Tento příspěvek už byl přečten 8 krát!
Možná je jedním z paradoxů naší doby, že čím více informací máme, tím obtížněji poznáváme, co je skutečně důležité. Každý den na nás masmédia, sociální sítě, agentury i politici chrlí tisíce zpráv, z nichž každá se na několik minut tváří jako ta rozhodující. Raketa někam dopadla, index někde propadl, prezident něco prohlásil, ministr odpověděl, přišla nová sankce, nový útok, nové „vítězství“. Z této směsi vzniká vařící informační bažina, v níž není nejtěžší zprávu získat, ale pochopit její význam. Historické změny totiž málokdy přicházejí opatřené titulkem „právě se mění svět“. Často se nejprve objeví jako několik nenápadných řádků, které další den překryje něco hlučnějšího.
Právě tak může vypadat zpráva, která se nyní vynořila z Blízkého východu. Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán vytvořily společnou obrannou alianci, jejíž princip je jednoduchý a svou podstatou připomíná článek 5 NATO: útok na jednoho má být chápán jako útok proti všem. A sotva jsme stačili tuto informaci vstřebat, přišla druhá, zdánlivě ještě nenápadnější. Írán měl dostat nabídku, aby se k paktu připojil, a Teherán ji podle představitele tiskové agentury íránského parlamentu skutečně zvažuje.
To poslední stojí za pozornost. Mehdi Rahimi totiž neřekl pouze, že nabídka leží na stole. Vznik regionálního bezpečnostního deštníku označil za vítězství Íránu, protože právě takové uspořádání Teherán dlouhodobě prosazoval. A téměř současně přijíždí do Teheránu pákistánský armádní velitel Asim Munir; mezi tématy jeho jednání má být právě nová saúdsko-turecko-pákistánská dohoda. Události, které by se v běžném proudu zpráv daly snadno rozdělit do několika titulků, se tak začínají skládat do jediné věty.
Pokud zpráva o pozvání obstojí a Írán skutečně připojí svůj podpis, pak ten podpis nebude jen diplomatickým gestem. Bude okamžikem, kdy bomba, která se dnes teprve skládá před našima očima, exploduje. Ne explozí, která zboří budovy, nýbrž tou nebezpečnější, jejíž tlaková vlna mění vztahy mezi státy, hodnotu starých spojenectví, možnosti armád, směr kapitálu a nakonec možná i měnu, v níž se obchoduje energie.
Abychom pochopili, proč by mohl být jediný podpis tak významný, musíme na chvíli opustit Washington a podívat se na svět očima Rijádu. Představme si před saúdským vedením obyčejný list papíru rozdělený čarou na dvě poloviny. Na jednu stranu napíšeme důvody, proč nadále stavět vlastní bezpečnost především na Spojených státech; na druhou důvody, proč začít vytvářet bezpečnostní systém přímo se státy regionu, byť mezi nimi sedí i dlouholetý protivník Írán.
Ještě před několika měsíci by první sloupec zřejmě vítězil téměř bez boje. Spojené státy disponují nejsilnější armádou světa, flotilami, letectvem, základnami, zpravodajstvím a technologiemi, s nimiž se Írán nemůže měřit. Jenže Saúdská Arábie si dnes na svůj papír nepíše teoretické schopnosti. Píše si zkušenost posledního půlroku. Válku s Íránem nechtěla, k prvnímu útoku své území neposkytla, a přesto se její ekonomický prostor stal jedním z rukojmích konfliktu. Hormuz, tepna, kterou po desetiletí proudila značná část energie z Perského zálivu do světa, ani po měsících americké vojenské převahy nefunguje normálně. Komoditní provoz zůstává zhruba devadesát procent pod předválečnou úrovní a svět sleduje jako úspěch, když se podaří nebezpečným prostorem protlačit několik dalších tankerů.
Z Washingtonu je možné takovou válku měřit počtem zničených íránských lodí, raketových systémů, skladů nebo velitelských stanovišť. Z Rijádu však vypadá vítězství úplně jinak. Vítězstvím je tanker, který nemusí po nocích hledat cestu ven z oblasti. Vítězstvím je pojišťovna, která považuje plavbu za obyčejný obchodní provoz, nikoli za válečné riziko. Vítězstvím je ropa, která odjíždí bez překážek, přístav, který funguje, investice, které nemusí započítávat válku, a státní strategie, jejíž úspěch nezávisí na tom, zda Washington a Teherán právě vystřelí další salvu.
A právě tady musí saúdské ucho slyšet Trumpova opakovaná prohlášení o vítězství úplně jinak než americké. Prezident jednou oznámí, že Amerika vyhrála, potom znovu vysvětluje, jak drtivě vyhrála, jako by každé nové vítězství mimoděk připomínalo, že to předchozí ještě nic nevyřešilo; jindy si pohrává s představou Hormuzu jako amerického území. Jsou to politické petardy – hlučné, efektní a dokonale schopné na několik hodin ovládnout titulky. Jenže za jejich světlem stále zůstává stejná otázka: pokud Spojené státy už několik měsíců vítězí a Saúdská Arábie přitom stále nemá to, co od vítězství potřebuje, čí vítězství to vlastně je?
V saúdském sloupci „pro USA“ tak možná přibývá nejnebezpečnější položka ze všech: nejsilnější ochránce světa dokáže Íránu způsobit strašlivé škody, ale dosud nedokázal odstranit schopnost Íránu způsobovat škody nám. A jestliže ani pět měsíců války nenabídlo odpověď, proč by šestý měl přinést něco, co prvních pět nepřineslo?
V tu chvíli se druhá polovina papíru přestává jevit jako kacířství. Írán přestává být pouze protivníkem, jehož je třeba držet na uzdě americkou silou, a začíná být problémem, který možná nelze vyřešit bez toho, aby byl přiveden dovnitř systému. Saúdská Arábie nemusí Teheránu věřit; důvěra zde ostatně není podmínkou. Potřebuje pouze dospět k závěru, že dohoda, která Íránu dává vlastní zájem na zachování bezpečnosti regionu, může být pro Rijád hodnotnější než další válka, při níž Amerika ničí Írán a Írán současně paralyzuje sousedy Ameriky.
A právě zde nabývá významu koalice. Samostatná saúdsko-íránská dohoda by stále byla smlouvou dvou historických rivalů, kteří sedí proti sobě a sledují jeden druhému ruce. Společný pakt Saúdské Arábie, Turecka a Pákistánu je něco jiného. Vytváří místnost, do níž může Írán vstoupit nikoli jako vítěz nad Saúdy ani jako jejich nový přítel, ale jako čtvrtý účastník struktury, která už má vlastní váhu. Pákistán přináší jadernou sílu a schopnost mluvit s oběma stranami, Turecko armádu, průmysl a politickou hmotnost, Saúdská Arábie kapitál, energii a klíčovou polohu. Přidá-li se Írán se svou populací, raketovými schopnostmi, surovinami a geografickou kontrolou severní strany Hormuzu, nevznikne pouze větší aliance. Začne vznikat samostatný bezpečnostní pól.
A právě pro Írán by takový podpis znamenal něco mimořádného. Po měsících války by nestál před případným dalším útokem jako osamocený stát proti Spojeným státům a Izraeli. Za jeho jménem by stála smlouva a vedle něj tři země, které se předem zavázaly považovat útok proti členovi za problém všech. Nemusely by kvůli tomu automaticky vést válku; už samotná existence závazku by však měnila cenu každého dalšího rozhodnutí.
Teherán by tak nedostal do ruky kapitulaci protivníka v klasickém slova smyslu. Dostal by něco, co může být z diplomatického hlediska téměř stejně cenné: potvrzení vlastní dlouhodobé teze samotnými státy regionu. Írán po léta tvrdí, že bezpečnost Perského zálivu nemá být organizována zvenčí proti němu, ale zevnitř spolu s ním. Kdyby pod tuto myšlenku nyní položily podpis Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán a pozvaly Írán dovnitř, pak by Rahimiho slovo „vítězství“ přestalo být pouze propagandistickou nadsázkou. Vznikla by smlouva, na níž by stálo, že regionální státy samy přijaly logiku, kterou se Washington po desetiletí snažil obejít jiným systémem.
A všimněme si ještě něčeho: Spojené státy u tohoto stolu nesedí.
Mohou se snažit ovlivnit to, co se na něm odehrává. Mohou telefonovat, nabízet, varovat, tlačit na jednotlivé účastníky, použít svou ekonomickou a diplomatickou váhu. Ale jestliže se Saúdská Arábie, Turecko, Pákistán a nakonec Írán dohodnou na tom, jak má vypadat jejich společná bezpečnost, budou tentokrát pravidla psát oni. Po měsících opakovaného amerického „vyhráli jsme“ by to byla zvláštní podoba vítězství: nejdůležitější poválečný bezpečnostní dokument regionu by vznikal u stolu, k němuž Amerika nedostala židli.
Saúdové přitom nejsou jediní, kdo si dnes píše svůj seznam.
Turecko sedí nad jiným papírem, ale dochází k podobné otázce. Jeho problémem není především Hormuz, nýbrž Izrael. Ankara v přímém přenosu sleduje, že izraelské chápání vlastní bezpečnosti se stále více střetává s tureckými ambicemi v Sýrii a celém širším okolí. To, co ještě nedávno mohlo vypadat jako vzdálená geopolitická konkurence, už dostává podobu skutečných vojenských zásahů proti prostoru, v němž chce působit Turecko. A nad tím vším leží skutečnost, kterou žádný turecký stratég nemůže vymazat: Izrael má v americkém systému výjimečné postavení.
Pro Ankaru proto není rozhodující, zda lze dnes s jistotou říci, jak by se Spojené státy zachovaly v nějakém budoucím vážném turecko-izraelském střetu. Existenční strategie se nestaví na naději, že třetí země jednou zvolí naši stranu. Staví se tak, aby na její volbě pokud možno nezávisela. Saúdská Arábie tak hledá únik z pasti, v níž ji americko-íránská válka může ekonomicky dusit; Turecko hledá únik z možné budoucnosti, v níž o rovnováze mezi Ankarou a Tel Avivem rozhoduje především Washington. Každý přichází k jednomu stolu z jiné strany, ale právě tím může být jejich setkání trvalejší.
A Pákistán? Ten nemusí čekat na vlastní katastrofu. Stačí se podívat na mapu a pochopit, že pokud se mezi Anatolií, Arabským poloostrovem, Persií a jižní Asií rodí nový bezpečnostní prostor, pak je mnohem výhodnější pomáhat psát jeho pravidla než je později přijímat. Právě proto může být Islámábád tím prostředníkem, který dokáže něco téměř nemyslitelného: přivést pod jednu střechu státy, jejichž rozpory po desetiletí umožňovaly vnějším mocnostem organizovat region po jednotlivých dvojicích.
Teprve v této chvíli se vraťme k USA. Jejich problém by totiž nebyl v tom, že by proti nim vznikla nová nepřátelská aliance. To by bylo vlastně jednodušší. Proti nepříteli lze mobilizovat, vyhrožovat, sankcionovat jej a hledat způsob, jak jej rozdělit. Mnohem obtížnější je situace, v níž se vaši vlastní spojenci nezačnou organizovat proti vám, ale obejdou vás proto, že své nejdůležitější problémy už nemohou nechat na vás.
To je tichá forma ztráty moci, která nevypadá jako porážka. Vlajky zůstávají na ambasádách, diplomaté se navštěvují a státníci se při summitech usmívají do kamer. Nikdo se ještě neotočil zády. Všichni stále stojí čelem k Washingtonu. Jen už odklonili hlavu.
Jenže člověk, který někam odkloní hlavu na dostatečně dlouhou dobu, obvykle nezůstane navždy stát ve stejné poloze. Nejdřív se změní pohled, potom se nepatrně přesune váha těla a teprve nakonec přijde krok. Jestliže nový systém začne fungovat, pokud skutečně zvýší bezpečnost a nabídne státům regionu výsledky, které starý systém neposkytl, může jednou přijít okamžik, kdy se za odkloněnou hlavou otočí i ramena. A teprve tehdy si Washington možná všimne, že stát, který mu ještě včera stál čelem, už dnes stojí zády.
Právě proto by případný íránský podpis byl tak výbušný. Nezměnil by přes noc světovou mapu, ale proměnil by tuto odkloněnou hlavu v instituci. Příští americká raketa mířící na Írán by potom nekladla otázku pouze Teheránu. Položila by ji i Rijádu, Ankaře a Islámábádu: co vlastně znamená váš podpis? Nemuseli by odpovědět válkou proti Spojeným státům. Pro Washington by byl možná mnohem závažnější jiný druh odpovědi – že proti jejich smluvnímu partnerovi nebude možné použít určité základny, vzdušný prostor, logistické uzly či regionální podporu, bez nichž je projekce americké síly v Perském zálivu podstatně obtížnější.
Hormuz by potom přestal být pouze vojenským problémem a stal se symbolem celé změny. Americká flotila může zůstat mimo nejnebezpečnější dosah íránských pobřežních systémů a stále disponovat obrovskou palebnou silou, jenže čím větší odstup si musí vynutit bezpečnost, tím více se vzdaluje od úkolu, který Rijád skutečně potřebuje: nikoli občas něco zasáhnout, ale každodenně zaručit, že úzkým pruhem moře bezpečně propluje světový obchod. K ovládnutí Hormuzu nestačí dominovat nad Íránem. Je třeba mít spolupráci pobřežních států, přístupy, logistiku, vzdušný prostor a především politické prostředí, v němž komerční svět uvěří, že se průliv nestane znovu bojištěm. Jestliže američtí spojenci začnou tento politický problém řešit společně s Íránem, může být americká flotila stále nejsilnější na světě a současně stát dál od samotného rozhodování o tom, jak bude průliv fungovat.
A právě zde se diplomatická bomba dotýká druhé, mnohem pomalejší nálože, která leží pod americkým systémem: čtyřicetibilionového dluhu.
Spojené státy si mohou dovolit zadlužení, které by mnoho jiných států dávno rozdrtilo, také proto, že dolar není obyčejnou národní měnou. Je krevním oběhem velké části světového obchodu a jedním z jeho nejdůležitějších orgánů je energetika. Kdo kupuje velké množství ropy a plynu obchodovaného v dolarech, potřebuje dolarovou likviditu; kdo získává obrovské dolarové přebytky, musí je někam ukládat. Po desetiletí se tím vytvářel kruh, v němž energetika, americká geopolitická moc, dolar a poptávka po dolarových aktivech navzájem podpíraly jeden druhý.
A tady je třeba pochopit význam každého malého posunu. Každý barel ropy nebo jednotka plynu, která se jednou vypořádá mimo dolar, samozřejmě sama o sobě americký finanční systém nezmění. Znamená však o trochu menší potřebu dolarové likvidity, o trochu menší dolarový přebytek k recyklaci a o trochu menší strukturální důvod držet další dolarová aktiva. U země s dluhem přes čtyřicet bilionů dolarů nejsou tyto okrajové proudy bezvýznamné. Právě na jejich okraji se totiž rozhoduje, za jakou cenu bude možné příští bilion dluhu prodat.
A v této otázce se v místnosti objevuje ještě jeden aktér, který v ní vůbec nemusí fyzicky sedět: Čína.
Peking už dávno neskrývá, že by rád viděl větší část energetického obchodu vypořádávanou v jüanech. Čínský prezident Si Ťin-pching tuto myšlenku předložil přímo státům Perského zálivu a čínský obchod s íránskou ropou už dnes z velké části používá mechanismy stojící mimo běžný dolarový systém. Írán sám se dolarové závislosti zbavuje desítky let a ještě nyní jeho nejvyšší představitelé vyzývají k používání národních měn v regionálním obchodě. Kdyby se tedy bezpečnostní osa Saúdská Arábie–Turecko–Pákistán rozšířila o Írán, otázka měny energetického obchodu by neležela někde v akademické budoucnosti. Seděla by přímo na stole vedle otázky bezpečnosti.
Pro Teherán by bylo téměř samozřejmé ji otevřít. Pro Čínu by šlo o příležitost, o kterou usiluje dlouhodobě. A pro Saúdskou Arábii by po zkušenosti posledních měsíců poprvé nebyla pouze finanční otázkou, ale součástí širšího přemýšlení, kolik své strategické existence chce nadále svazovat s jediným vnějším centrem moci.
Tady se geopolitická změna může propojit s finanční tak, že výsledný účinek bude větší než součet jeho částí. Menší potřeba dolaru v energetice znamená menší přirozený tlak na držbu dolarových aktiv; menší poptávka po americkém státním dluhu znamená vyšší výnos, který musí Washington nabídnout; vyšší výnos znamená dražší obsluhu čtyřicetibilionového dluhu; dražší dluh znamená méně prostoru financovat vojenskou a politickou moc, která dolarový systém po desetiletí podpírala. Jeden článek oslabí druhý a druhý zpětně zatlačí na první.
Právě proto je pozoruhodné sledovat Čínu. Beijing nemusí vydat žádné prohlášení o útěku z dolaru. Může postupovat přesně opačně – pomalu a téměř nudně. V posledních dostupných datech snížil svou držbu amerických státních dluhopisů na nejnižší úroveň od roku 2008; meziročně je pokles přes třináct procent. Nelze z jediného měsíce vyčíst konečný úmysl celé země, ale dlouhodobý směr je čitelný: Čína si postupně vytváří větší prostor mimo americký finanční systém právě ve chvíli, kdy zároveň usiluje o to, aby její obrovské energetické nákupy nemusely být vždy vypořádávány v dolarech.
Je to znovu stejný pohyb jako u států Zálivu. Ještě se nikdo dramaticky neotáčí zády. Jen mizí samozřejmost.
A trhy mají zvláštní schopnost zaznamenat změnu samozřejmosti dříve, než ji dokáže popsat politický jazyk. Dnešní asijské obchodování proto působí téměř symbolicky: zatímco tichý pohyb probíhá uvnitř dluhopisů, měn, rezerv a diplomatických jednání, akciové trhy jej doprovázejí mnohem hlučnějšími červenými čísly. Ne proto, že by burza znala obsah dosud nepodepsané smlouvy, ale protože ceny začínají koncentrovat stejnou směs obav – válku, energetiku, vysoké výnosy amerického dluhu, sankce a pochybnost, jak dlouho lze všechny tyto tlaky držet odděleně.
Nebylo by tedy třeba, aby Saúdská Arábie jednoho rána teatrálně oznámila konec obchodování v dolarech. Tak se velké systémy obvykle nemění. Začínají se měnit tím, že to, co bylo samozřejmé, se stane předmětem rozhodování. Jeden obchod se vypořádá jinak, část rezerv se přesune jinam, část dlouhodobého dluhu investor prodá a při příští aukci požaduje za třicetiletou důvěru vyšší cenu. Každý takový pohyb sám o sobě znamená téměř nic. Dohromady však mohou znamenat, že Amerika musí za financování svého dluhu postupně platit více právě ve chvíli, kdy její dluh už překročil čtyřicet bilionů dolarů.
Proto je dnešní nervozita na trhu amerických státních dluhopisů zajímavější jako seismograf než jako proroctví. Není potřeba čekat na okamžik, kdy někdo vyhlásí kolaps. Mnohem pozoruhodnější je, že dlouhodobé výnosy vystoupaly k úrovním nevídaným téměř dvě desetiletí, americké ministerstvo financí zvýšilo zpětné odkupy dlouhých dluhopisů a dva z největších zahraničních držitelů, Japonsko a Čína, své pozice v posledních dostupných datech snížili. Nikdo ještě neutíká. Budova stále stojí. Jen se v jejích nosných zdech objevuje dost drobných pohybů na to, aby člověk, který rozumí statice, zpozorněl.
A právě zde se z jednotlivých zpráv stává jedna jediná.
Hormuz, který po měsících války nefunguje normálně. Saúdská Arábie, která válku nechtěla a přesto za ni platí. Turecko, které přemýšlí o vlastní bezpečnosti tváří v tvář rostoucí izraelské moci. Pákistán, který má schopnost všechny přivést ke stejnému stolu. Írán, který desítky let tvrdí, že bezpečnost regionu mají organizovat státy regionu, nikoli vnější velmoc, a nyní říká, že nabídku ke vstupu do nového paktu zvažuje a samotný vznik takového bezpečnostního deštníku pokládá za své vítězství. Čína, která by ráda nakupovala energii mimo výlučný dolarový systém. Nová aliance, která už existuje. Americký dluh přes čtyřicet bilionů. Dluhopisový trh, na němž začíná být dlouhá důvěra dražší. Energetický systém, jehož politické centrum se může pomalu vzdalovat z Washingtonu.
Masmédia nám každý z těchto bodů nabídnou v jiné rubrice a jiný den. Jednou zahraničí, potom ropa, pak burzy, Turecko, dluhopisy a nakonec nějaká Trumpova petarda o dalším vítězství. Jenže skutečný svět rubriky nezná. Všechny tyto body mohou být částmi jediné proměny.
A jestliže Írán nakonec podepíše, bude pro něj tento papír znamenat ještě něco, co se do tabulek vojenských ztrát nevejde. Země, kterou mělo několik měsíců americké a izraelské síly izolovat, oslabit a přimět přijmout nový regionální pořádek, by namísto toho vstoupila do obranného uspořádání společně se Saúdskou Arábií, Tureckem a jaderným Pákistánem. To už není vítězství měřené počtem přeživších raket. Je to politické vítězství spočívající v tom, že ostatní přijali vaši přítomnost jako nezbytnou součást budoucího řádu.
Najednou by proti případnému novému útoku nestál jeden izolovaný stát, ale stát zasazený do smluvní sítě, v níž mají ostatní povinnost alespoň společně rozhodnout, jak reagovat. A s touto změnou by se k bezpečnostnímu stolu téměř nevyhnutelně dostaly i otázky ekonomické: kdo bude rozhodovat o průchodu Hormuzem, kdo bude garantovat energetický obchod a v jakých měnách se budou jeho obrovské toky vypořádávat.
Každý z aktérů má přitom jiný, ale mimořádně silný důvod podpis hledat. Saúdové potřebují ukončit stav, v němž jejich přežití závisí na výsledku války, kterou nechtěli. Turecko potřebuje bezpečnostní prostor, v němž jeho budoucnost nebude záviset na tom, koho si jednou vybere Washington mezi Ankarou a Tel Avivem. Pákistán potřebuje být uvnitř vznikající architektury, nikoli před jejími dveřmi. Írán může jediným podpisem proměnit svůj dlouholetý požadavek regionální bezpečnosti v instituci a z osamoceného terče se stát jejím spolugarantem.
A Spojené státy?
Ty u tohoto stolu stále nesedí.
Právě to je možná nejpodivnější obraz celé války. Země, která několikrát oznámila vítězství, může nakonec sledovat, jak se nejzásadnější politický důsledek války píše bez ní.
Proto bychom dnes neměli poslouchat především výbuchy.
Měli bychom poslouchat ticho mezi nimi.
V něm totiž možná slyšíme, jak si Saúdská Arábie na svůj pomyslný list papíru zapisuje poslední položky. První rozhodnutí už udělala: místo čekání na další americké řešení vstoupila do nové regionální koalice. Pokud je pravdivé, že její členové společně nabídli místo také Íránu, pak udělali druhé rozhodnutí, které je ještě významnější: problém, proti němuž měl být po desetiletí potřeba americký deštník, chtějí možná přivést přímo pod deštník vlastní.
Zbývá podpis.
Jestli nepřijde, budeme mít zajímavou epizodu v dlouhém příběhu Blízkého východu. Jestli přijde, nemusíme hned znát všechny důsledky; právě velikost historických zlomů často spočívá v tom, že jejich následky v okamžiku vzniku nikdo nedokáže dohlédnout.
Ale budeme vědět jednu věc.
Bomba, která dnes ještě jen tiká pod nánosem tisíců bezvýznamných zpráv, právě vybuchla.
S pozdravem
RČ