Tento příspěvek už byl přečten 266 krát!
Krachy tří amerických bank (Silicon Valley Bank, Signature Bank a Silvergate Bank) a téměř bankrot švýcarské banky Credit Suisse přiměly každého přemýšlet o budoucnosti bankovního systému. Většina odborníků předpovídá bankovní krizi a kolaps významné části úvěrových institucí. Při analýze minulých hospodářských krizí odborníci poznamenávají, že to byly zároveň krize bankovní. Navíc byla relativní úmrtnost úvěrových institucí zpravidla vyšší než úmrtnost organizací většiny ostatních sektorů ekonomiky.
Krachy bank jsou nejčastěji vysvětlovány tím, že mezi klienty úvěrových institucí panuje panika, která vede k nájezdům na banky. Pokud bychom měli tuto nestabilitu shrnout jednou větou, jedná se o neúplné pokrytí závazků bank.
Doug Casey je známý americký ekonom, zakladatel a šéf společnosti Casey Research, která se zabývá analýzou v oblasti financí, energetiky, hornictví, trhů s kovy a informačních technologií.
Doug Casey vysvětluje situaci jednoduše.
Moderní bankovní systém je výsledkem staletí vývoje. V jeho centru stáli klenotníci, kteří se zabývali drahými kovy, především zlatem. Měli dobře opevněné místnosti pro skladování drahých kovů. Nejprve do těchto trezorů ukládali pouze vlastní zásoby kovů. Ti ale po čase začali plnit funkci jakéhosi „úschovníka“, kterého začali využívat i další občané. Svůj kov (zlato nebo stříbro) odevzdali klenotníkovi a obdrželi skladovací list. Postupem času tyto účtenky začaly plnit funkci peněz spolu s mincemi. Byly to první papírové peníze, které byly 100% podložené kovem, který si ponechal klenotník. Vlastně klenotník se nenápadně začal měnit v emitenta bankovek. V určitém okamžiku byl vystavující klenotník v pokušení vydat dodatečné množství účtenek nad rámec částky, kterou kryl skladovaný kov. Tak se projevovala nezajištěná emise peněz, neúplné krytí závazků a to, čemu se dnes říká „vydělávání peněz z ničeho“.
Praxe nekryté emise peněz byla v moderní době přijata bankami, které nahradily klenotníky-lichváře. Ještě v 19. století mnozí protestovali proti tomuto podvodu bankéřů a požadovali, aby zákony bankám zakázaly vydávat bankovky, které nebyly kryty kovy a zásobami jiného vysoce likvidního zboží. Bankovní podvody byly částečně potlačeny zavedením zlatého standardu v Evropě, který vyžadoval, aby centrální banky vydávaly peníze na základě svých zásob drahých kovů.
Doug Case dále píše o éře zlatého standardu: Skladové účtenky za zlato se nazývaly bankovky. Když byly vydány vládou, byly nazývány měnou. Zlaté slitky, mince, bankovky a měna tvořily veřejnou zásobu finančních prostředků pro transakce. Ale jejich počet byl silně omezen množstvím dostupného zlata.
Éra zlatého standardu by neměla být idealizována. Za prvé, v žádné zemi zlatý standard nestanovil 100% krytí emisí zlatými rezervami centrální banky. Za druhé, emise peněz byla prováděna komerčními bankami, které velmi často ignorovaly zlaté standardy.
Zlatý standard se začal rozpadat v 20. století. Po druhé světové válce začal fungovat zlatý dolarový standard, ale tento zkrácený zlatý standard také přestal fungovat v roce 1971, kdy americké ministerstvo financí odmítlo vyměnit „žlutý kov“ za „zelený papír“. V roce 1976 bylo na mezinárodní konferenci na Jamajce učiněno oficiální rozhodnutí nahradit zlatý dolarový standard standardem papírového dolaru.
A nyní, po půl století v bankovním světě, dochází k neomezeným orgiím toho, čemu se říká neúplné krytí závazků a vydělávání peněz z ničeho. Jak zdůrazňuje Doug Casey, mnoho lidí se naivně domnívá, že banky jsou obyčejnými „finančními zprostředkovateli“. Přijímají peníze od zákazníků na vklady a další účty a tyto peníze pak rozdávají ve formě půjček dalším zákazníkům. Ale není tomu tak. Relativně řečeno, za každý dolar vložený klientem může banka poskytnout úvěry za 3, 5 nebo dokonce 10 dolarů jiným klientům. A ten počáteční dolar jde na tvorbu rezerv v souladu s požadavky centrální banky (rezervy jsou obvykle drženy v centrální bance). A nově vydávané peníze (v našem podmíněném příkladu to bude 5 USD) jsou umístěny přímo na účet stejné banky. Tím pádem na bankovních účtech vzniká 6 dolarů, z nichž částka 1 dolar je kryta a zbývajících 5 dolarů není. Taková bankovní „chemie“ se v literatuře nazývá „bankovnictví frakčních rezerv“ nebo „padělání ve zvláště velkém měřítku“.
Doug Casey tvrdí, že centrální banky jsou hlavními viníky bankovního podvodu, který zahrnuje praxi „podkrytí závazků“ bank, jak naznačují jeho dřívější myšlenky.
Středověcí klenotníci, kteří vydávali nadměrné množství „skladních účtenek“, jistě zažívali strach, když si uvědomili, že se zabývají podvodem a že tento podvod může být odhalen. Podvody byly skutečně odhaleny, a držitelé účtenek přepadli klenotnický trezor. Když nedostali své zlato, často darebáckého klenotníka zabili. Díky existenci centrální banky, kterou nazýváme „věřitelem poslední instance“, nemusí se komerční banky tolik obávat „nesplácení závazků“. Pokud se taková situace stane, centrální banka musí pokrýt závazky, které komerční banka nemůže.
Doug Casey píše: „S objevením věřitele poslední instance v podobě centrálních bank se strach vytratil. Bankéři tak mohou svobodně slibovat, i když nejsou schopni své závazky splnit, protože vždy mohou požádat o půjčku od centrální banky, která je vždy připravena pomoci.“
V prvních dnech, kdy ještě platil zlatý standard, nemusely centrální banky často jednat jako věřitel poslední instance a zachraňovat banky. Ale když zlatý standard začal erodovat a pak konečně zmizel, centrální banky už nezvládaly povinnosti „záchranáře“. Pokusy o stanovení přísných limitů na padělání skončily neúspěchem. Normy povinných rezerv byly naopak sníženy (a na některých místech byly úplně zrušeny). Uvolnění regulací je koneckonců další příležitostí, jak vydělat peníze ze vzduchu: „Dílčí rezerva je důvodem, proč je bankovnictví ziskovější než běžné podnikání.“
Mimochodem, podotýkám, že někteří odborníci se domnívají, že bankovnictví částečných rezerv dělá bankovnictví ještě ziskovějším než obchod s drogami.
Měnové orgány se domnívaly, že by bylo levnější nezachraňovat banky, ale poskytovat zákazníkům bank záruky za bezpečnost vkladů. Začal se vytvářet systém pojištění bankovních vkladů. Doug Casey píše, že „ve Spojených státech (a vlastně ve většině zemí světa) není ochrana před úpadkem bank zajištěna rozumnou praxí, ale zákony. V roce 1934 za účelem obnovení důvěry v komerční banky založila americká vláda Federal Deposit Insurance Corporation (FDIC), která pojistila vklady ve výši 2 500 USD na vkladatele v každé bance a nakonec zvýšila pojistné krytí na 250 000 USD. V Evropě částka garantovaná státem se rovná 100 tisícům eur.“
Doug Casey uvádí alarmující čísla: pojistný systém FDIC kryje vklady v obrovské výši 9,8 bilionů USD, avšak aktiva této instituce jsou pouze 126 miliard USD, což představuje mírně přes 1 % z objemu pojištěných vkladů. Doug Casey k těmto číslům říká: „Budu překvapen, pokud FDIC nezkrachuje a nebude požadovat od vlády rekapitalizaci. Tyto peníze – velké množství miliard – budou s největší pravděpodobností vytvořeny ze vzduchu prodejem dluhu Fedu.“
Doug Casey uzavírá článek slovy: „Systém bankovnictví částečných rezerv ve své současné podobě (se všemi svými smutnými ozdobami) je pro globální finanční systém kritický …“ A aby jej zachránili, „světové vlády a centrální banky… budou tisknout stále více dolarů, liber, eur, jenů atd.“
Tady Casey končí. Za něj mohu pokračovat: a pak začne inflace a hyperinflace, které, pokud nezničí banky s částečnými rezervami, ztratí jejich další existenci smysl.
[Autor: Valentin Katasanov]
