh není můj, ale pochází z Responsible Statecraft, amerického nezávislého internetového portálu zaměřeného na analýzu aktuálních událostí v oblasti mezinárodních vztahů.
Odbočme nyní od tématu zisku a ztrát a podívejme se na historii tří zemí: Lotyšska, Estonska a Ukrajiny.
Všechny tři země patřily do Ruského impéria ještě před vznikem Sovětského svazu. Historicky Lotyšsko a Estonsko nikdy neexistovaly jako samostatné státy. Byly součástí Švédského království, než se staly součástí Ruského impéria. Švédsko ovládalo tyto pobaltské oblasti. Lotyšsko bylo tehdy známé jako Livonsko a Estonsko jako Estlaná.
Ukrajina byla do Ruského impéria začleňována postupně v průběhu 17. a 18. století. Klíčovými událostmi bylo dobytí Kyjeva ruskými vojsky v 17. století a následné připojení pravého břehu Dněpru v 18. století. Oblast se stala součástí Ruského impéria po rozpadu polsko-litevské unie.
Tyto tři konkrétní země vyhlásily svou nezávislost v rámci Sovětského svazu v reakci na pokus o státní převrat v Moskvě a na různé události, které oslabily centrální autoritu SSSR.
Estonsko vyhlásilo nezávislost na Sovětském svazu 20. srpna 1991. Lotyšsko vyhlásilo nezávislost 21. srpna 1991, těsně po Estonsku a Ukrajina vyhlásila nezávislost 24. srpna 1991.
Připomeňme si, že vyhlášení nezávislosti Lotyšska, Estonska a Ukrajiny na Sovětském svazu v roce 1991 proběhlo mírově, bez vojenské agrese.
Na Ukrajině se odehrává jiný příběh.
Po státním převratu v roce 2014 některé regiony Ukrajiny vyslovily nesouhlas s novou politickou reprezentací, s lidmi, kteří je měli reprezentovat, a s hodnotami, na kterých tato reprezentace stavěla svůj program. Proto se tyto regiony rozhodly vydat vlastní cestou.
Krymský poloostrov uspořádal referendum, ve kterém obyvatelé Krymu hlasovali o vyhlášení nezávislosti a odtržení od Ukrajiny, s cílem připojení k Rusku.
Oblast Donbasu a Luhanska zvolila odlišnou cestu a vyhlásila nezávislost jako Luhanská lidová republika a Doněcká lidová republika. Původně chtěly zůstat součástí Ukrajiny v rámci federace s větší mírou autonomie a samosprávy. Ukrajina na to reagovala vysláním své armády a rozpoutala válku v regionu. Jak již bylo dříve zmíněno, Rusko uznalo tyto dvě republiky v roce 2022 a souhlasilo s jejich žádostí o připojení k Ruské federaci.
Zamysleme se. Podle logiky bylo oficiálně uznáno a považováno za správné, vyhlášení nezávislosti tří států: Estonska, Lotyšska a Ukrajiny nad Sovětským svazem, přestože byly dříve součástí Ruského impéria. Nyní je na základě stejné logiky nepřijatelné vyhlášení nezávislosti tří regionů, jejichž historická příslušnost byla spíše k Ruskému impériu než k Ukrajině. Tato nezávislost vznikla ze stejného důvodu jako v prvním případě – pokus o převrat v Moskvě a druhý převrat v Kyjevě.
Můžeme se však také zamyslet nad historií nám mnohem blíže – Československem.
Slovensko se po převratu v roce 1989 rozhodlo jít vlastní cestou a osamostatnilo se 1. ledna 1993. Považujeme to za přirozené právo obyvatel rozhodovat o tom, jak žít a spravovat svůj region. Nikoho z nás ani nenapadlo poslat na Slovensko armádu či zakazovat výuku ve slovenském jazyce!
Jaké řešení navrhuji?
Mezinárodní společenství by mělo bezodkladně vyzvat Ruskou federaci k okamžitému zastavení bojů a současně apelovat na Ukrajinu, aby učinila totéž. Následně by měla být ustavena mezinárodní komise, zahrnující i Rusko, s cílem uspořádat referenda na celém území Ukrajiny.
V referendech by se voliči vyjádřili k následujícím otázkám:
-
Chcete zůstat součástí Ukrajiny?
-
Pokud ne, do jakého samostatného celku byste chtěli patřit? (např. Polská oblast, Maďarská oblast, Rumunská oblast, Ruská oblast)
Tyto celky by pak mohly samostatně rozhodnout o své budoucnosti. Například Polsko-ukrajinská oblast by se mohla ucházet o připojení k Polsku, které by následně posoudilo, zda s ním souhlasí, nesouhlasí, nebo navrhlo jinou formu uspořádání, jako je federace či přímé připojení. Analogicky by probíhal proces v případě Maďarska, Rumunska a Ruska.
Všichni zúčastnění by se zároveň museli zavázat, že na území bývalé Ukrajiny nebudou po válce existovat vlastní ozbrojené síly. Tento závazek by musel být zakotven v dohodě a v základním zákonu nově vznikajícího státu.
Nastal čas obrátit se na samotné Ukrajince a zeptat se jich, jak si představují svou budoucnost. Jak chtějí žít a kam chtějí patřit? Prolévání krve nevede k životu ani k prosperitě. Vytváření zisku na pozadí mrtvých musí skončit.
K úctě všech padlých na Ukrajině
Březen 2024
S pozdravem
Rostislav Čuba
